Vycházeli jsme tam dobře se všemi

říká o dětství v prvorepublikovém Pacově Nelly Prezma, roz. Guttmannová

Nelly Prezma, roz. Guttmannová (90) vzpomíná na dětství prožité v Pacově před druhou světovou válkou, na transport pacovských Židů do koncentračního tábora a na návrat do Československa po skončení války. Rozhovor pořídila Eva Sobotka v Izraeli, kde paní Nelly žije od roku 1948.

Vyšlo v květnovém čísle pacovského měsíčníku Z mého kraje a ve zkrácené podobě také v Pelhřimovském deníku 27. 1. 2017.

Prožila jste dětství v Pacově za první republiky. Jak na tu dobu vzpomínáte? Můžete nám říct něco víc o Vaší rodině?
Já jsem se v Pacově nenarodila, ale přišla jsem do Pacova, když mi bylo dva a půl roku. V Pacově jsem chodila do školky a pak do školy až do roku 1939, kdy přišli Němci a ze školy mě vyhodili. V té době mi bylo třináct let.
Měla jsem sestru Růžu, maminku Žofii a otce Nathana, který v Pacově působil jako rabín a vyučoval náboženství. Otce si velmi vážili nejen Židé, ale všichni pacovští občané, kterým často pomáhal. Pacov bylo malé městečko, témeř všichni byli zemědělci, pěstovali brambory, neuměli se vyznat a orientovat v úředních záležitostech, a tak jim tatínek pomáhal. Byli jsme tam opravdu jako jedna rodina. Moje přítelkyně byly z nežidovských rodin, chodila jsem do české školy. Maminka byla ošetřovatelka, zdravotní sestra, ale nepracovala. Starala se o domácnost.
Žili jsme v Malovcově ulici číslo 315. Nebyli jsme ortodoxní, tatínek byl reformní. Chodili jsme do školy i o židovských svátcích a v sobotu. Jen o prázdninách jsme dodržovali šábes. Ve škole jsme dělali všechno, jen na velké svátky Roš ha-šana, Jom kipur a Pesach jsme nechodili do školy. Měli jsme s učiteli domluvené, že o velkých svátcích nebudeme chodit do školy. Vycházeli jsme tam dobře se všemi.

Můžete zavzpomínat na některé židovské rodiny, s nimiž jste se znala blíže?
V Pacově žilo kolem třiceti židovských rodin. Všem se vedlo dobře, všichni byli dobře situovaní. Byli mezi nimi obchodníci i zemědělci.
Pamatuji si na Scheckovy, kteří byli správci synagogy. Glaserovi měli velký statek a myslím, že měli tři děti, ale pamatuji si jenom holčičku, která byla moc krásná. Pak tam byli Wienerovi, ti měli obchod a syna Jindru. Právník Wertheimer měl syna, který se jmenoval Milan. Potom byli Ledererovi, ti měli Zdeňku a Věru. Joklovi měli střižní obchod a syna Vláďu. Potom byli Synkovi, ti měli také jednoho syna, ale nepamatuji se, jak se jmenoval. Na náměstí bydleli Grossovi, ti měli železářství a jednoho nebo dva syny, ale už si nepamatuji které. A také Pachnerovi.

K nejlepším přátelům mého otce rabína patřil katolický děkan

Jak vzpomínáte na soužití židovských a nežidovských rodáků v Pacově?
Měla jsem v Pacově jednu kamarádku. Její rodiče byli obyčejní lidé, tatínek choval koně. Maminka chodila uklízet domy, než přišli Němci. Když přišli Němci, tatínek té mé kamarádky říkal: „Nebojte se, my vás budeme chránit, ale ti tam někde v Táboře, ti nás nezajímají, ti můžou jít.“ Neznal žádné cizí Židy, protože nikdy neopustil Pacov. Žila tam ale i rodina, která dala dcerce židovské jméno, aby ukázala, že jsou přátelé Židů.

Děti před bývalou židovskou školou v Pacově (1937). Nelly Guttmannová je v prostřední řadě vpravo.

Chtěla bych také říct, že k nejlepším přátelům mého otce patřil katolický děkan. Často spolu diskutovali o bibli, pan děkan o Novém zákoně a tatínek o Starém. My jsme se tam měli opravdu moc dobře. Byli tam samozřejmě i antisemité, hlavně než přišli Němci.
Měla jsem jednu učitelku, které jsem si moc vážila. Děti tehdy mívaly velký respekt k učitelům, ne jako dnes, kdy je každý s každým kamarád a oslovují se jménem. To tenkrát nebylo. Když byl někdo učitel, všichni si ho vážili. Když dítě potkalo učitele a nepozdravilo, bylo potrestáno. Za okupace jsem tu učitelku jednou potkala. Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli mám pozdravit nebo ne, protože kdyby mě někdo viděl, že ji zdravím, mohli by ji zavřít nebo poslat do koncentračního tábora. Měla jsem kvůli tomu velké dilema. Ale ona ke mně přistoupila a pozdravila, když mě uviděla. To pro mě bylo strašně povzbudivé. Dodnes na paní učitelku Urbanovou nemohu zapomenout.

Jak vypadala atmosféra během okupace?
Pamatuji si, jak na jaře roku 1940 zatkli pana Ludvíka Poláčka, který měl v Pacově obchod se smíšeným zbožím. Přestože nic neprovedl, zatkli ho a odvezli do koncentračního tábora. Za několik týdnů poslali domů jeho popel a řekli, že zemřel na zápal plic. Byla jsem tenkrát čtrnáctileté děvče a když jsem to slyšela, dostala jsem najednou hysterický záchvat a začala jsem se smát takovým hysterickým smíchem. Potom jsem se stáhla do sebe a začala jsem plakat, protože jsem nemohla pochopit, jak se může stát, že takový zdravý člověk najednou zemře.

Na začátku okupace jste ještě odjela do Prahy, kde jste žila do roku 1941. Můžete o tom říct něco víc?
V srpnu 1940 jsem odešla do Prahy učit se modistkou u paní Maškové, která měla obchod na Smíchově. Na Smíchově jsem také bydlela v židovském internátu. Měla jsem tam jednu dobrou kamarádku, která nebyla Židovka. Byly jsme dobré přítelkyně až do doby, kdy jsme museli začít nosit hvězdu a já už jsem se s ní nechtěla ukazovat, protože to pro ni mohlo být nebezpečné. Už si nepamatuji, jak se jmenovala. Žila v Praze. Chodily jsme vždycky společně do práce kolem Ringerovy továrny, kde byli i Němci. Potkávaly jsme tam jednoho Němce s hákovým křížem, který se na nás vždycky usmál a slušně pozdravil. Až když mě uviděl, jak jdu s hvězdou, dostal šok, protože zjistil, že jsem Židovka (pozn. red.: v Protektorátu Čechy a Morava museli Židé nosit hvězdu od září 1941).

Tříletá Nelly Guttmannová se sestrou Růžou.

V Praze jsem pracovala u té paní, dokud jí nezačali vyhrožovat, že mě viděli, jak u ní pracuji. Pak mě musela propustit a já jsem se vrátila do Pacova. To bylo v listopadu 1941. Moje starší sestra Růža a její muž Arnošt Háček už tou dobou žili v Praze. Sestra pracovala v obchodě s konfekcí. Němci jim odmítli uznat sňatek, protože neměli svatbu na úřadě, ale v synagoze, jejího muže poslali do ghetta v Lodži a ona zůstala sama v Praze.
Když mě ta paní propustila, jela jsem domů. Tehdy se nesmělo jezdit, jen když jsem dostala povolení a my jako Židé jsme museli sedět v posledním vagonu. Řekla jsem si, že nebudu sedět v posledním vagonu a sednu si, kam chci, i když jsem měla hvězdu. Sedla jsem si do prostředního vagonu, kde mě uviděl průvodčí, ale byl moc hodný, nechal mě tam sedět, a tak jsem dojela až do Tábora. Tam jsem přestoupila na vlak do Pacova a zase jsem si sedla do prostředního vagonu. Přišel průvodčí a řekl mi, že v posledním vagonu je několik Židů z Pacova. Šla jsem se tam podívat, protože jsem všechny znala. A koho jsem uviděla? Otce. Zavřeli ho spolu s několika dalšími Židy na gestapu v Táboře. Chovali se tam k nim velice špatně a otce srazili ze schodů, ale nakonec je propustili. Tak jsem řekla: „Pojďte se mnou doprostředka, nemusíte sedět tady v posledním vagonu, jsme lidi jako všichni ostatní a můžeme sedět, kde chceme.“ Moc se báli, protože byli v tom vězení. Byli to starší lidé, tak jsem si samozřejmě přisedla k nim, dojeli jsme do Pacova, šli jsme domů a já jsem uviděla, že v našem bytě jsou všechna okna rozbitá. Matka do nich dala karton místo okenních skel. Už bylo chladno, bylo to hrozné.

Jak potom probíhal Váš život v Pacově?
Zůstala jsem doma a podporovala rodiče. Otec už nedostával výplatu, poněvadž nemohl pracovat jako rabín, takže jsme neměli z čeho žít. Šla jsem pracovat k jiné pacovské židovské rodině, k Mellerovým. Paní Mellerová měla trombózu v noze a nesměla chodit, jenom ležet. Uklízela jsem jim dům a krmila králíky. Potom nám jednoho dne nařídili, že musíme jít pracovat do městečka Kámen nedaleko Pacova, kde pracovaly židovské ženy a děti. Museli jsme vstát v pět hodin ráno a oni nás dovedli do Kámena. Byla tam cihelna, která patřila Židovi a tu jsme museli zbourat. Vždycky jsme ráno vstali a odešli do Kámena v doprovodu vojáků s puškami. Pracovali jsme až do večera a večer nas přivedli zpátky. Do osmi hodin jsme museli být doma, protože po osmé hodině už jsme nesměli vycházet ven.
Bez tatínkova platu jsme ovšem neměli na jídlo a já jsem měla velkou pannu s rokokovými šaty, kterou jsem moc milovala, poněvadž to bylo něco zvláštního. V Pacově byla jedna paní, která řekla mojí mamince, že s ní vymění jídlo za tu panenku. Plakala jsem, nechtěla jsem jí ji dát. Když jsem po nějakém čase viděla, že nemáme co jíst, řekla jsem: „Dej jí tu pannu, ať máme co jíst.“ Dostali jsme za ni mouku, margarín, cukr a brambory. Maminka chodila v létě do lesa trhat borůvky a hledat houby, které pak prodávala, abychom měli co jíst.
Jednou v pátek matka uklízela, když k nám přišli dva Němci. Byli moc slušní a k mým rodičům se chovali moc hezky. Rodiče mluvili čistou němčinou a ti Němci se divili, jak spisovně moji rodiče mluví. Matka upekla buchty a dala jim ochutnat. Moc se jim to líbilo a řekli, že přijdou znovu. Přišli asi za týden, to jsme byli všichni doma a poslali mě i matku ven, že chtějí mluvit jen s otcem. Řekli mu: „Dovolíme vám chodit po osmé hodině ven, dovolíme vám chodit do biografu i do divadla, ale vy a vaše rodina nám budete hlásit, když venku budou nějací Židé.“ Tatínek jim řekl, že nic takového dělat nebudeme. Odešli, ale potom mu poručili čistit chodníky a otec musel rukama sbírat psí exkrementy.
Jindy přišli a poručili tatínkovi tahat židovského továrníka Weinera, který měl v Pacově továrnu na kožedělné výrobky. Panu Weinerovi přivázali uši a ocas, postavili ho do vozíčku, dali mu buben, na který musel bubnovat a tatínek s ním musel několikrát objet pacovské náměstí. Když to ale viděli pacovští, stáhli rolety, zašli domů a nechtěli se na to dívat.

Někteří ze všeho toho zla přestali být lidmi

Jaký byl Váš osud a osud Vaší rodiny po deportaci do Terezína?
V listopadu 1942 byli všichni Židé z Pacova předvoláni k transportu. Odvezli nás do Tábora na nákladních vozech a z Tábora jsme jeli vlakem do Bohušovic. Z Bohušovic jsme šli pěšky do Terezína. Později postavili stanici přímo v Terezíně.

Transport pacovských Židů z Pacova do Terezína v listopadu 1942.

V Terezíně jsem zůstala ubytovaná s maminkou. Tatínek byl někde jinde. Maminka pracovala jako ošetřovatelka, ale nemohla příliš pomáhat, protože v Terezíně nebyly téměř žádné léky. Pořád ale mohla aspoň trochu posloužit nemocným, což byli většinou staří lidé. Já jsem pracovala ve školce u paní Cvikrové a potom mě přeložili do dívčího domova. Opravdu jsme se snažily těm dětem ulehčit život. Hrály jsme si s nimi, učily je, zpívaly jim písně a chodily s nimi na procházku. Pamatuji si, že na svátek Pesach jsme vyrobily malou lodičku, ve které ležel Mojžíš, zhotovily jsme košík a uspořádaly jsme i tradiční slavnostní hostinu seder, i když nebylo co jíst, ale nějak jsme to dokázaly. Na jiný svátek, takzvaný svátek stromů neboli Tu bi-švat, jsme šly s dětmi sázet stromy. Když jsem po válce přijela do Terezína se svými dětmi a viděla jsem ty vysoké krásné stromy, myslela jsem na to, kde jsou ty děti, s nimiž jsem je sázela. Všechny šly do plynu.
Do dívčího domova mě přeložili ze školky, v níž jsem pracovala po příjezdu do Terezína, když během velice chladné zimy onemocněly všechny vychovatelky v dívčím domově. V té době mi bylo šestnáct let. V domově byla jedna holčička, která toho moc prožila a viděla, jak jí zavraždili rodiče i bratry. Byla velice agresivní, ubližovala ostatním dětem, bila je a nikdo nevěděl, jak se k ní chovat. Tak jsem začala přemýšlet, co budu dělat. Napadlo mě, že budu dělat vše jako ona a snad si ji tím získám. Zkoušely jsme, kdo dohodí dál kamenem a já jsem si najednou všimla, že se ta holčička začala usmívat. Potom jsme spolu lezly na stromy. Ona lezla na strom, ja jsem lezla na strom, a tak jsem ji pomalu k sobe připoutala. Když to viděla vrchní vychovatelka, byla překvapená, jak jsem to dokázala. Nechtěli mi věřit, že je mi jen šestnáct. Snad jsem jí víc rozuměla a získala si její náklonnost, protože jsem byla tak mladá. Potom mi navrhli, abych v dívčím domově zůstala a stala se jednou z vychovatelek.
Ta holčička dostala od své maminky kousíček hadříčku a to byl její talisman. Dala mi ho, když slyšela, že jedeme s transportem z Terezína do Osvětimi. Nechtěla jsem si ho od ní vzít, chtěla jsem, aby ji ochraňoval. Šla do plynu a já jsem se snad díky tomu hadříčku zachránila.

Jak jste se dostali z Terezína do Osvětimi?
Sestra přijela do Terezína před námi. Chtěli jsme se s ní setkat, ale řekli nám, že odjela s trestným transportem do Osvětimi po atentátu na Heydricha. Po atentátu poslali z Terezína trestný transport do Osvětimi a všichni šli rovnou do plynu. To jsme ale nevěděli a když nám po příjezdu Terezína řekli, že odjela do Osvětimi, řekli jsme, že chceme jet za ní, abychom byli celá rodina pohromadě. Slyšeli jsme totiž, ze Osvětim je pracovní tábor, a tak jsme se dobrovolně přihlásili do transportu. Po příjezdu do Osvětimi jsme se dozvěděli, že šla do plynu. Řekli nám to ti, kdo tam dorazili před námi.
Do Osvětimi jsme byli transportováni v prosinci roku 1943. Jeli jsme několik dní zavření v nákladním vagonu. Místo toalety byl takový kýbl v koutě, který se vylil, protože nás bylo ve vagonu namačkáno velké množství. Cestou zemřelo několik lidí, které v tom vagonu dávali stranou. Strašně to tam zapáchalo. Ve vagonu bylo malé okno, ke kterému jsme se všichni snažili dostat. Po příjezdu do Osvětimi vyhodili mrtvoly ven na sníh. Těla už samozřejmě byla po několika dnech nafouklá a hrála všemi možnými barvami. Nás ostatní s křikem vystrčili ven. Všem nám vytetovali na ruku číslo. Já jsem měla číslo 70 882. Zůstala jsem s maminkou a tatínkem. V táboře jsme měli žít jen půl roku, protože z terezínského transportu posílali každého po půlroce do plynu. Když jsem tam přijela, už tam byla moje kamarádka z Terezína Ilona, která se také přihlásila dobrovolně do transportu, protože v tom transportu byl její přítel a ona chtěla jet s ním. Do Osvětimi se dostala v září roku 1943. Když jsem ji tam potkala, ptala jsem se jí: „Co dělá tvůj přítel?“ a ona mi řekla: „Jestli chceš vědět, co dělá, jdi tam na ten a ten blok a podívej se. Já ti nic neřeknu, jdi a přesvědč se sama.“ Samozřejmě jsem chtěla vědět, jak se mu vede, protože byl moc roztomilý a bývali jsme dobří přátelé. Když jsem přišla blíž k baráku, uslyšela jsem, že tam někdo hrozně křičí a uviděla jsem, jak ten kamarád, kterého jsem znávala a který býval takový veselý dobrák, bije holí starého Žida. Přišla jsem k němu a začala na něj křičet: „Co to děláš, ty ses zbláznil, co to děláš, přestaň!“ On se na mě podíval takovýma očima, očima hyeny, a řekl: „Nech mě, myslíš si, že chci umřít hladem? Za tohle dostávám kousek chleba.“ Nevěděla jsem, co mám dělat.
Někteří ze všeho toho zla přestali být lidmi. Nevěděli, co dělají, protože to není, jako když máte hlad a chcete něco sníst. To byla taková bolest, že se to nedá vůbec vysvětlit. Dodnes například nemohu opustit dům, aniž bych se najedla. Když spím, musím v noci vstát a najíst se. A když se nenajím, cítím bolest toho hladu, jaký jsme tehdy měli.
V Osvětimi byly v pět hodin ráno apely, po kterých jsme museli naložit vůz kameny a odvézt ho na druhý konec tábora. Tam jsme to vyložili, vrátili jsme se, a to všechno s kapelou. Byli to Židé, umělci, kteří hráli klasickou hudbu. Večer jsme museli zase naložit kameny na vůz a zavézt na původní místo. To jsme dělali každý den. Jednou jsem slyšela, že hledají ženy na roznášení té černé špinavé vody, kterou nám ráno dávali k pití. V poledne jsme měli přinést polévku ze řepy. Byla to krmná řepa pro dobytek, něco hrozného, ale neměli jsme co jíst, tak jsme to jedli. Plnili ji do takových sudů, na kterých byly z každé strany naběračky a my jsme ty sudy nosily na dlouhých tyčích. Byly jsme samá děvčata a roznášely jsme to ve čtyřech. Za odměnu jsme si potom směly vyškrábat to, co zůstalo na stěnách, když jsme vše roznesly. Dělila jsem se o to s maminkou.
Tohle jsem tedy dělala. Byla zima, bydleli jsme v dřevěném baráku a vedoucí našeho bloku byla Polka. Když jsem se jednou vrátila promrzlá, nešťastně jsem se otočila s tyčí od sudu s polévkou a rozbila jsem jí okno. Vyšla a nafackovala mi. Skoro jsem začala plakat, ne protože mě fackovala, ale protože mě tak ponížila. Nakonec jsem se ale udržela, protože jsem nechtěla, aby matka byla smutná, že jsem dostala bití. Ta Polka hlídala celý blok a já nechtěla, aby se to matka dozvěděla. Ale bylo to jako lavina, hned všichni začali vykládat, že mě zfackovala „bloková“. Tak jsem přišla k naší palandě. Matka to už věděla, a tak jsem se usmála a řekla: „To nic není, hlavně, že jsem jí rozbila okno.“

Odsud se dostaneme už jenom komínem

Na jaře roku 1944 jsme se jednou ráno dozvěděli, že transport ze září roku 1943, se kterým přijela moje terezínská kamarádka Ilona, má jít do plynu, protože už uplynulo šest měsíců od příjezdu do Osvětimi. Byla jsem zrovna venku a roznášela jídlo, když jsem ji uviděla. Nevěděla jsem, co mám dělat, co jí mám říct – je mladá, zdravá, žije, co jí mám říct, jak ji můžu potěšit, co jí mám říct? Snad jen, že za tři měsíce i já půjdu do plynu, nebo ne, nebo snad ne? Co jí mám říct? Myslím, že mě viděla, ale dívala se přímo před sebe. Nakonec jsem k ní nešla, nemohla jsem jít. A to mě vlastně trápí dodnes, protože nevím, jestli jsem udělala dobře nebo ne. Nevím, nevím.
Večer to bylo opravdu strašné. Nesměli jsme jít ven, jen ti, co šli do plynu, ale všechno jsme slyšeli. Byli tací, co si zpívali, tací, co křičeli i ti, co neříkali nic, jen šli a šli. Když všechno utichlo, už jsme nic neslyšeli, jenom jsme cítili ten kouř a když jsme ráno vstali, viděli jsme oheň z komína, kde pálili těla. (pozn. red.: Vražda českých Židů z takzvaného „rodinného tábora“ BIIb v Osvětimi-Březince 8. března 1944 byla největší hromadnou vraždou československých občanů během druhé světové války.)
Ráno jsem vstala, protože jsem měla jít roznášet ten čaj a najednou jsem u jedné palandy uviděla sto marek, tak jsem je vzala. Jistě patřily někomu, kdo šel do plynu, ztratil to nebo zahodil. V té době byla matka nemocná, měla těžký průjem a já jsem jí chtěla koupit nějaký tanalbin proti průjmu. Když jsem koupila ten tanalbin a vrátila jsem se, řekla jsem kamarádce: „Vidíš, jak to je, oni posílají lidi na smrt a na druhé straně to je jako dar od Boha, že jsem našla těch sto marek a koupila za ně tanalbin, abych mohla vyléčit matku.“ A ona začala plakat a řekla mi: „Víš, ty peníze patřily sestřenici. Hledala je a nemohla je najít.“ Cítila jsem se velmi provinile. Dala jsem jí aspoň cigarety, které jsem za ty peníze koupila, aby se její matce ulevilo. Mojí matce se udělalo lépe, ale nakonec… Vždycky jsme říkali – byl to takový černý humor: „Odsud se dostaneme už jenom komínem.“
A takhle nám ubíhal ten půlrok. Předákovi našeho tábora jsme pro jeho brutalitu přezdívali Buldok, ale nakonec ho naštěstí přeložili do jiného tábora. Na jeho místo přišel kriminálník, Němec, který byl námořník a v opilosti někoho zavraždil, tak ho poslali do Osvětimi a udělali ho novým předákem našeho tábora. On ale nebyl antisemita. Naopak, měl milenku z našeho transportu. Nevím, jestli to bylo i kvůli ní, snad ho také přesvědčila. Když končil ten půlrok, zašel za někým vysoce postaveným a řekl mu: „Víte, v Německu nejsou lidi, kteří by mohli pracovat a tady je pět set mladých žen, které můžou.“ Tím nás vlastně vysvobodil a my jsme odjely pracovat do Hamburku. Předtím jsme prošly selekcí, kde jsme se musely svléknout, esesáci chodili mezi námi a rozhodovali, jestli můžeme jet do Hamburku na práci.

Jaký byl Váš osud v Hamburku?
V Hamburku to nebylo lepší. Jenom jsme nebyli blízko plynových komor a krematoria. Museli jsme odklízet trosky po bombardování a čistit cihly. Na práci nás v zimě vozili v otevřených lodích. Byla velká zima. U komína ze strojovny bylo teplo a každý chtěl sedět u komína, aby se trochu ohřál. Samozřejmě jsme se u toho strkali a hádali. Němcům to přišlo moc směšné a radovali se z toho, že se pereme o místo. Posílali nás do všech těch vybombardovaných čtvrtí, které opustili a my jsme tam pracovali.
Jednou jsme něco hledali v troskách, něco k jídlu. V jednom domě jsme našli bramborové slupky a najednou na nás vyskočila slepice, tak jsme ji chytili a zabili. Podařilo se nám to přinést do lágru, kde jsme ty bramborové slupky uvařili a snědli. Jedna dívka také jednou něco našla a přinesla to do lágru, ale oni to ještě ten den našli při prohlídce. Když jsme pak stáli večer u apelu, předák jí nakázal, aby se svlékla, začal ji bít šlahounem, což samozřejmě nemohla vydržet, tak upadla a umřela.
To bylo v Hamburku, kde jsme bydleli v přístavní čtvrti. Pak nás převezli do Neugrabenu, kde proběhl velký nálet. Angličané vždycky házeli světlice, když někde chtěli shodit bomby a my jsme byli v tom kruhu. Měla jsem v té době těžkou furunkolózu. Celý obličej jsem měla plný ran a hnisu. Při náletu jsem byla na marodce. Lékařka s tím nemohla skoro nic dělat, ale vyčistila mi to lžičkou a vyškrábala mi to během těch dvou hodin, kdy probíhal nálet. Potom mi řekla, jaká jsem hrdinka. Když jsem začala plakat, dostala jsem ještě jednu porci polévky. Z Neugrabenu nás poslali do Tiefstadtu, kde jsme stavěli letadla. Po vybombardování továrny nás nechali stát celou noc v zimě a dešti a ráno nás poslali do Bergen-Belsenu.

Jakmile se moje noha dotkla české země, všechno to přešlo

Do Bergen-Belsenu jsme šli nejdřív pěšky, pak nás naložili do vlaku. Jízda se protáhla kvůli náletům. V Bergen-Belsenu nás nechtěli přijmout, protože věděli, že z toho mála, co mají, budou ještě muset krmit i nás. Byli jsme tam asi týden, když přišla vedoucí bloku a řekla, že je třeba odnést stůl do sousedního lágru. Nikdo samozřejmě nechtěl jít, byli jsme tak slabí, že jsme neměli sílu. Ale ona nám řekla, že po cestě bude řepa, kterou si můžeme vzít, když nás nikdo neuvidí. Tak jsem se přihlásila ještě se třemi dalšími ženami a šly jsme. Přišly jsme do toho prvního lágru a najednou proti nám jede nějaký džíp a na tom džípu je bílá hvězda. Nevěděly jsme, co to je a najednou slyšíme, že mluví nějakou cizí řečí, ne německy. A voják v tom džípu nám povídá, že od této chvíle jsme osvobozeni, nejsme už vězni a budeme se moci vrátit domů.
Když jsem to slyšela, nechala jsem samozřejmě stůl stolem a utíkala jsem zpátky do našeho lágru, abych jim to řekla. Nebyla to ale žádná spontánní radost, protože jsme byli tak slabí, že jsme se ani nemohli radovat, a tak jsme seděli a vybírali si navzájem vši z vlasů. Pak jsme najednou uslyšeli křik a viděli jsme, že hodně vězňů porazilo ploty a utíká ke kopci brambor. Každý si chtěl vzít nějaké brambory. Byli tam ale maďarští vojáci, kteří nas hlídali a ti na nás začali střílet. Byli hrůzou bez sebe, vůbec nedokázali pochopit, že jsme svobodní občané a oni na nás nesmějí střílet. Pak jim konečně někdo řekl, že musejí přestat. Zavřeli je a my jsme byli svobodní. I po vysvobození nás však mnoho zemřelo. Nebyli jsme lidé, byli jsme kostry. Vážila jsem třicet pět kilo. Britští vojáci, kteří tábor osvobodili, nám chtěli něco dát, ale byly to samé těžko stravitelné konzervy. Říkala jsem spoluvězňům: „Nejezte konzervy, jezte chleba s cukrem.“ Skoro mě zbili, protože si mysleli, že ty konzervy chci pro sebe. Mnoho lidí zemřelo kvůli tomu, že nám dávali nevhodnou stravu.
Později přijel Červený kříž, který nás začal ošetřovat. Měla jsem průjem, ale opakovala jsem si, že si nesmím lehnout, protože jsem věděla, že bych ztratila vědomí. Tak jsem pořád chodila. Bylo mi moc špatně, ale nelehla jsem si. Ten průjem jsem měla celou tu dobu, kdy jsem byla v Bergen-Belsenu. Jakmile se moje noha dotkla české země, všechno to přešlo.

Jak se Váš život změnil po válce?
Po válce jsem žila v Praze v domově pro repatrianty. Šla jsem se učit zubní techničkou. V laboratoři byla jedna dívka, o rok mladší. Snažila se mnou sblížit, ale já jsem měla pocit, že si nemůžeme rozumět. Byla jsem sice stejně stará jako ona, ale cítila jsem se o sto let starší, protože jsem prožila něco jiného. Říkala jsem si, že mohu žít jen mezi Židy, se kterými si rozumím kvůli tomu, čím jsme prošli.

Domovský list Nelly Guttmannové.

Tahle dívka, křesťanka Jindra Kulhánková, se se mnou však stále chtěla sblížit. Jednou jsme byli ve městě a začalo pršet, tak jsem se šla schovat do pasáže a potkala jsem ji tam, protože se tam šla také schovat. Daly jsme se do řeči a ona mě pozvala, abych s ní zašla k jejím rodičům. Jela jsem tedy k nim domů, a tak jsme se skamarádily. Říkala, že mě chtěla poznat, protože nikdy nepotkala žádného Žida: „Ve škole nás učili, že Židé nejsou lidi a najednou přijdeš ty, oblékáš se jako já, směješ se a já vidím, že jsi člověk jako já.“ Tak jsme se opravdu skamarádily. Její tatínek neměl rád Židy. Maminka byla zbožná katolička, ale přijala mě a objala se se mnou. Když mě její tatínek lépe poznal, změnil názor. Já ji zase brala do mojí společnosti a ona se stala jednou z nás. Opravdu jsem se s ní spřátelila a dlouho jsem si s ní psala, když jsem odešla do Izraele. Pak jsem ale přestala, když přišli komunisti, abych ji neohrožovala. Teď už nejsme v kontaktu.

Myslíte, že je nutné v Pacově udržovat vzpomínku na židovské spoluobčany a co je třeba pro to udělat?
Myslím si, že na jednu stranu je to důležité, ale na druhou stranu nevím. Snad jen, aby další generace v Pacově věděla, že tam kdysi žili Židé. Když jsem po roce 1989 přijela s oběma syny do Pacova, chtěla jsem jim ukázat, kde jsme bydleli, a šli jsme tam. Bylo zamčeno, tak jsem zazvonila a požádala, jestli mi dovolí podívat se s dětmi do bytu, ve kterém jsme dřív bydleli. Když ta paní slyšela, že jsem Nelly Guttmannová, začala mě objímat. Prý slyšela o mých rodičích. Ptala jsem se jí: „Kdo jste, že vás neznám?“ Řekla mi, že se narodila dva roky poté, co nás odvezl transport, ale rodiče jí vyprávěli o mně a mých rodičích.
Chtěla jsem také ukázat synům, kde je synagoga, do které jsme chodili s tatínkem. Dozvěděla jsem se, že ji zbořili. Nejsem pobožná, ale tohle mě píchlo u srdce. To mě zabolelo. ✡