Dopis psaný z Ohia

životní příběh Josefa Robitschka
Před druhou světovou válkou: Josef Robitschek s dcerou Hedvikou vpravou dole, manželka Libuše vlevo dole.

Na podzim roku 1945 píše pan Joseph Lucas z Ohia ve Spojených státech dopis Městskému úřadu v Pacově. Prosí v něm o informace o osudu své matky a také o majetku, dvou domech a polnostech, které v Pacově zanechala. Městský úřad v Pacově dopis zaregistruje 10. října pod číslem jednacím 3629/45. Odpověď z Pacova odchází 5. listopadu 1945. Nyní již Národní výbor v něm píše, že: „nemovitý majetek je obýván a nájemné je odváděno Pozemkovému úřadu v Českých Budějovicích.“ Národní výbor dále uvádí: „Pokud se týče žádané zprávy o osudu Vaší matky, byla Vám tato podána panem R. Brockem“. V červnu roku 1945 přichází do Pacova také dopis od Metoděja Morávka s podobnou prosbou. Kdo je pan Lucas? V závěrečné části dopisu přichází vysvětlení. Pan Lucas je ve skutečnosti Josef Robitschek narozený v roce 1901 Pacově, který si změnil jméno podle jména své ženy Libuše Lukášové a pro lepší porozumění v novém domově si ho „poameričtil“.

Pokračování článku zde

Podpora rekonstrukce pacovské synagogy

Na webu Darujme.cz můžete finančně podpořit další fázi rekonstrukce pacovské synagogy. Fáze jižní stěna zahrnuje výrobu a osazení dvou chrámových oken na jižní straně fasády a celkovou obnovu jižní fasády do původního stavu.

Cílem projektu je dokončit další, již třetí etapu rekonstrukce synagogy v Pacově, která započala v roce 2021. Doposud byla kompletně opravena střecha, včetně krovu, byly odstraněny všechny nepůvodní prvky v interiéru i exteriéru synagogy (betonové přestropení v interiéru, přístavba průmyslového výtahu v exteriéru) a dále byla obnovena dvě okna na jižní straně fasády a byla kompletně opravena průčelní fasáda.

Odkaz na web Darujme.cz, kde můžete podpořit rekonstrukci pacovské synagogy: https://www.darujme.cz/projekt/1207737#informace

Dosavadní práce byly hrazeny ze soukromých darů, příspěvků města Pacov a grantů od Česko-německého fondu budoucnosti, Nadačního fondu obětem holokaustu and The Friends of Czech Heritage z Velké Británie.
Třetí fáze projektu rekonstrukce synagogy v Pacově – fáze jižní stěna zahrnuje výrobu a osazeni dvou zbývajících chrámových oken na jižní straně fasády a celkovou obnovu jižní fasády do původního stavu. V minulosti byla synagoga necitlivě rozdělena na dvě patra a původní chrámová okna byla odstraněna a nahrazena oknem v každém patře. Na jižní straně byl do synagogy vyražen vjezd pro průmyslová auta. Cílem projektu je vrátit tuto část synagogy do původního stavu.

Pro tuto část rekonstrukce bylo již vydáno platné stavební povoleni. Od roku 2020 je synagoga v Pacově nemovitou kulturní památkou a postup a metoda stavebních prací byla odsouhlasena Národním památkovým ústavem v Telči, se kterým rekonstrukci pravidelně konzultujeme. Třetí fázi rekonstrukce bude provádět stavební firma Stavneko, která se od roku 2021 rekonstrukce ujala a která má s renovací této a podobných památek bohaté zkušenosti. Tato fáze rekonstrukce bude započata v jarních měsících letošního roku a ukončena do poloviny listopadu. Osobou zodpovědnou za realizaci projektu bude předseda spolku Pavel Tychtl, který byl již zodpovědný za předchozí průběh rekonstrukce.

V regionu Pelhřimovska a také v oblasti Táborska byla většina židovských památek zničena – řada z nich v sedmdesátých letech. Příkladem je bývalá synagoga v Pelhřimově a také v Táboře. K demolici synagog došlo také v menších obcích, například v Hořepníku. Výjimkou je jen velkoryse zrenovovaná synagoga v Nové Cerekvi. Synagoga v Pacove tedy představuje jeden z mála příkladů do současnosti dochované památky původní židovské obce. Specifickým rysem Pacova je také to, že se zde zachoval celý komplex památek bývalé židovské komunity – synagoga, rabínský dům, škola a židovský hřbitov. V rámci regionu Pelhřimovska jde tedy o zcela výjimečnou situaci, která otevírá možnost pro turisticky ruch, ale může také potenciálně být významným kulturním a vzdělávacím zdrojem pro místní komunitu v Pacově, ale také pro celý region. Synagogu v Nové Cerekvi podle údajů místního obecního úřadu navštíví ročně přibližně 1 000 návštěvníků. „Z předchozích zkušeností víme, že návštěvníci mají zájem o kombinaci prohlídek několika židovských památek během jedné návštěvy. Tuto možnost do současné doby neměli, protože v regionu se nachází jen jedna synagoga vhodná k návštěvě. Zpřístupnění synagogy v Pacově tuto situaci změní. Z dosavadních zkušeností, kdy příležitostně synagogu zpřístupňujeme, víme také, že je o ni zájem mezi studenty a žáky místních škol. Zájem je i v případě učitelů,“ popisuje situaci Pavel Tychtl, předseda spolku Tikkun Pacov.

Stále jsou k mání poslední výtisky knihy „Židé na Chýnovsku“

Přepracované a doplněné vydání knihy Židé na Chýnovsku stojí na pomezí mezi odbornou a popularizační literaturou a je pokusem o podrobné zpracování dějin židovské komunity s centry v Radeníně a Chýnově, dotýká se i náboženských obcí se středisky v blízkých vsích Choustníku a Babčicích a dalších lokalit na jihu Čech. Téma je zasazeno do kontextu historie Židů v českých zemích jako takových, proto každý oddíl knihy začíná nadregionální částí. Pozornost je věnována i tématům, která dosud nejsou příliš zpracována (systém židovských daní, charakter židovsko-německých škol, výpovědní hodnota židovského náhrobku). Navíc se kniha pokouší nastínit, co všechno je dnes možné vnímat jako „židovské památky“.

Knihu vřele doporučujeme i všem zájemcům o dějiny pacovských Židů, které jsou s historií chýnovské komunity provázané jak místně, tak postavami konkrétních osob a rodin.

Kniha je k mání na adrese www.eshop.librix.eu/Zide-na-Chynovsku-d748.htm za 393 Kč.

Za zvýhodněnou cenu 250 Kč se prodává v knihovně a infocentru v Chýnově a za 300 Kč v pokladně Husitského muzea v Táboře.

Podrobný obsah knihy je k nahlédnutí zde.

Pacovský talit otvírá výstavu v Bruselu

Modlitební šál (hebrejsky talit) nalezený v pacovské synagoze a nyní zrenovovaný zaujímá čestné místo na samém začátku výstavy „Throwaway – the history of modern crisis“ (Nepotřebné vyhodit – dějiny moderní krize) v Domě evropských dějin v Bruselu, která potrvá až do ledna 2024.

Více informací o výstavě najdete na webových stránkách historia-europa.ep.eu/cs/nepotrebne-vyhodit.

Modlitební šál z pacovské synagogy. Foto Pavel Tychtl

Rodina Blannů mezi Košeticemi, Pacovem a Soběslaví

V druhé polovině 19. století již nejsou Židům kladeny zákonné překážky v oblasti stěhování a uzavírání sňatků. Tak i do Pacova přicházejí nové židovské rodiny, zatímco potomci starousedlých rodů odcházeli. Kolem roku 1880 dosáhla židovská populace ve městě svého vrcholu – žilo zde 207 Židů. Okolo roku 1890 se v Pacově nakrátko usazuje rodina Blannů. Historie tohoto židovského rodu již byla zpracována autorem této statě za vydatné pomoci potomků Blannů, žijících dodnes v České republice. Nejstarším zjištěným předkem byl Markus Blann, žijící v obci Tét v dnešním Maďarsku. Není ovšem vyloučeno, že kořeny rodu byly původně v českých zemích. 

V Onšově a Košeticích na Pelhřimovsku se po roce 1800 usadil Moises Blann (1780–1853), obchodník a rabín. Dva z jeho synů založili dvě rodové větve, které se dále dělily do několika odnoží. Starší Markus Blann (1807–1865), řečený Pinchas Zelke, studoval na mikulovské ješivě (židovské náboženské akademii) a dožil jako rabín v Babčicích 9 km západně od Pacova. Mladší bratr Josef jinak Jirmijahu (*1822) se stal řezníkem. Mezi rodovými písemnostmi se dochoval dokument, jímž jej 12. července 1852 řeznický cech v Křivsoudově prohlásil mistrem. Mezi hebrejskými písemnostmi jsou i dokumenty psané hebrejským písmem. Z nich plyne, že měl i kvalifikaci rituálního řezníka neboli šocheta (košeráka).

Moritz Blann (1853–1911) a Regina Blannová, rozená Subertová (1860–1942)
Rodinná tabulka dětí Moritze Blanna v náboženské knize (1904)

Josef se oženil s Karolinou Pfefferovou z Košetic. Z manželství se narodili čtyři synové, kteří založili rodové odnože, a tři dcery. A právě s jedním ze synů, Moritzem (1853–1911), přicházejí staří rodiče do Pacova a usazují se v domě čp. 194, který stával na rohu Žižkovy ulice a ulice Ferdinanda Čermáka (na místě dnešního supermarketu). Moritz Blann byl obchodníkem. Oženil se s Reginou Subertovou z Polné. V rodinné pozůstalosti se dochovala náboženská kniha Seder našim mišnaiot, do níž Moritz vepisoval rodovou genealogii. Do „Familien Tafel“ zapsal německy a hebrejsky jména všech svých dětí, které se z většího narodily v Pacově. Podobně i křesťané zapisovali do rodinných Biblí pamětní zápisy. Moritz byl nejen písmákem, ale soukromě studoval i Talmud. Blannové byli tradiční židovská rodina.

V Pacově přišly na svět děti Karl jinak Elijahu (*1891), dále Friedrich jinak Jicchak (*1893), později se píšící Bedřich či Frýda, a dcery Olga jinak Lea (*1894), Hedvika jinak Jocheved (*1895) a Irma-Irene jinak Gitl (*1897).

Na přelomu let 1897–1898 se po odvolání jazykových nařízení vlády premiéra Kazimíra Badeniho, prohlašujících češtinu druhým úředním jazykem, stali Židé v Čechách a na Moravě terčem násilností. I v Pacově nebyl klid. K násilnostem zde však došlo – zdá se – z prozaičtějšího a méně politického důvodu: Na začátku ledna 1898 dostalo 80 dělníků, najatých na sekání ledu na panských rybnících, místo slíbených 30 krejcarů jen 25 krejcarů. V počtu asi čtyřiceti se pak ozbrojeni sekerami dožadovali kořalky a útočili na židovské obchody na náměstí. Téhož roku se Blannovi stěhují z Pacova do Panských Dubenek u Telče, respektive do nedaleké osady Doubrava. Zde se narodili Valerie jinak Rachel (*1899), Ida jinak Bela (*1900) a Josef jinak Jirmijahu (*1903). Z celkem osmi potomků zemřely Valerie, Olga a Irma záhy po narození. 13. května 1908 zemřel nejstarší Karl na gymnaziálních studiích v Praze a byl tam i pochován.

Bedřich Blann (1893–1942)

V Pacově však zůstali Moritzovi staří rodiče Josef a Karolina. Ještě 14. března 1900 píše otec z Pacova synu Sigmundovi dopis hebrejskou kurzívou (německy). 19. května 1900 Josef Blann umírá a o dva dny později je pochován nikoliv v Pacově, nýbrž na židovském hřbitově v Košeticích. Zřejmě byl vášnivým kuřákem, protože zemřel na rozedmu plic. Tezi o pevném zakotvení rodu Blannů v tradici podporuje dochovaný Josefův konzervativní žulový náhrobek (nyní bez soklu), který nese dominantní hebrejský text, česká část textu má jen doplňující funkci. V českém nápisu je uvedeno, že Josef byl z Košetic, ačkoliv tam již dlouhá léta nežil; stejně tak má uvedeno Josefův bratr Markus, pochovaný v Babčicích. Vazba rodu na Košetice byla zřejmě silná. Vdova Karolina Blannová zemřela 29. května 1911 u dcery Marie Presserové v Praze a pochována byla na Novém židovském hřbitově ve Strašnicích.

Roku 1908 se Blannovi přistěhovali do jihočeské Soběslavi, kde zakoupili menší textilní dílnu, založenou roku 1876. Jednalo se o mechanickou tkalcovnu žíněných a hedvábných látek a niťařství. Společně se do Soběslavi přistěhoval i nejmladší z bratří Sigmund (*1866) s manželkou Emmou Grünfeldovou. Moritz Blann zemřel již roku 1911 a pochován byl v Přehořově. Rodiny Reginy Blannové a Sigmunda Blanna žily ve společném domě čp. 138. Sigmund tehdy provozoval velkoobchod s šicími potřebami. Roku 1921 se obě rodiny při sčítání lidu přihlásily k židovské národnosti. Tkalcovna v Soběslavi se skladem v Praze 2 přetrvala hospodářskou krizi. Bedřich s Josefem a sestrou Idou provozovali i obchod s šicími potřebami.

Hedvika Blannová, provdaná Lamplová (1895–1943)

Rodina byla bilingvní. Její někteří členové měli ještě židovsko-německé školy, ale kupříkladu korespondence mezi bratry Bedřichem a Josefem, když byl starší z nich odveden k vojsku, byla v češtině. V mládí student gymnázia a vedoucí tkalcovny Bedřich Blann zůstal svobodný. Sestra Hedvika se roku 1925 v Soběslavi provdala za Sigmunda Lampla z Teplic. Svědkem na svatbě byl rabín Rudolf Blan z Benešova, což dokládá, že obě větve rodu zůstávaly v kontaktu. Ida se provdala za Viléma Elbogena, s nímž měla syna Pavla (*1937). Žili v Praze-Vršovicích a Ida pracovala jako učitelka v židovské mateřské škole. Nejmladší ze sourozenců, Josef, se v lednu 1929 oženil s křesťankou Miladou Šestákovou (*1901), učitelkou z Plzně, která kvůli sňatku konvertovala k judaismu. S ní měl dceru Noemi (*1929) a syna Luďka (*1931).

Josef Blann, absolvent obchodní akademie v Praze 1, byl sionisticky smýšlející a zároveň inklinoval k levici. Dochovaly se jeho fotografie z mezinárodního tábora socialistických skautů na Svákově u Soběslavi. Měl i cennou sbírku známek, o kterou byl za války okraden.

Milada Šestáková, provdaná Blannová

Nacistická genocida tvrdě zasáhla i tuto odnož rodu. Roku 1942 ještě před deportacemi chtěl německý komisař likvidovat Blannovu tkalcovnu. Bedřich se postavil nucenému rozprodeji inventáře. Za to byl zatčen táborským gestapem a záhy poslán do Osvětimi, kde zahynul. I následkem otřesu z uvěznění syna zemřela 1. června 1942 nemocná matka Regina Blannová a byla pochována v dnes neoznačeném hrobě na židovském hřbitově soběslavské náboženské obce v Přehořově. Hedvika Lamplová se synem Jiřím (*1927) byla deportována táborským transportem Cb 16. listopadu 1942 do Terezína a transportem Cq 20. ledna 1943 do Osvětimi, kde oba zahynuli. Elbogenovi byli 16. října 1941 deportováni z Prahy do lodžského ghetta, kde jejich stopy mizí.

I na rodinu Josefa Blanna, ač se jednalo o smíšené manželství, se vztahovaly Norimberské zákony. Byla vystěhována z domu do jediné místnosti v domě vedle soběslavské polikliniky. Blannovi nesměli nakupovat některé zboží a navštěvovat veřejná prostranství. Děti Noemi a Luděk nemohly chodit do školy. Josef pak pracoval většinou jako dělník na železnici. Roku 1943 byl povolán do pracovního tábora v moravských Oslavanech při dole Kukla. Pracoval též na železnici na Táborsku. Noemi byla téhož roku jako čtrnáctiletá uvězněna v Terezíně. Zde se setkala se svými vzdálenými sestřenicemi Mirjam, Hanou a Leou Blanovými z Benešova. V březnu 1945 byl do terezínského ghetta převezen i Josef Blann. S dcerou se dožili osvobození ghetta a vrátili se domů.

Po roce 1948 byl Josef Blann představeným obnovené židovské obce Tábor, než byla prohlášena za synagogální sbor plzeňské ŽO. Zároveň byl v letech 1957–1968 vedoucím domova důchodců v Choustníku na Táborsku. Byl členem KSČ. Dožíval v Jáchymově a roku 1976 zemřel v pražské nemocnici. Pochován byl do hrobu svého předčasně zemřelého bratra Karla v Praze. Noemi byla dvakrát vdaná a zemřela v únoru 2017. Luděk Blann zemřel roku 2014. Měl pouze dceru, takže rod Blannů v ČR po meči vymřel. Tři současní nositelé příjmení jsou potomci rodu po přeslici. Potomky měl i vzdělaný rabín Karl Yedidya Blan (1906 Jihlava – 2001 Tel Aviv) ze starší, Markusovy větve rodu.

Na osudech rodu Blannů se projevily některé typické znaky židovského obyvatelstva u nás. Blannovi však zůstali navzdory době pevně zakotveni v náboženské tradici. Na souboru dochovaných písemností několika větví rodu vidíme, oč zůstala ochuzena rodová paměť českých a moravských Židů, kteří si tradičně zakládali na znalosti rodokmenů svých předků. V důsledku systematického vyvraždění Židů vzaly za své i písemné památky a předměty hmotné kultury. Ve sbírkách Židovského muzea v Praze a jeho archivu se nachází pouze torzo celkového fondu, připomínajícího staletou přítomnost Židů v českých zemích.

Karel Vošta

Mladší větev rodu Blannů – linie se vztahem k Pacovu

Den židovských památek 2022

Fotografie z prohlídky židovských hřbitovů v Pacově a Černovicích, z návštěvy pacovské synagogy a rabinátu a z koncertu Michala Foršta a kapely Schimmerle Klezmer Kabaret během Dne židovských památek a předchozí soboty 13. a 14. srpna 2022. Foto Karen Koblitz.