životní příběh Hanuše Badera

Hanuš Bader ve Švédsku

Hanuš Bader byl jedním z mála pacovských přeživších holokaustu, kteří byli v listopadu 1942 posláni transportem z Pacova do Terezína a ve většině případů potom pokračovali do Osvětimi. Prošel osvětimským koncentračním táborem, odkud byl později převezen na nucené práce do Schwarzheide. Na konci války byl deportován do Bergen-Belsenu, kde na byl pokraji smrti osvobozen britskou armádou.

Hanuš Bader se narodil 2. 7. 1914 v Brně. Mládí prožil v malém městečku Miroslav asi 45 kilometrů jihozápadně od Brna, kde jeho otec Max Bader provozoval kavárnu. Otec mu zemřel, když bylo Hanušovi 15 let. Jeho matka Emilie Baderová, rozená Poláčková, pocházela z Pacova, kde žila její sestra Berta provdaná za Emila Lederera a její bratr Ludvík Poláček, který v Pacově vlastnil obchod se smíšeným zbožím.

Navštěvoval základní školu v Miroslavi. Poté strávil čtyři roky u matčiných příbuzných v Pacově, kde chodil na měšťanskou školu. Po ukončení školní docházky se vrátil do Miroslavi, kde pracoval jako úředník v továrně na likéry. V letech 1936–1938 sloužil u 24. pěšího pluku ve Znojmě, kde absolvoval poddůstojnické učiliště a byl povýšen do hodnosti desátníka. Z doby, kdy sloužil v československé armádě, existuje několik fotografií. Podle svědectví jeho syna si místní dívky houfně pořizovaly kopie podobenky, kterou si dal udělat v Miroslavi.

Obchod Ludvíka Poláčka v Myslíkově ulici č. p. 48, srpen 1927.

Kvůli nadcházejícímu ohrožení republiky nebyl v září 1938 demobilizován, ale dál sloužil v armádě. Byl přeložen do Jihlavy, kde působil v mobilizační kanceláři. Když se Miroslav po mnichovské dohodě dostala do okupačního pásma, odešel i s matkou k příbuzným do Pacova, kde si pronajali malý byt a Hanuš si našel práci jako příručí v obchodě svého strýce Ludvíka Poláčka.

Nechali nás stát celý den tváří ke zdi

Do jeho života stejně jako do života ostatních československých Židů tragicky zasáhla okupace v březnu 1939. V září 1940 byl společně se svým strýcem Ludvíkem Poláčkem zatčen gestapem. Podle jeho memoárů „přišli jednoho dne tři členové gestapa k Poláčkovým. Zavřeli dveře do obchodu a nařídili, abychom se všichni seřadili v kuchyni, kde se ocitla i moje matka, která u nás právě byla na návštěvě. Přikázali nám, abychom se za tři dny všichni dostavili na gestapo v Německém (dnes Havlíčkově) Brodu. Jeli jsme tam vlakem. Po příjezdu nás postavili do řady tváří ke zdi, a tak nás nechali stát celý den až do večera. Stráž, která se střídala každé dvě hodiny, pochodovala za námi s bičíkem v ruce, a jakmile se někdo z nás pohnul, strážný ho švihl přes záda nebo i přes hlavu. Matka se už skoro nemohla udržet na nohu a já jsem ji stále muset přemlouvat, aby vydržela, jinak nevím, co by se stalo.

Pozdě večer nás odvedli do věznice, muže a ženy zvlášť. Naše situace byla zlá. Bylo nás čtrnáct v jedné místnosti, ráno a večer dvacetiminutová procházka po dvoře, k jídlu kus tvrdého chleba, ráno nějaká černá voda, které říkali káva, a v poledne miska polévky. Celý den jsme pochodovali kolem místnosti, jeden za druhým, stále dokola. Strýc Poláček a já jsme byli jediní Židé, ostatní byli Češi. Byl mezi nimi i jeden univerzitní profesor, který nás mimo jiné varoval, abychom neřekli něco nevhodného, protože jeden z vězňů byl donašeč. Každé odpoledne chodil do kanceláře gestapa údajně umývat nádobí, přitom však prý hlásil, co se děje a povídá na naší cele. Proto jsme byli velmi opatrní.

Hanuš Bader před válkou.

Nejhorší bylo, že jsme nevěděli, co se stalo s našimi manželkami. Jednoho rána se otevřely dveře a jeden gestapák vyzval strýce Poláčka a mě, abychom šli s ním. Zmocnil se nás strach, protože jsme věděli, co to může znamenat. Často se stávalo, že některý z vězňů byl vyvolán a potom jsme ho už neviděli; slyšeli jsme jen výstřel, když ho popravovali dole na dvoře věznice. Tentokrát tomu naštěstí bylo jinak. Odvezli nás do garáže, kde jsme museli umývat a leštit automobily gestapa. Náš průvodce nám dokonce dal nějaké cigarety a pak odešel – nechal nás tam úplně bez dohledu. Však oni dobře věděli, že neutečeme, protože bychom se daleko nedostali. A tak jsme si aspoň šetřili práci: čistili jsme vozy velice důkladně, takže jsme tam pracovali několik dní. To nám dělalo dobře, byli jsme aspoň na čerstvém vzduchu. Večer jsme vždycky přinesli nějaké cigarety do vězení, což si kamarádi pochvalovali.

Jednoho dne zase přišel gestapák a strýc i já jsme se chystali do práce. Jenom ty, zařval gestapák a ukázal na mě; strýček musel zůstat ve vězení. Odvedli mě do kanceláře, kde mi řekli, že se mohu vrátit do Pacova. Úplně mě to zmátlo, také proto, že jsem se už nesměl rozloučit s ostatními. Kdy přijde pan Poláček, zeptal jsem se a dodnes nedokážu pochopit, že jsem se vůbec odvážil zeptat. Prý za několik dní. Vrátili mi věci, které jsme museli odevzdat při příchodu, včetně průkazu na železnici, a tak jsem jel zpátky do Pacova. Moje maminka a teta Marta už byly doma a bylo to srdečné uvítání, zvlášť když jsem jim mohl oznámit, že strýček přijde za několik dní. Hned druhý den jsem se vrátil do práce v obchodě.

Strýček však stále nepřijížděl a po několika týdnech přišel lístek z pankrácké věznice v Praze: Jsem teď v Praze, vede se mi dobře a můžete mě navštívit jednou měsíčně. Asi za tři týdny jsem odjel s tetou Martou do Prahy na Pankrác. Ohlásili jsme se, že chceme navštívit pana Poláčka. Tady žádného Poláčka nemáme, zněla stručná odpověď. Další informace nepodáváme. A tak jsme museli zase odejít. Ani židovská obec v Praze nám nedokázala sdělit, kam strýce odvezli, i když často mívala dobré informace přímo od gestapa. Za několik dní nás navštívil nějaký obersturmführer z táborského gestapa a sdělil tetě Martě, že strýc zemřel v Dachau na zápal plic a že můžeme dostat urnu s popelem, zaplatíme-li 25 marek. Teta se úplně zhroutila a uklidnit ji mi dalo velkou práci. Poslali jsme peníze na nějaké konto v Praze a za několik týdnů přišla hliněná urna s popelem, kterou jsme potom pochovali na židovském hřbitově v Pacově. Kdo ví, co to bylo za popel…“

Unikl jako zázrakem

O reakci na zatčení a smrt Ludvíka Poláčka existuje také svědectví Nelly Guttmannové, které tehdy bylo 14 let a která nemohla pochopit, že zcela zdravý člověk může zemřít během několika týdnů. Smrt pana Poláčka ilustruje atmosféru nejistoty a strachu, v níž tehdy žili pacovští Židé. Emil Lederer, další ze strýců pana Badera, který byl zatčen už v roce 1940, zemřel o dva roky později v roce 1942 v Buchenwaldu, přesněji v eutanázním středisku Bernburg, odkud byl odvezen nemocný a na smrt vyčerpaný, aby byl zavražděn v plynové komoře. I jeho rodině bylo „umožněno“ zakoupit urnu s popelem, kterou pohřbili na židovském hřbitově v Pacově. Věra Ledererová, která jako jediná z celé rodiny přežila holokaust, zde po válce zřídila pomník rodiny Ledererovy, Poláčkovy a rodiny svého manžela Egona Kaufmanna.

Diskriminace a útlak Židů v Protektorátu Čechy a Morava dál sílil. Proběhla arizace židovského majetku, ktera se nevyhnula ani obchodu Ludvíka Poláčka, nyní vedeného jeho synovcem Hanušem Baderem. Místní český kolaborant se pokusil obchod převzít, ale panu Baderovi se podařilo získat povolení protektorátní správy k likvidaci obchodu. Podařilo se mu tak zachránit dům i zásoby zboží zahrnující konzervy, kávu, cukr a rýži, které rodina uschovala a poté vyměňovala s místními sedláky za čerstvé potraviny. To jim umožnilo přežít období nedostatku potravin, jejichž příděl byl pro Židy ve srovnání s ostatními obyvateli protektorátu snížený.

Období strachu a nejistoty vyvrcholilo 16. listopadu 1942, kdy byl vypraven transport do Terezína z tehdejšího Táborska, kam patřil i Pacov. Židé z Pacova museli nejprve odcestovat do Tábora, kde byli ubytováni ve škole. Podle vzpomínek Hanuše Badera jich bylo tolik, že museli celou noc strávit vestoje. Odtud pak odjeli osobním vlakem do Terezína.

Hanuš Bader se v Terezíně seznámil a později oženil s tehdy dvacetiletou Inge Markusovou z Brna. S manželkou a tchyní se v prosinci roku 1943 dostal do takzvaného „rodinného tábora“ českých Židů v Osvětimi-Birkenau. Rodiny sice po příjezdu neprocházely okamžitou selekcí, ale ženy byly ubytovávány v samostatném baráku odděleně od mužů. Vidět se mohli až sedm dní po příjezdu. Paní Baderová, kterou do Osvětimi přivezl transport o několik měsíců dříve, mezitím zhubla natolik, že ji syn ani nemohl poznat. Staří a nemocní vězni byli během pobytu v táboře průběžně selektováni a končili v plynových komorách. Stejný osud potkal nakonec i matku a tchyni Hanuše Badera, které byly v den selekce usmrceny v plynové komoře.

I zdravotní stav Hanuše Badera se rychle zhoršoval. Dvakrát onemocněl zápalem plic a byl na kost vyhublý. Jako zázrakem se mu však podařilo uniknout z Osvětimi, když byl v červenci 1944 jako jeden ze „šťastlivců“ vybrán na otrocké práce do Německa do tábora nucených prací ve Schwarzheide, který se nacházel u tajné továrny na výrobu benzínu z hnědého uhlí zvané BRABAG (Braunkohl-Benzin-Aktion-Gesellschaft). Továrna byla vybombardována spojeneckými nálety a vězni ji měli znovu vystavět. Práce na obnově továrny byla velice těžká a bombardování stále pokračovalo. Vězni měli nedostatečnou stravu, ošacení i obuv. Hanuš Bader si poranil nohu, dostal otravu krve a jen díky statečnosti dalšího židovského vězně, který ve Schwarzheide působil jako lékař, mu noha nebyla amputována a postupně se zahojila. V únoru 1945 byli vězni s ohledem na blížící se sovětskou armádu deportováni do severoněmeckého tábora Bergen-Belsen, kde v té době panovaly otřesné podmínky. Tábor byl přelidněný a osazenstvo trpělo prakticky naprostým nedostatkem jídla, léků a zdravotní péče. Hanuš Bader zde onemocněl tyfem a měl vodu na plicích, dožil se však osvobození tábora britskou armádou 15. dubna 1945. Ze 300 vězňů deportovaných ze Schwarzheide byl jediným, kdo přežil.

Švédské a české vydání pamětí Hanuše Badera

Osmadvacátého června 1945 pak přicestoval do Malmö s konvojem československých občanů vězněných v koncentračních táborech, který zorganizoval švédský Červený kříž. Pobyt v koncentračním táboře přežila i jeho manželka Inge, která za nim přijela do Švédska, byť jen nakrátko – 21. září 1945 totiž zemřela na tuberkulózu v důsledku válečných útrap a je pohřbena na místním židovském hřbitově.

Hanuš (nyní Hans) Bader se pak ve Švédsku dvakrát oženil – nejprve se Sonjou Dorisk Majken Thörn a později s Margit Wedin. Z druhého manželství se mu v roce 1949 narodil syn Stefan, který žije v Malmö. Žije i jeho třetí manželka Margit. V roce 1977 vydal ve Švédsku své paměti Ändå lever jag… (A přece žiji…). Německy psaný rukopis vyšel v českém překladu Emy Stašové pod názvem Přežil jsem to až po víc než sedmdesáti letech od svého vzniku. Nakladatelství XYZ ho uvedlo na trh v září 2018 a dnes ho můžete zakoupit ve kterémkoli knihkupectví nebo si ho objednat přímo u nakladatele. Hans Bader zemřel 16. října 2002.

✡