životní příběh Josefa Robitschka

Na podzim roku 1945 píše pan Joseph Lucas z Ohia ve Spojených státech dopis Městskému úřadu v Pacově. Prosí v něm o informace o osudu své matky a také o majetku, dvou domech a polnostech, které v Pacově zanechala. Městský úřad v Pacově dopis zaregistruje 10. října pod číslem jednacím 3629/45. Odpověď z Pacova odchází 5. listopadu 1945. Nyní již Národní výbor v něm píše, že: „nemovitý majetek je obýván a nájemné je odváděno Pozemkovému úřadu v Českých Budějovicích.“ Národní výbor dále uvádí: „Pokud se týče žádané zprávy o osudu Vaší matky, byla Vám tato podána panem R. Brockem“. V červnu roku 1945 přichází do Pacova také dopis od Metoděja Morávka s podobnou prosbou. Kdo je pan Lucas? V závěrečné části dopisu přichází vysvětlení. Pan Lucas je ve skutečnosti Josef Robitschek narozený v roce 1901 Pacově, který si změnil jméno podle jména své ženy Libuše Lukášové a pro lepší porozumění v novém domově si ho „poameričtil“.

Rodina Robitschkovych žila v Pacově po generace. Na pacovském židovském hřbitově jsou staré náhrobky pradědečka Josefa Robitschka – Simona Robitschka a jeho prababičky Kathariny. Simon Robitschek se narodil v Pacově v roce 1823 a rodina zde tedy již pravděpodobně byla usazena po delší dobu. Ale jak se Josef Robitschek dostal do Spojených států během druhé světové války? Vysvětlení podává druhý dopis od Metoděje Morávka. Píše v něm, že se Josefu Robitschkovi podařilo v roce 1939 na samém začátku války vycestovat do Belgie, kam za ním později přišla také jeho rodina. Jak ale uvidíme nebylo to tak snadné. Po okupaci Belgie rodina uprchla do severní Afriky a odtud se ji podařilo dostat se v roce 1942 do Spojených států. Ještě než Josef Robitschek odešel v roce 1939 z okupovaného Československa, konvertoval ke katolictví, nechal pokřtít svou dceru Hedviku a uzavřel druhý (první byl civilní), tentokráte církevní sňatek v chrámu Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. 

V Pacově zůstala jeho matka Cecilie Robitschková. Jeho otec Bernard Robitschek a jeho sestra Hedvika Robitschková v té době již nežili. Zemřeli před druhou světovou válkou a jsou pohřbeni na pacovském židovském hřbitově. Sestra Josefa Robitschka zemřela ve věku 28 let. Josef po ni pojmenoval svou dceru, která se narodila dva roky po její smrti. Matka Josefa Robitschka tedy zůstala v Pacově sama a spolu s ostatními musela odejít v listopadu 1942 transportem do Terezína a odtud transportem číslo 746 dne 20. ledna 1943 do Osvětimi, kde zahynula. V té době jí bylo 64 let. Narodila se v roce 1879 v Batelově jako Cecílie Reinigerová. Jeden z posledních dopisů, který od syna dostala byl z roku 1941 z Tangeru v severní Africe. Jako zázrakem se zachovala v jednom pražském filatelistickém obchodě obálka s její adresou. Jak se obálka do obchodu dostala není známo. 

Josef Robitschek byl inženýr chemie a to mu pomohlo při jeho snaze dostat se z Protektorátu. V předválečném Československu působil v továrně nedaleko Plzně a jako uznávaný odborník navázal kontakty po celé Evropě. Jeden z nich vedl také do Belgie, do malého městečka Baudour nedaleko francouzských hranic. V této oblasti se nacházela velká ložiska jílu a díky tomu se zde rozvinula rozsáhlá výroba keramiky a porcelánu. Jedna z místních továren patřila Raoulu Amandovi, který Josefovi Robitschkovi nabídl místo ve své továrně na průmyslovou keramiku. Josef Robitschek získává 31. července 1939 v Rokycanech cestovní pas, ale belgické úřady mu odmítají udělit vstupní vízum. Hlavním důvodem je jeho židovský původ a obava, že se po vypršení platnosti víza nebude moci vrátit do okupovaného Československa. V této situaci zasahuje majitel továrny v Baudouru Raoul Amond, který naléhá na belgické úřady, aby Josefu Robitschkovi vstup do Belgie povolily, protože jde o vynikajícího odborníka se znalostí technologických postupů, které v Belgii nejsou k dispozici a je tedy v ekonomickém zájmu Belgie, aby mu byl umožněn vstup a pobyt na jejím území. Ministerstvo spravedlnosti, které má na starosti otázky imigrace si vyměňuje rozsáhlou korespondenci s Ministerstvem průmyslu a práce, ale nakonec Josefu Robitschkovi dočasné vízum umožňující jeho pobyt v Belgii vydává. Do začátku druhé světové války zbývá již jen několik dní. Po jejím začátku, v září 1939, dostávají belgické zastupitelské úřady a konzuláty instrukci, že nesmějí vydávat žádná vstupní víza kvůli obavám z příchodu velkého poctu uprchlíků. Josef Robitschek má tedy neuvěřitelné štěstí. K jeho úplnosti bohužel chybí fakt, že vízum nezískaly jeho žena a dcera. Po mnoha měsících ho dostávají až v prosinci 1939, kdy za ním přijedou do Belgie. Jeho dceři je v té době devět let. Znovu tedy velké štěstí a jistě také pomoc od lidí jako byl Raoul Amand v jehož domě se rodina ubytuje.

Klidné časy však netrvají dlouho. V květnu 1940 napadá Německo Belgii. Po dopadu prvních bomb rodina Robitschkovych prchá přes celou Francii do Marseille. Cestuji na kolech napříč Francii po vedlejších cestách, aby se vyhnuli zácpám, které se vytvořily na hlavních silnicích kvůli lidem prchajícím před nacistickou invazí. V Marseille se jim podařilo získat portugalské vízum a chtěli se dostat z Lisabonu do Ameriky, ale při pokusu o přechod Pyrenejí jsou zatčeni a posláni zpět do Francie. Nakonec získají brazilské vízum a vydají se na cestu na lodi Alsina, která měla směrovat do Brazílie. 

Všeobecná společnost námořní dopravy (Société Génerale de Transports Maritimes), založená v Marseille už v roce 1865, vozila cestující nejprve jen do Alžíru, ale záhy rozšířila své služby až do Jižní Ameriky. Plavba z Marseille do Ria trvala 15 dnů. Jednou z lodí byla i Alsina, jež se svým dvojčetem Mendozou pravidelně pluly mezi Marseille a Jižní Amerikou i v prvních letech 2. světové války. Den před odplutím prohledal loď oddíl třiceti francouzských policistů ze zvláštního komisariátu v přístavu, osmičlenná hlídka pak loď střežila přes noc. Na nalodění dohlíželi důstojníci státní, speciální a mobilní policie z kriminálního i politického oddělení, kteří hledali zvláště ilegální uprchlíky a Židy. Loď vyplula z Marseille 15. ledna 1941. Alsina přeplula Středozemní moře a zastavila se na den v alžírském přístavu Oranu. Odtud pokračovala kolem západního afrického pobřeží až do Dakaru. A od této chvíle se osud utečenců začal pronikavě měnit. Alsina dorazila k dakarskému přístavu 27. ledna 1941. Když stála v Dakaru již týden a stále se neměla k odplutí, začali se cestující znepokojovat. Konečně jim kapitán oznámil, že pokračování v další plavbě závisí na tom, zda anglické námořnictvo vydá k cestě jejich lodi přes oceán své povolení. Alsina už měsíc kotvila v dakarském zálivu a cestující stále nesměli vycházet na pevninu.

Pak přišlo povolení k návštěvě přístavu, kde se daly nakoupit potraviny, takže cestující nemuseli být odkázáni na lodní jídelnu. K častému palubnímu menu prý totiž patřila plechovka sardinek, k níž ale chyběl otvírák. Kupovali si na přilepšenou vajíčka, džem, místní zeleninu a ovoce. Zpočátku mohli na břeh jen jednou týdně, pak bylo omezení zrušeno. Na lodi jim ale řekli, že lodní lístky platí jen tři týdny a že kdo chce dál na lodi bydlet, musí zaplatit za „hotel“. Jen málo cestujících však u sebe mělo větší hotovost, takže se nakonec od této podmínky upustilo. Jídlo na lodi bylo stále chudší, došla rýže i brambory; obvykle dostávali jen narychlo připravené ryby s místní odrůdou hrachu, kousek chleba a trochu cukru. Alsina občas v doku popojela na jiné kotviště, ale k odplutí se nechystala. Čekání na odjezd si cestující krátili poznáváním města a různou zábavou. Někteří ale velmi těžce snášeli sílící vedra a špatné hygienické podmínky, mnozí dokonce onemocněli. Na Alsini tehdy bylo několik národních skupin. Poměrně početnou skupinu tvořili českoslovenští občané. Patrně největší skupinou byli Francouzi; většinou však nešlo o uprchlíky. Bylo zde též hodně Belgičanů a německých Židů. Silnou španělskou skupinu tvořili republikáni, kteří se po porážce Španělské republiky chtěli zachránit v exilu. Byl mezi nimi i bývalý premiér a v letech 1931–1936 prezident Nicetto Alcalá-Zamora s rodinou a početnými stoupenci, vládními úředníky a poradci, a také skupina Basků, poslanců a politiků i s rodinami. Z Dakaru poslal Zamora telegram prezidentu Rooseveltovi s prosbou, aby usnadnil přijetí lodi v USA. 

Když se svět o osudu cestujících z Alsiny dověděl, objevily se intervence politiků, diplomatů i mezinárodních organizací u vichystické vlády i konkrétní akce na podporu internovaných. Výbor pro záchranu uprchlíků (Emergency Rescue Committee, ERC), utvořený v New Yorku především pro pomoc utečencům z Francie, dokonce zřídil zvláštní „Alsinský výbor“, na jehož činnosti se aktivně podíleli i českoslovenští diplomaté. Spojené státy tehdy sice ještě odmítaly vzít na vědomí existenci československé exilové vlády, ale status zastupitelských úřadů ČSR na svém území uznávaly. Nadále tak fungovalo i československé velvyslanectví ve Washingtonu a jeho generální konzuláty v New Yorku a Chicagu a další diplomatické složky. Dochovaná
korespondence těchto úřadů se týkala též Čechoslováků, kteří se ocitli v západní Africe. „Memorandum o francouzské lodi Alsina“, vytvořené Hermanem F. Reissigem ze Sdružení na podporu španělských uprchlíků a datované 15. květnem 1941, uvádí celkem 567 osob, ale součet lidi na palubě lodi tomu neodpovídá: 195 Španělů, 74 Čechů, 67 Poláků, 46 Belgičanů, 12 Rusů, 15 Rumunů. Hrozba chystaných námořních bojů i neochota Spojenců poskytnout záruku za návrat francouzské lodi, která by uprchlíky převezla za oceán, pravděpodobně ovlivnily rozhodnutí vichystické vlády, aby Alsina odjela i s cestujícími do Maroka. Vyplula z Dakaru kolem 6. června a po týdnu plavby dorazila do Casablancy. Úředníci československého Generálního konzulátu v New Yorku o tom 13. června 1941 neprodleně informovali velvyslanectví ve Washingtonu:
„Generální konzulát obdržel právě zprávu, že loď ́Alsina přistála dnes v Casablance. Tím jsou otevřeny možnosti pro postupné odtransportování našich uprchlíků pravidelným lodním spojením.“

Podle vzpomínek pamětníků hned poté, co je policisté vysadili v Casablance na břeh, zavřeli skoro všechny do internačních táborů, z nichž některé dříve užívala Cizinecká legie. Neuznávaly se žádné výjimky, ani pro staré a nemocné osoby, na svobodě mohli zůstat jen Francouzi a pár vyvolených, jimž se dostalo protekčního zacházení. Tuto situaci registrovali i českoslovenští diplomaté v USA, v jejichž dopise z 16. června 1941 se uvádělo: „Podle zpráv, kterých se nám v posledních dnech dostalo, byli cestující z lodi Alsina ́ po příjezdu do Casablancy vyloděni, přechodně umístěni ve vojenských ubikacích a nyní postupně přemísťováni do tábora v Sidi-El-Ajachi.“ Někdy začátkem října 1941 svitla naděje na vysvobození z táborů a odjezd za oceán. Brazilský konzul v Casablance jim obnovil vstupní víza do Brazílie, jejichž platnost skončila už během internace v Dakaru. Přes čtyřicet z nich se nalodilo na loď Cabo de Buena Esperanza (Mys Dobré naděje) směřující do Brazílie. Všem lodím ze série Cabo se prý říkalo „bílá nádhera“, protože měly zářivě bílé boky, ale podle vzpomínek pamětníků byl elegantní jen ten nátěr; uvnitř lodi byla bída a nemoci, loď zapáchala, jídlo bylo odpudivé a v lodní nemocnici užívali místo prostěradel staré noviny.

Když loď doplula do Ria, brazilské úřady cestujícím neuznaly obnovená víza a odmítly je pustit na břeh. Loď pokračovala do Buenos Aires. Na základě žádost Amerického židovského výboru dovolily argentinské úřady uprchlíkům dočasné vylodění, ale jen do imigračního střediska. Záhy připlula z Casablancy druhá loď, Cabo de Hornos, (Hornův mys), na níž bylo přes padesát cestujících z Alsini. Situace se opakovala: nejprve jim odmítli vylodění v Brazílii, vzápětí i v Argentině. Úřady neuznaly ani jejich víza do Paraguaye a nepovolily jim přestoupit na říční loď, která je tam měla dovézt. Nakonec se obě skupiny sešly na Cabo de Hornos, která se chystala na zpáteční cestu do Evropy. Kapitán lodi Jose L. Mayro prý prohlásil, že většina jeho židovských pasažérů „raději zvolí sebevraždu než chmurnou budoucnost, která je očekává“.

V poslední chvíli, 19. listopadu 1941, je zachránila holandská exilová vláda, jež souhlasila s vyloděním 83 uprchlíků na ostrově Curaçao poblíž Venezuely (dnes autonomní země Nizozemského království). Americký židovský výbor se zaručil za úhradu nákladů na jejich pobyt, který byl dohodnut na 90 dnů. Během té doby se pro ně mělo najít jiné útočiště. Když lhůta uplynula, zůstávalo na ostrově stále asi padesát utečenců. Holandská vláda zpočátku protestovala, ale nakonec strpěla, aby část uprchlíků zůstala na ostrově až do konce války. Velvyslanectví ČSR ve Washingtonu tehdy zjistilo, že mezi osobami ohroženými deportací je celkem 29 československých občanů židovského vyznání nebo židovského původu, „kteří nalezli dočasný útulek v Curaçau“, a hledalo pro ně nový azyl. V kabelogramu poslaném 28. listopadu 1941 československé kolonii v Ekvádoru se uvádí, že ekvádorská vláda nabídla možnost kolonizace pro několik tisíc Čechoslováků, což by mohlo být řešením i pro uprchlíky na Curaçau. Většina cestujících z Alsiny, pro něž se Curaçao stalo symbolem záchrany, si však záhy sama našla cestu do bezpečí exilu.

Cesta Josefa Robitschka s manželkou Libuší a dcerou Hedvikou byla mimořádně komplikovaná. Po záchraně v Curaçau konečně získali americké vstupní vízum a na vypluli na holandské lodi směřující do New Orleans ve státě Louisiana ve Spojených státech. Cestou však byla jejich loď torpédována německou ponorkou, ale Robitschkovi se zachránili. Strávili jednu noc v záchranném člunu, ze kterého je vyzvedla americká obchodní loď na cestě do Panamského průplavu. Po dvou dnech na palubě této lodi, došlo znovu k zásahu německým torpédem v panamském Colonu. Německá ponorka se vynořila na hladinu a sledovala jak se trosečníci z potápějící lodi naloďují na záchranné čluny. Robitschkovi v ní strávili dvě noci, kdy byl jejich člun zpozorován hlídkujícím americkým letounem a byla vyslána záchranná loď, která je dopravila na ostrov San Andrés, kolumbijskou výspu v Karibském moři nacházející se u pobřeží Nikaragui. Odtud je americká válečná loď dopravila do Panamy, odkud odcestovali do Spojených státu. Dostali se tam konečně v roce 1942.

Usadili se v městě in Cuyahoga Falls v Ohiu, kde Josef Robitschek našel práci jako vedoucí výroby ve firme The United States Stoneware Company, která vyráběla průmyslovou keramiku. Ve stejné firmě krátce pracovala i jeho žena Libuše. Poté co odešli do důchodu, se odstěhovali na Východní pobřeží Spojených států amerických, aby byli nablízku rodiny své dcery Hedviky. Josef Robitschek zemřel v roce 1985. Libuše Robitschková-Lukasová zemřela v roce 2003 ve veku 103 let.

Po odchodu do důchodu často cestovali po Spojených státech, Jižní Americe a Evropě. Československo již nikdy nenavštívili.

Ve Spojených státech žijí jejich dvě vnoučata, Audrey Knoth a Bruce Knoth. Bruce Knoth má dvě děti, syna Tristana a dceru Anyu – pravnoučata Josefa Robitschka.

Josef Robitschek se svou dcerou a se svými vnoučaty nikdy nemluvil o svém židovském původu. Dozvěděli se o něm zcela náhodou, kdy jeho vnučka Audrey Knoth narazila na jméno Roubíček v knize  Poslední palác od bývalého amerického velvyslance v České republice Normana Eisena, která se věnuje historii vily Otty Petschka v pražské Bubenči. V knize je jméno uvedeno jako jméno židovského obchodníka, kde Petschkova rodina nakupovala. Audrey začala pátrat v rodinné historii a její pátrání ji přivedlo na stopu rabína Rotha z New Jersey. Rabín Roth již delší dobu věděl, ze se po potomcích Josefa Robitschka snažíme již několik let neúspěšně pátrat. Mohl tedy dat Audrey náš email, po kterém následovalo nejdříve virtuální setkání na skype a později také osobní setkání na jaře letošního roku, kdy Audrey se svým mužem přijela do Belgie. Společně jsme potom podnikli cestu do městečka Baudour. Továrna Raoula Amanda v bývalé Nádražní ulici již nestojí. Na jejím místě vyrostli nové rodinné domky. Poslední připomínka bývalé továrny, vysoký tovární komín, byla odstřelena kolem roku 2000. Nepodařilo se najít ani rodinu Raoula Amanda, aby jim Audrey mohla podekovat za záchranu své rodiny. Pátraní stále probíhá.

A v srpnu letošního roku Audrey se svým manželem a se synovcem Tristanem poprvé přijela do místa rodiště svého dědečka, do Pacova. Na židovském hřbitově symbolicky položila kameny na jeho hrob. Po téměř osmdesáti letech tak dopis psaný z Ohia našel svého adresáta.