Článek vyšel v zářijovém čísle měsíčníku Z mého kraje.
Patrně první zmínkou o přítomnosti Židů v Pacově je daňový soupis z roku 1570, který zde uvádí jednu osobu. V polovině 17. století zde již jmenovitě známe 9 židovských mužů a chlapců, ženy uváděny nebyly. K nim se ještě počítal muž, „jenžto děti učí“, což dokládá, že jako každá rostoucí židovská komunita se i ta pacovská snažila zajistit si výuku svého náboženství v osobě učitele či rabína a pro svůj bohoslužebný život pokud možno vydržovat kantora čili chazana, který v modlitebně předzpěvoval náboženské texty. Nezřídka se stávalo, že tyto funkce vykonávala jedna a táž osoba. V 19. století měla již pacovská obec synagogu, jistě i rituální lázeň zvanou mikve a také školu, kde se vyučovalo v němčině.
Rabín je kvalifikovaný vykladač a učitel židovského učení (tóry) a práva (halachy). Vyučuje a radí v náboženských záležitostech, káže v synagoze a oddává snoubence. Ne vždy bylo jeho místo obsazeno. V případě nutnosti měla rabína některá z okolních obcí. Šlo o učence z povolání, který málokdy pocházel ze svého působiště, nýbrž byl obcemi najímán na dobu určitou. Další důležité funkce pro chod náboženské obce představovali kostelník (šámes), košerák (šochet) a obřízkář (mohel). Podařilo se mi sestavit neúplný seznam osob, které tyto funkce zastávaly v Pacově. Data uvedená v závorkách jsou roky, kdy je příslušná osoba zmíněna v písemných pramenech.
Za prvního nám známého duchovního můžeme považovat Judu Lodmera (správně Lederera), který je doložen v roce 1793 v domě čp. X (židovské domy byly obvykle označovány římskými čísly), kdy v Pacově žilo již 18 židovských rodin. Lodmer je uveden jako košerák a synagogální kantor. Pocházel z Radenína na Táborsku a vedl bohoslužby v provizorní modlitebně na půdě domu Wolfa Mellera. Jako rituální řezník také prováděl porážku zvířat a dohlížel na zpracování masa.
Náhrobek Mendla a Jakoba Mellerových
Ze zdejší usedlé rodiny naopak pocházel Philipp Meller, narozený kolem roku 1750. Živil se jako obchodník, ale působil v širokém okolí i jako mohel – kvalifikovaný chirurg provádějící obřízku osmidenních chlapců, kteří tak vstupovali do židovského společenství. Mohel byl obvykle vážený muž a původně ani nesměl za svou činnost přijímat odměnu. Mellerové pocházeli z kmene Levi a na pacovském židovském hřbitově jim náleží několik náhrobků s reliéfem konvičky.
Rabín byl někdy nazýván německy Religionsweiser. I pod tímto označením známe Samuela Sterna (1839–1851), který pocházel z Touškova u Plzně. Žil v domku čp. 177 u synagogy, který patřil židovské obci. Jeho syn Jakob byl v Pacově krejčovským mistrem a zároveň mohelem i šámesem. V letech 1848–1849 oddával v Pacově i Elias Polatschek. Dalšími rabíny byli Ignaz Troller (1852–1854), Simon Wolf Freund (1857–1867), Max Hoch (1900–1901) a dr. Siegfried Brett (1903), který pak působil v Klatovech.
Najímaným učencem býval i synagogální kantor, z nichž náme Ignaze Rosnera (po roce 1870) z Uher, Heinricha Kuhnera (1901) z Bzence na Moravě a jeho krajana Rudolfa Pressera (1910–) z Lipníku nad Bečvou. Jeho synem narozeným v Pacově byl Otto Presser (1912–1945), který se v mladém věku stal rabínem v Táboře, bohužel posledním. V této souvislosti je třeba poopravit jeden tradovaný údaj. V židovském domku čp. 177, jenž donedávna stál u synagogy, bydlívali rabíni a častěji kantoři, nikoliv šámesové (kostelníci). Funkce šámese byla čestná, ale honorovaná. Býval jí pověřován zpravidla některý z místních obyvatel, který měl pochopitelně vlastní bydlení. To byl případ šámese Jindřicha Schecka (1866–1936), který pocházel z chudé radenínské rodiny, vyučil se klempířem a svou živnost provozoval i v Pacově. Za péči o synagogu pobíral roční plat až 1800 korun a placen byl i za košerování. Jeho nástupcem ve funkci byl syn Siegfried neboli Frýda Scheck, česky Vítězslav (*1909), který zahynul s manželkou Blaženou a malými dcerkami Jindřiškou, Martou a Helenkou v Osvětimi.
Poslední představený pacovské židovské obce Emil Lederer (vpravo) s bratrem Viktorem.
Židovské obci patřil i dům čp. 315, v němž bývala škola, do které chodilo na konci 19. století 34 dětí. Brzy poté zanikla a rabíni vyučovali školní děti náboženství v rámci výuky na obecné a měšťanské škole. V tomto domě bydleli poslední pacovští rabíni Jindřich Pick (1926–1928) a Natan Guttmann. Ten pocházel z města Nowy Sącz v Haliči a do Pacova se přistěhoval v únoru 1928. I o jeho životě nám nedávno přednášela jeho dcera Nelly Prezma (*1926). Zajímavé je, že jeho přítelem byl pacovský děkan. Ročním platem rabína Guttmanna bylo po nástupu do funkce 8400 korun. Židovská obec živila i rabína ve výslužbě Šalamouna Kohna (1854–1931) v čp. 87, který působil v Novém Strašecí na Rakovnicku a snad pocházel z Nové Cerekve. V Pacově je pochován on i jeho žena Eliška (zemřela v r. 1908). Rabínské vzdělání měl také Hugo Jokl (1891–1960) ze starousedlé pacovské rodiny. Stal se profesorem a učil od roku 1922 ve Vídni na českém gymnáziu a od roku 1939 na reálném gymnáziu v Táboře. Po anšlusu Rakouska krátce žil s rodinou v Pacově. Přežil díky smíšenému manželství.
Na závěr je třeba zmínit zdejšího rodáka Leopolda Pachnera (1897–1969), který přežil internaci v Terezíně a po válce vedl bohoslužby v Táboře, kam Židé z Pelhřimovska tehdy připadli. On a Jokl byli vzdálení bratranci a jsou posledními pochovanými na pacovském židovském hřbitově.
Karel Vošta