říká americká umělkyně a pedagožka Karen Koblitz

Karen (vlevo) se sestřenkou Beth u hrobu Julie Koblitzové roz. Mellerové na clevelandském hřbitově Baxter Cemetery.

Jmenuji se Karen Koblitz. Žiji v Los Angeles ve státě Kalifornie a jsem umělkyně. Zabývám se keramikou, kterou také vyučuji na umělecké škole Roski School of Art & Design při University of Southern California v Los Angeles. Moje rodinné kořeny sahají do východní Evropy – do Ruska, jižních Čech a Rakouska-Uherska. Jsem vdaná, můj manžel Alan Friedenberg pracoval jako ředitel základní školy a v současné době je v důchodu. Moje dcera Gina studuje španělštinu a psychologii na University of Southern California.

Vaše rodinné kořeny zasahuji do jižních Čech a do Pacova. Můžete nám je přiblížit?

Vždy mě zajímala rodinná historie. Příjmení mého otce a mého dědečka Koblitz sahá do hluboké minulosti, ale otec o rodinné historii nikdy nemluvil. Věděla jsem jen, že jeho rodina má původ v Čechách. Protože jsem se o svých kořenech chtěla dozvědět více, začala jsem sama pátrat po historii svých předků. V roce 2010 jsem se díky tomu seznámila s Juliem Müllerem, ředitelem pražského Toledotu – Centra pro rodopisná bádání, kterého jsem požádala o pomoc při pátrání po mých českých předcích. Julius Müller zjistil, že můj prapradědeček Mojžíš Koblitz emigroval v roce 1873 z Čech do Spojených států a usadil se v Clevelandu ve státě Ohio.

V roce 2014 jsem s manželem přijela do Prahy a sešla se s Juliem, který mě vzal na návštěvu míst, odkud pocházejí moji předkové. Julius doložil mou rodinnou historii až do druhé poloviny 17. století, kdy mí prapraprarodiče Josef Geršon Koblitz a jeho manželka Katharina Lowi Koblitz žili v domě číslo 10 v Bradáčově. Josef a Katharina přijali jméno Koblitz od vlastníka půdy, na jehož pozemcích žili (pozn. red: jméno Koblic zřejmě pochází z německé podoby obce Chobolice, nebo Koblice u Litoměřic, nebo Keblice). Jméno pak bylo poněmčeno do podoby Koblitz, jak to u Židů vyžadovaly rakouské úřady.

Josef a Katharina měli mnoho dětí. Jedním z nich byl i můj prapradědecek Mojžíš, který se narodil někdy kolem roku 1815. Roku 1853 se oženil s Rozálií Růžičkovou v synagoze v Babčicích. Po smrti Rozálie v roce 1859 se Mojžíš oženil podruhé, tentokrát s Johannou (Julií) Mellerovou. Svatba se konala v roce 1860 v pacovské synagoze. Julia Mellerová pocházela z Pacova. Mojžíš se živil jako podomní obchodník s kravskými kůžemi, ovčí vlnou a peřím. Podle matriky žil v jižních Čechách v Bradáčově, v Pohnání, v Mostku a v Rodné. Náležel k židovské náboženské obci v Babčicích a v Pacově.

Váš prapradědeček později emigroval do Spojených států. I k tomu jste našla řadu zajímavých dokumentů…

Našla jsem doklady o tom, že Mojžíš and Julia Koblitz přicestovali do Spojených států britskou dopravní lodí Panther v roce 1873. Cesta vedla z Hamburku do britského přístav Hull a odtud do New Yorku. Podle lodních záznamů jsou jako cestující uvedeni Mojžíš (56 let), Johanna „Julia“ (56), jejich šest dětí ve věku od 9 do 28 let, snacha a šestiměsíční vnuk.

Můj pradědeček Alois, zvaný též Louis, byl jedním ze šesti dětí, které emigrovaly do Ameriky. V té době mu bylo 19 let. V Americe si zřejmě vybrali jako svůj konečný cíl Cleveland ve státě Ohio, protože Mojžíšův bratr Markus, který se také narodil v Bradáčově, emigroval do Ameriky a v roce 1866 se usadil právě v Clevelandu. V roce 1870 emigroval do Ameriky i jeden ze synů Mojžíše a Rozálie – Josef. Mojžíše zřejmě přiměla k emigraci korespondence s příbuznými, protože v Americe Židé nečelili diskriminaci v profesním ani osobním životě. Země neomezených příležitostí ho očekávala.

Můžete nám říci více o jejich životní dráze v nové vlasti?

Myslím, že v rodině se mluvilo německy, trochu hebrejsky a česky se sousedy. Umím si představit, jak obtížný pro ně musel být příchod do nové země, jejíž jazyk neznali.

Louis a Hannah Koblitzovi s rodinou.

Brzy se však v Clevelandu integrovali. Zpočátku se živili nákupem starých textilií, které prodávali továrnám na výrobu látek a papíru. Později začali podnikat ve stavebnictví a v nemovitostech. Louis v roce 1912 založil se svým bratrem Josephem a synem Lawrencem (mým dědečkem) cihlárnu American Brick Building Company. Louis měl se svou americkou manželkou Hannah Cohenovou čtyři syny (Miltona, Harryho, Lawrence a Alberta) a jednu dceru (Lilian). První generace Koblitzů narozená v Americe však nepůsobila jen v oboru stavebnictví a nemovitostí – Milton se stal právníkem a později se proslavil svým svědectvím před Kongresem Spojených států i záchranou mnoha Židů a politicky pronásledovaných osob z Rakouska a Německa včetně spisovatele Thomase Manna a modernistického skladatele Arnolda Schoenberga, které zachránil před jistou smrtí v rukou nacistů. Další z Aloisových synů Albert Koblitz byl spisovatel a dramatik, jehož divadelní kus se nějaký čas hrál i na newyorské Broadwayi. Lillian se provdala a její muž se věnoval rodinné stavební firmě.

Spatřit pacovskou synagogu pro mě bylo velmi důležité

Po druhé světové válce se Milton and Lawrence přestěhovali z Clevelandu do Los Angeles. Můj otec Edward Koblitz se krátce po dvacátých narozeninách také přestěhoval za rodinou do Los Angeles, kde se seznámil s mou matkou Estelle Turetskyovou. Otec provozoval úspěšnou reklamní agenturu. Já i má sestra Laura jsme se narodily v Los Angeles. Sestra pracovala jako asistentka v kancelářích politiků ve Washingtonu a v Denveru ve státě Colorado. Naše dcery Nora, Rose a Gina nyní začínají s vysokoškolským studiem a vlastními kariérami.

Prapradědečka Mojžíše si velice vážím. Jeho rozhodnutí odejít z rodné země a vykročit v Americe do neznáma bylo velice statečné.

Co vás vedlo k zapojení do snah o renovaci pacovské synagogy?

Pacov jsem poprvé navštívila v roce 2014, kdy jsem se zajímala o život Mojžíše Koblitze v Čechách před emigrací. Spatřit pacovskou synagogu, v níž proběhla svatba mého prapradědečka s praprababičkou Johannou, pro mě bylo velmi důležité. Zarmoutilo mě, že tato krásná architektonická a historická památka je v tak zanedbaném stavu. Okamžitě jsem začala přemýšlet o tom, jak by bylo možné ji opravit a vrátit jí život. Mluvila jsem o tom s Juliem, se kterým jsme probírali možné alternativy. Myslím, že je důležité, aby část synagogy sloužila jako muzeum čtyřsetletých dějin židovské komunity v Pacově a zároveň byla k dispozici nynějším obyvatelům Pacova pro mimořádné účely, aby se opět stala kulturním centrem prodchnutým radostí ze života.

O dějiny židovské komunity v Pacově a budoucnost bývalé pacovské synagogy se kromě vás zajímají i další americké organizace a židovské náboženské obce z celého světa. Proč je tomu tak?

V Praze bylo po druhé světové válce nalezeno přibližně 1600 svitků tóry zachráněných z českých a moravských synagog. Nacisté je původně hodlali využít v muzeu vyhlazené židovské rasy. Při pátrání po mých předcích jsem se dozvěděla o nadaci a muzeu českých svitků Memorial Scrolls Trust při westminsterské synagoze v Londýně, v níž bylo 1200 svitků zrenovováno a trvale zapůjčeno do chrámů a synagog po celém světě. Z Pacova se zachránilo sedm svitků s textem tóry. Přes internet jsem se spojila s rabínem Ronaldem Rothem ze synagohy ve Fair Lawn ve státě New Jersey, kde je jeden z těchto svitků uložen. Rabín Roth studoval dějiny pacovských Židů, aby své náboženské obci přiblížil svitek a komunitu, z níž pocházel. Nedávno o nich vydal knížečku Fair Lawn vzpomíná na pacovské Židy. Jeho obec se aktivně zajímá o budoucnost pacovské synagogy stejně jako další obce, v nichž jsou uloženy pacovské svitky – Shore Parkway Jewish Center v Brooklynu, Temple Beth Torah ve Fremontu ve státě Kalifornie, Congregation B’nai Yisrael v Armonku a Farmingdale Jewish Community ve Wantaghu ve státě New York a britská Milton Keynes & District Synagogue. Všechny tyto židovské obce jsou hrdé na to, že uchovávají svitky s tórou z kdysi živé a činorodé náboženské obce v Pacově.

O budoucnost pacovské synagogy a dějiny židovské komunity v Pacově se zajímá i losangaleská Nadace obětí šoy a University of Southern California, kde vyučuji.

Při návštěvě Pacova jste se setkala i se se starostou a dalšími představiteli města. Jak toto setkání probíhalo?

Díky Evě Keroušové z občanské iniciativy „Zachraňme pacovskou synagogu“ jsem se sešla se starostou Lukášem Vlčkem, Davidem Kapalínem z odboru památkové péče a Vlastimilem Simotou, ředitelem pacovského muzea. Velice si vážím laskavého přijetí na pacovské radnici i projeveného zájmu o historii mé rodiny a mé vazby na pacovskou synagogu. Starosta Vlček mi doporučil spojit se se židovskou obcí v Praze a poskytl mi dobré rady, jak dosáhnout toho, aby synagoga byla prohlášena za nemovitou kulturní památku a snáze se pak získávaly prostředky na její obnovu. Pro odkup a renovaci budovy je podle něj nutné založit neziskovou organizaci. Důležité je také projednat budoucnost budovy a její budoucí renovaci se současným majitelem synagogy panem Červenkou.

Starosta také vyjádřil přání, aby plán budoucího využití synagogy byl předložen jemu a radě města. Zdůraznil, že je nyní třeba kontaktovat pana Červenku a židovskou obec v Praze, zapsat synagogu na seznam kulturních památek a sestavit plán dlouhodobé péče o zrenovovanou budovu. Jeho otázky mi daly podnět k dalším úvahám a jsem ráda, že vyjádřil ochotu ke spolupráci.

Jak na vás zapůsobil Pacov a místní obyvatelé?

Během pobytu v Pacově jsem se setkala s místními občany na neformální přednášce o mých předcích a jejich kořenech na Pacovsku, která proběhla 31. května v kavárně Jankl. Po přednášce se rozvinula diskuse o možné obnově a dalším využití synagogy. Besedy se zúčastnila řada zájemců včetně bývalé paní učitelky Marie Tušilové, která do debaty přispěla hlubokou znalostí dějin Pacova a bývalé židovské komunity. Shromáždila také několik článků o pacovských Židech, o které se s námi druhý den podělila. Všichni přítomní jevili velký zájem a potěšilo mě, že byli ochotni diskutovat o možnosti obnovy pacovské synagogy.

Karen (vpravo) s manželem Alanem a dcerou Ginou.

Následující den jsem měla možnost debatovat s vyučujícími a studenty pacovského gymnázia. Učitelé byli neuvěřitelně vstřícní, přátelští a s radostí mě představili studentům. Pacovští studenti poslouchali velice soustředěně a s neskrývaným zajmem. Doufám, že jsem byla schopna zprostředkovat jim historii mé rodiny, dějiny židovské komunity v této části jižních Čech a poměry, v nichž žili zdejší židé v prvních třech čtvrtinách 19. století. Studenty zajímala také emigrace a život mé rodiny ve Spojených státech. Rozuměli mi i bez tlumočení. Jejich angličtina byla zjevně velmi dobrá. Kladla jsem jim na srdce, aby uvažovali o obnově synagogy a jejím možném budoucím využití. Setkání ze studenty i vyučujícími ve mně zanechalo velice příznivý dojem.

Pacov je krásné město. Byla jsem velmi mile překvapená péčí prokazovanou místnímu židovskému hřbitovu a pacovskému muzeu. Věřím, že tato zkušenost bude dobrým základem pro obnovu synagogy.

✡