Zpracoval archivář Jan Zoubek, Pacov, 1934

Kdy a odkud přišli první Židé do Pacova jest nesnadno pověděti. Jako při řešení jiných otázek i při této želím nedostatků pramenů a zpráv, které by osvětlily nám dosud uzavřené a v tmu nepoznání zahalené starší doby. Neboť je jisté, že Židé sídlili v Pacově již dříve, než po prvé o nich se vyskytují přímé zprávy.

Přišli tam patrně někdy po polovici století šestnáctého, když, byvše vypovězeni z Čech a především z Prahy (1541), vracejíce se, počali hojněji než dosud se usazovati i ve venkovských panských městečkách. Soupis Židů, pořízený za účelem jich zdanění staršími Židy pražskými r. 1570, uvádí, že v Pacově žije jeden Žid. Je ovšem nejpravděpodobnější, že nejde jen o osamělého Žida, nýbrž o celou rodinu židovskou. Živil se, jak bylo tehdy u Židů obyčejem – obchodem. Snad je to týž, který opět nejmenovaný prodal r. 1596 Janovi, synovi Rozhurkovu, nádobí zámečnické za 2 kopy míšeňské.

První jménem známý pacovský Žid je Aron z Pacova, který r. 1622 pronajímal do okolí potažní dobytek. Vedle tohoto Žida sídlil však v dobách války třicitileté v Pacově ještě jiný Žid, patrně potomek toho, který se z r. 1570 připomíná. Ten měl obchod a jak na malých místech bývá, kramařil se vším. Při tom sklenařil, prodával mosaz, tkalouny a jiné lesklé trety. Postavení Židů po bitvě na Bílé hoře se vůbec zlepšilo, zvláště, když r. 1627 byli od krále vzati do ochrany. Od vrchnosti neměli se špatně. Pan Jan starší Černín z Chudenic, kterému od r. 1630 patřilo panství pacovské, uznával a zajisté i těžil z jich obchodní zdatnosti. Píšeť o nich výslovně, že „v té discordii světa oni jedini kšeftovní vejbytky obstarati smějí a umí“. V hojné míře obchodoval se Židy pražskými (prodával jim skopce ze svých dvorů na Pacovsku) a kupoval od nich a od táborských Židů různé potřeby.
Pacovský Žid, který kramařil, měl kromě peněžitých dávek odvádět své vrchnosti také koření do kuchyně. Když r. 1638 tak neučinil, nemaje koření na skladě, chtěl ho správce vsaditi do věže do vězení; než uznal, že by tím si nepomohl a proto jej pustil, zvláště, když Žid slíbil, že „ihned v tuto noc do Prahy schválně půjde a konečně v outerý s ním na Radeníně bude. Že půjde ve dne, v noci, aby koření mohl v outerý odvésti“.
Zmíněnému již Aronovi z Pacova nevedlo se asi valně. Živnost povozní, kterou provozoval patrně vedle obchodu, byla mu spíše na škodu než k prospěchu. Dobytek a potahy vzali mu vojáci a válkou ochuzený sedlák neměl čím platiti. Bude to patrně on, který r. 1639 proto z panství utekl, zanechav sám v Pacově něco dluhů. Jeho otec – nejmenovaný – nacházel se tou dobou u své dcery v Deštný.
Od polovice stol. 17. nalézáme pro Pacov více psaných pramenů a zpráv o Židech. Ještě před polovicí stol. kolem r. 1640 zakoupil panský dům v Pacově Heršl, který byl koželuhem. Roku 1654 konečně máme přesný, částečně i jmenný seznam Židů v Pacově. Je v něm kromě řečeného již Žida Heršla, koželuha, také jeho čeledín Šalamoun, jemuž nebylo dosud 20 let. Druhá židovská rodina sestávala ze dvou bratří Abrahama a Joachyma, kteří spolu žili a společně vedli obchod. Třetí žid. rodina v Pacově buď válkou hodně sešla, nebo to byl chudý přistěhovalec. Představitelem rodiny byl Filip Žid, který měl krám, „však špatnej“. Měl syna Šimona a služební pachole Mojžíše. Oba nedosáhli ještě stáří dvaceti let. Konečně chovaly tyto tři rodiny u sebe nejmenovaného Žida, „jenžto děti učí“. I když víme, že soupis, pořízený pro potřeby daňové, jimž podléhali jen mužští Židé od deseti let výše, neudává nám žen a dětí pod deset let, a můžeme tedy odhadovati počet všech Židů v Pacově v r. 1654 na 15 až 20 osob, je fakt, že měli mezi sebou muže, který učil děti, zajisté skvělým vysvědčením jejich prozíravosti a obětavosti. V dobách nejhlubšího úpadku kulturního dopřávali svým dětem vzdělání a utvořili tak základ pro jejich budoucí blahobyt a vzrůst, který 80 let později vyvrcholil v tom, že nejbohatšími obyvateli v Pacově se stali právě Židé.
Další zprávy o pacovských Židech jsou opět nahodilé. Tak r. 1659 měl mydlář Václav Stejskal malý železný kotel na vaření mýdla, který koupil od Židovky za dva rejnský. Roku 1679 pohádala se zase Alžběta, dcera Jiříka Křepelky, s manželkou Heršla Žida, která ji nařkla o nějaké „kolasí“, až konšelé smířili rozvaděné strany.

Pobělohorský rozkvět

Po válce třicetileté Pacov pozvolna se zotavoval. Klidnému vývoji byla na prospěch rozumná vláda vrchnosti, kterou vykonávala vdova generála Sigmunda Myslíka z Hiršova, hraběnka ze Žďáru. A tak v druhé polovici století sedmnáctého rostlo a sílilo i pacovské židovstvo. Rodiny, které jsou zapsány do seznamu z r. 1654, bydlely pospolitě ve dvou domech, zvaných Abrahámovský a Filipovský. Dům Žida Heršla, koupený, jak výše řečeno, od vrchnosti asi r. 1640, se kryje s jedním z označených domů. Přílivu nových Židů a vnitřnímu přirozenému růstu dva domy nemohly na trvalo postačiti. Proto bývali nejdříve v nájmu v domech křesťanských, ponejvíce vrchnostenských, jichž po zhoubném vylidnění země mnoho bylo pustých a neosedlých,. A na těchto domech zakupovali se pak příchozí Židé, když byli hospodářsky vzrostli a zesílili. Silnější obec židovská v Pacově starala se brzo, aby měla vlastní hřbitov. Pozemek k němu zakoupila od obce r. 1680 za městem směrem k Roučkovicům. Ročně z něj platili dva groše míšeňské ouroku k městu.
Jedním z křesťanských domů, které přešly v majetek židovský, byl dům zvaný Koláříčkovský. Po svých přátelích zdědil jej nový pacovský Žid Abrahám Pik spolu se svým švagrem Benjamínem. Vyplativ Benjamína, prodal tento dům s radou své ženy dne 11. května 1691 švagru svému Šalamounovi Posnovi a jeho ženě za sumu 43 kopy míšeňské, každou kopu po 70 krejcařích počítajíc. Posn, opět nový pacovský Žid, bydlel dosud v podnájmu v domě panském. Dům koupil vlastně pro svou dceru, která měla před svatbou, aby jí i jejímu budoucímu muži mohl dáti k obývání své staré od vrchnosti najaté bydliště. Při koupi si opatrně vymínil, aby mohl dům prodati jinému Židu, kdyby se svatby jeho dcery snad sešlo. Z domu musel vlastník platiti „Schutzgeld“, poplatek za ochranu a úrok vrchnosti, mimo to konati povinnosti sousedské, t. j. konati ponůcku a robotu ženní. Z roboty a ponůcky se vyplácel nepatrným platem 36 krejcary ročně. Nebylať tehdy pro městské obyvatelstvo robota tíživá.
Dalš křesťanský dům, který přešel do rukou židovských, byl postaven na místě pustém, kdysi Varhaníkovském. Toto místo koupil – ovšem bez polí – Žid Marek Bernard od varhaníka Jiřího Mašáta za 4 zlaté. Dům na tom místě dala postaviti vrchnost a prodala jej 28. července 1701 za 75 zlatých Markovi Bernardovi, který takto získal domek i s místem za 79 zlatých a přitom získal výhodu, že nemusel k městu ničeho platiti, poněvadž dům koupil od vrchnosti.
Velmi brzo zakoupili se Židé v domech, kde dříve masné krámy bývaly, snad tam měli pak i svou porážku. Již před r. 1693 měl tam svůj domek Šalamoun Žid a koželuh a vedle tohoto domu zakoupil sobě 1693 dům bez rolí Václav Havlový, řemesla novoševcovského. Také o tomto domu se praví, že v něm dříve Židé bydlívali. V křesťanských rukou nezůstal dlouho. Václav Havlový prodal jej Pavlovi Rádcovi a tento prodal jej opět r. 1693 Šalamounovi Abrahámovi, koželuhovi, za 25 kop míšeňských. Měl tudíž Šalamoun Abrahám vedle sebe dva domky, patrně však neveliké. Tento přikoupený domek odevzdala vdova Šalamouna Abraháma Judita r. 1704 synovi Filipovi a manželce jeho (6. listopadu). Původní domek Šalamounský, kdysi Jaršovský zvaný (podle držitele ze začátku 17. stol. Jaroše hrnčíře), který byl Šalamoun koupil od vrchnosti za 70 kop míšeňských, postoupila matka Judita dne 12. ledna 1706 synům svým Haškovi, Filipovi, Jíšovi a Pinkasovi rovným dílem v téže sumě 70 kop grošů míšeňských.
Starý židovský dům, patřící r. 1654 koželuhovi Filipovi (po dřívějšm majiteli též Zelenohorský zvaný), koupil od vrchnosti r. 1717 dne 19. října nejbohatší pacovský Žid a občan vůbec Jakob Lébl za 150 zlatých. Když pak dům mu při hrozném požáru města r. 1727 vyhořel, vystavěl si na spáleništi nákladem asi 3000 zlatých vskutku městský dům, který měl v přízemí tři klenuté krámy a sednici hostinskou, v patře dva pokoje, komory a sýpky na obilí. Dům dal zapsati r. 1734 dne 29. prosince sobě a své druhé manželce Rozalii, jakož i dětem z prvního i druhého manželství (první jeho žena slula Judita), s tou však výminkou, aby umře-li dříve než jeho druhá žena a provdá-li se tato znovu, neměl jej manžel nižádného práva k domu, než vše aby patřilo dětem. Zdá se, že jeho druhá žena byla asi značně mladší než on.

Od r. 1654, kdy v Pacově byly jen dva židovské domy, do roku 1722 se jejich počet ztrojnásobil. V tak zvaném tereziánském katastru, přiznávací tabuli, mají Židé domy číslo 247 až 252.
V čísle 247 bydlel Žid Lazar (Leser) Haska. Roku 1734, kdy v Pacově došlo k revisi přiznávacích tabel, byl stár 28 let. Byl rodákem pacovským, dosud svobodným. Domácnost vedla mu jeho ovdovělá matka a sdílel ji se svými sestrami, 18letou Rosinou a 14letou Liou a s 9letým bratrem Léblem. Také jeho rodiče, jak udal, pocházeli z Pacova. Dům, v němž bydlel, patřil dříve vrchnosti a platil z něj ročně 16 zlatých rýnských dávky za ochranu (Schutzgeld). Řádné daně odváděl ročně 3 zlaté rýnské. Živil se podomním obchodem vším možným, zvláště střižním zbožím, které roznášel na zádech na trhy do okolních míst. Ročně si tím podle svého přiznání vydělal sto zlatých rýnských. Na pohled to není mnoho. Než srovnáme-li výnosy ostatních pacovských obyvatelů, uvidíme, že je to značně nad tamnější průměr, který byl asi 40 zlatých ročního výnosu ze živnosti i hospodářství.
V čísle 248 bydlel se svou ženou mladý, 26letý Žid Volf. Roku 1722 seděl na tomto domu otec Volfa, Marek, který byl již rodákem pacovským a jak již víme, koupil r. 1691 Varhaníkovský dům. Volf se oženil velmi brzy v 15 letech a vzal si za ženu Bětu z Ronova v čáslavském kraji a měl s ní tři děti. Nejstarší Rosině bylo 10 let, synovi Joachymovi 6 let a nejmladš Estera byla dvouletá. Vrchnosti platil ročně za ochranu 10 zlatých, řádné židovské daně 6 zlatých ročně. Živil se obchodem, hlavně plátnem, což mu ročně vynášelo 50 zlatých.
Dům č. 249 známe ze staré doby jako dům Jaršovský. Roku 1722 sluje již domem Jíšovským. Roku 1734 patřil třem bratřím. Nejstarší Šalamoun Jíše byl 45 let stár. Jeho žena Moscha byla s ním v stejném věku. Oba se narodili v Pacově a nepatřili mezi Židy příchozí. Děti měli jen 2, a to syny 22letého Filipa a 15letého Lébla. Druhý spolumajitel Pinkas Šalamoun narodil se r. 1704, v 17 letech si vzal za ženu pacovskou Židovku Ančku, s níž do r. 1734 měl 4 dcery – 12letou Kačenku, 9letou Juditu, 8letou Liu a 6letou Rosinu. V roce 1730 narodil se jim syn Filip. Třetí spolumajitel Šalamoun Haska měl ženu z Haber v čáslavském kraji a s ní dvě děti, syna Košku a dceru Ančku, které v době soupisu bylo teprve půl roku.
Bratři udávají o sobě, že jejich rodina je v Pacově již od doby jejich děda, celkem přes 70 let. Podle toho byla by tato nová rodina přišla do Pacova kolem r. 1660, takže v pořadí stáří rodina Jíšova by byla čtvrtá židovská rodina v Pacově
Jako spolu žili, tak se i společně živili všichni ti bratří „hausírnictvím“ čili podomním obchodem. Doma, v Pacově, prodávali též střižné zboží. Nejstarš Šalamoun vydělával si tak ročně 100 zlatých, Pinkas 75 zlatých a Šalamoun Haska jen 50 zlatých. Podle toho soudě, byl nejchudším pacovským Židem. Vrchnosti platili všichni stejně po 8 zlatých, tedy celkem 24 zlatých ročně za ochranu. Židovské daně platili málo, pouze 3 zlaté ročně, ovšem každý z nich, takže jim celkem vyšla na 9 zlatých.
V domě č. 250 bydlel nejbohatší muž Pacova, Žid Jakub Jeho dům, který, jak víme, značným nákladem znovu vybudoval po požáru Pacova r. 1727, stál na starém židovském místě, kdysi Filipovském podle údajů z r. 1654, patřil již jeho otci. V době našeho soupisu r. 1734 byl Jakub Lébl pětačtyřicátníkem a po druhé ženat s Rosalií, která pocházela z Prahy. S první (Judita) i s druhou manželkou měl celkem sedm dětí. Nejstarší byla Anna, které bylo 15 let, pak 13letý Jakub, 10letá Jüttele a 8letý Michal. Je s podivem, že další dceři, které bylo sedm let, dal opět jméno Anna. Pak přišly 6letá Ludmila a dvouletá Běta.
Jakub Lébl byl velkoobchodníkem. Skupovával v okolí vlnu a prodával ji pacovským soukeníkům; od soukeníků kupoval hotové postavy sukna a prodával je v malém doma i ve velkém až do daleké ciziny, do Terstu, odkud zase přivážel látky hedvábné a hedvábné tkanice, provozoval též obchod obilím a ve svém krámě v Pacově prodával mimo věci již řečené hlavně koření, plátno a cajkové zboží. Od vrchnosti pronajal si panskou vinopalnu číslo 246 s právem páliti a čepovati lihoviny. Platil z ní ročně 310 zlatých rýnských nájmu. Vrchnosti za ochranu platil poměrně málo, pouze 28 zlatých rýnských a to ještě je v tomto poplatku zahrnut nájem za sklep k vinopalně. Lépe odhadli jeho platební schopnost starší Židé v Praze, kteří mu přikázali platiti židovské daně 96 zlatých ročně. Obchodem a čepováním i prodejem lihovin vydělával si 1000 zlatých ročně. Na tehdejší poměry je to velká částka peněz, která ještě více vynikne ve srovnání s jeho konkurentem, křesťanským primátorem Matějem Zoubkem, jemuž vynášel obchod sukny, hospodářství a živnost soukenická pouze 200 zlatých ročně. A více než 200 zlatých nevydělal si v Pacově z křesťanů tehdy nikdo.
V čísle 251 bydlel Žid Marcus Meller, rodák vimperský. Do Pacova přišel r. 1702 a později se tu i oženil s Reginou, dcerou některého pacovského Žida. Stalo se tak patrně r. 1717, když mu bylo 33 let a jeho nevěstě 28 let. Dětí měli málo, pouze dva syny, Lazara, který se narodil r. 1718 a Filipa, který se narodil r. 1719. Dům si zakoupil r. 1718 od bratra své ženy. Byl koželuhem a od vrchnosti si pronajal za 50 zlatých ročního nájmu koželužnu. Mimo to obchodoval kůžemi a vlnou. Vrchnosti platil za ochranu 16 zlatých 30 krejcarů ročně a židovské daně 60 zlatých ročně. Také jemu vedlo se výborně, neboť roční jeho zisk činil 300 zlatých.
Posledn židovský dům v Pacově č. 252, patřící Adamovi Mendlovi, byl židovský již od pradávna. Byl to z r. 1654 nám známý dům Abrahamovský. Adam Mendl zdědil jej po svém otci a přebýval v něm se svou o deset let mladší ženou Marií. On sám byl v době soupisu r. 1734 padesátníkem. Ku podivu neměli dětí. Za ochranu platil jako Marcus Meller vrchnosti 16 zl. 30 krejcarů a židovské daně 20 zl. ročně. Obchodoval hlavně střižným zbožím po okolních trzích, což mu vynášelo 200 zlatých ročně.
Roku 1734 připomíná se již také modlitebna (škola k modlení), patrně ne však samostatná, nýbrž v domě některého Žida umístěná.

Spory a dohody

Lze pochopiti, že vzrůst židovstva v Pacově se neobešel bez sporů. Než ze všeho, co o těchto sporech víme, lze viděti, že nešlo o nenávistné spory náboženského podkladu, nýbrž o skutečné právní rozepře, vzniklé z toho, že Židé se zakupovali na gruntech i křesťanských. Tyto grunty byly zdaněny jednak k městu a jednak se z nich platily poplatky faráři. Když však je získali Židé, neplatili ani k městu, ani pochopitelně faráři. Nejdříve se hlásilo město se svými nároky a také při vyhrálo. V transaktu, kterým urovnalo r. 1718 svůj poměr k vrchnosti, bylo ustanoveno, že Židé, sídlící na 4 nových židovských domech, jsou povinni platiti z nich měsíčně po 10 krejcařích městu kontribuce. Osvobozeni mohli býti napříště pouze tehdy, kdyby zakoupili přímo od vrchnosti pustá místa stavební. Než i tento transakt Židé neuznávali; alespoň se podle něj nechovali a neplatili tak jako dříve ničeho. Až roku 1729 zavázali se k placení znovu a odtud také platili.
Vážnější byl spor s farářem, který si stěžoval rektifikační komisi, že se mu zmenšuje štola desátku tím, že Židé drží grunty kdysi křesťanské. Ze svého stanoviska měl pravdu. Ze všech 4 kdysi křesťanských domů odváděl se desátek faráři, na nějž měl farář právo. Desátek byl vázán na dům a ne na majitele. Měli tedy i Židé ho odváděti.
Obou stížností se ujaly úřady, které právě v Pacově prozkoumávaly katastr a činily návrhy na opravu. Komise, která za příčinou opravy katastru byla v srpnu 1734 v Pacově, navrhla zkrátka, aby Židé, kteří se vloudili po roce 1618 do Pacova, byli vyhnáni. Stran městské kontribuce navrhovala, aby Židé ze svých všech domů zaplatili ihned zadržené platy po 10 krejcařích měsíčně z domů, a to od r. 1718, kdy přistoupili na transakt města s vrchností, až do r. 1729, kdy skutečně začali platiti. Celkem měli doplatit 80 zlatých.
Komise pozastavila se ještě nad tím, že Židé nebydlí pospolu, oddělení od křesťanů, nýbrž porůznu mezi nimi. Obávala se, aby z toho nevznikly nepokoje, zvláště „jde-li farář se svátostí k umírajícímu“, a radila, aby Židům byly vykázány nové domy za městem na rejdišti (Tummelplatz). S farářem stran štoly měli se sami srovnati.
Již z toho, že nejdříve komise navrhla, aby Židé byli odstraněni a pak opět je chtěla přestěhovati za město, je viděti, že s úplným odstraněním a dodržením sněmovního snesení z r. 1650 to nemyslela vážně. Mocnou ochranu nalezli Židé u své vrchnosti, kterou představoval prior pacovského kláštera bosonohých karmelitánů, páter Johannes Bernardus a S. Bonaventura. Jistě na něj působil strach z úbytku příjmů z poplatků za ochranu, který činil u čtyř Židů, kteří měli býti vypovězeni, 66 zl. 30 kr. A snad také špatný poměr k faráři pacovskému byl příčinou, že je hájil i proti jeho nárokům. Dokazoval, že Židé pacovští bydlí v městě již přes 136 let a že sedí na domech, které koupili vesměs od vrchnosti, tedy dominikálních, z nichž nepřísluší platiti městu. Štolu panu faráři že neodvádějí Židé prý nikde a mezi křesťany že bydlí v jiných městech též, na příklad v Táboře, v Brandýse, a nikde to nebudí pohoršení. Jak celá věc byla skoncována, nevíme. Zdá se, že Židé platili odtud k obci, faráři nic, a že pomalu byli koncentrováni. Získávali stále více majetku domovního a za padesát let vlastnili ne už šest, nýbrž deset domů v Pacově. Katastr Josefský uvádí je v tomto pořadí (1787):
I. Vrchnostenská vinopalna, II. Bernard a Joachim Volff, III. Mendl Abraham, IV. Jakub Lébl, V. Isák Lébl a Abraham Moises, VI. Samuel Filip, VII. Šalamoun Jakub, VIII. Lébl Elkan, IX. Jakub Jíša, X. Filip Samuel.
Roku 1829 v katastru, tak zvaném stabilním, nalézáme v Pacově tyto židovské majetníky domů:
V domě č. II. bydlel Jakub Král; měl u tohoto čísla jednak obytný dům, jednak hospodářské stavení. Číslo III. obýval Šalamoun Möller; tento dům byl zcela bez hospodářského příslušenství. David Pick, který vlastnil velmi rozsáhlý dům. č. IV. (tuším, že je to dům kdysi Zelenohorský, patřící počátkem XVIII. stol. Jakubovi Löblovi), měl u domu ještě zvláštní hospodářské stavení. V čísle V. bydlel Mojžíš Robíček a v č. VI. Jakub Pick. Abrahamu Rotenbaumovi patřily domy dva, č. VII. a VIII., z nichž podle výměry zastavěné plochy 95 a 30 čtverečních sáhů byl jeden dosti rozsáhlý. Stejně vlastnil i Isák Randauer dva domy, č. IX. a X. Než tyto byly menší. Židovský dům č. I. užívala tehdy vrchnost, to jest nábož. fond. Zato vlastnili Židé také domy městské, a to č. 179, které patřilo manželům Lazarovi a Rosalii Möllerovým, a č. 174 patřilo Gabrieli Pickovi. Židovské náboženské obci patřila synagoga, která při očíslování domů dostala č. 379, a pozemková parcela o výměře 200 čtverečních sáhů č. 1379, na níž byl židovský hřbitov.

Před převratem r. 1848 ještě jednou Židé před pozdějším úplným svým osvobozením a zrovnoprávněním museli vésti dlouhé a marné spory s městem, které jim zabraňovalo ve volné hospodářské konkurenci. Než stejně, jako dříve, nešlo ani tentokráte o záští náboženské, nýbrž spor byl důsledkem době již nevyhovujícího, v úpadku se nacházejícího zřízení cechovního.
Židé Emanuel Meller a Josef Moravec chtěli v Pacově otevříti si krámy a vrchnost jim k tomu r. 1840 dala i povolení. Z toho byl poplach i soudy, neboť město na žádost cechů upíralo Židům právo obchodovati v domech městských, a obhájilo tuto zásadu jak u krajského úřadu, tak u gubernia, a r. 1843 i u dvorské kanceláře.
Židé nechtěli se podvoliti, zvláště když vrchnost se za ně postavila, a přes zamítavé rozhodnutí otevřel si Josef Moravec r. 1840 v č. 76 krupařství a po zavření obchodu r. 1842 obchod kůžemi. (Kommissionshandel mit Lederwaren.) Později (téhož roku) obdržel od vrchnostenského úřadu povolení k výkroji koží a lněného zboží na způsob kramářský a k prodeji suken. Ale opět byl nucen ustoupiti, poněvadž město mu dalo krám zapečetiti a dvorská kancelář r. 1843 zákaz potvrdila.
Stejně vedlo se i Emanuelu Mellerovi, který chtěl v č. 274 si otevříti krám. V celém sporu šlo o boj mezi pravomocí města a vrchnosti, a podle tehdy platných zákonů vyhrálo město, které se důrazně ohradilo proti vměšování se vrchnosti do své pravomoci. Vrchnost směla povolovati Židům obchod pouze v domech, které patřily pod vrchnostenskou jurisdikci, a ne v domech městských, a oba Židé chtěli si krámy otevříti v domech městských, což bez souhlasu města nebylo možné.
Také boj s cechem řeznickým, který vedl Žid Jáchym Moravec r. 1840, o vtělení do cechovních knih a o připuštění k volné soutěži, skončil vítězstvím cechu, který Moravce za člena nezapsal a prodej masa mu nepovolil.
Uvolnění, které přišlo po r. 1848 a skončilo úplným zrovnoprávněním Židů, mělo přirozeně také v Pacově za následek silný vzrůst Židů. Nejvíce Židů v Pacově bylo r. 1910, kdy při sčítání bylo napočteno 164. Přirozenými následky války světové klesl tento počet r. 1921 na 121.

Slavné osobnosti

Z vynikajících Židů, kteří žili v Pacově, dlužno na konci tohoto krátkého přehledu zvláště vzpomenouti Viléma Zirkla a advokáta JUDra Bernarda Picka.
Vilém Zirkl narodil se v Jistebnici a v Pacově působil jen krátký čas. Byl to neúnavný pracovník česko-židovský, výborný divadelník, spisovatel a překladatel. V krajinské drobné práci českožidovské na Táborsku byl pokračovatelem po známém red. Josefu Penížkovi z Národních listů. Zemřel předčasně pro své okolí po těžké srdeční chorobě r. 1894 a je pochován v Pacově.

Pacovští Židé na Valše před druhou světovou válkou.

Také JUDr. Bernard Pick nebyl rodákem pacovským, než působil tu skoro 40 let. Zemřel roku 1926. Dr. Pick, kosmopolita, velkého vzdělán a velkého srdce, idealista a přítel drobného lidu, jehož zastáncem byl po léta v městské radě, získal svou ušlechtilou povahou úctu a hluboký obdiv všech, kdož jej znali. Bylo největším potěšením jeho ryze lidsky založené povahy, mohl-li rozvaděné strany smířiti, a jako advokát zastával se vždy jen věcí, o jejichž správnosti byl osobně přesvědčen. A činil tak nezištně – začasto zdarma, avšak vždy poctivě a cele.
Kromě obou uvedených zasluhují zmínky z doby novější tito význační židovští rodáci v Pacově: JUDr. Emil Jokl, ministerský rada ministerstva pošt a telegrafů, PhDr. Hugo Jokl profesor čsl. reálného gymnasia Komenského ve Vídni, chemik dr. Ing. Josef Roubitschek, koncertní mistr Josef Moravec a rodačka z Nových Dvorů u Pacova Dolfina Popeová, známá a uznávaná pracovnice v oboru grafologie, která o tomto oboru sepsala řadu cenných studií.

Předválečný Pacov s domem bratří Ledererových v pozadí.

V obchodním a průmyslovém životě rovněž dodnes zaujímají Židé v Pacově přední postavení. Je tu velká obchodní firma bratří Ledererových, továrna na kožené zboží Viktora Weinera, existující již 40 let, která již před válkou exportovala své zboží do Francie, Anglie, Egypta, atd.
Ke konci dlužno ještě zmíniti se, že vedení náboženské obce židovské v Pacově vloženo je v posledních letech do rukou prozíravého a pokrokového starosty Emila Lederera, velkoobchodníka, za jehož správy podniknuta byla nejen nutná úprava hřbitova, ale pamatováno bylo i na uspořádání a tím i zpřístupnění starožitných náhrobků. Dobrovolnou sbírkou opatřen obnos 4000 Kč na opravu obřadní síně Cadik Hadin a vykonány přípravy potřebné k opravě synagogy. Ze záslužné činnosti starosty nutno ještě uvésti, že přispěl ku zřízení důstojného stánku židovských památek v rozsáhlém městském museu v Pacově, který těší se zaslouženému zájmu všech návštěvníků. ✡