V druhé polovině 19. století již nejsou Židům kladeny zákonné překážky v oblasti stěhování a uzavírání sňatků. Tak i do Pacova přicházejí nové židovské rodiny, zatímco potomci starousedlých rodů odcházeli. Kolem roku 1880 dosáhla židovská populace ve městě svého vrcholu – žilo zde 207 Židů. Okolo roku 1890 se v Pacově nakrátko usazuje rodina Blannů. Historie tohoto židovského rodu již byla zpracována autorem této statě za vydatné pomoci potomků Blannů, žijících dodnes v České republice. Nejstarším zjištěným předkem byl Markus Blann, žijící v obci Tét v dnešním Maďarsku. Není ovšem vyloučeno, že kořeny rodu byly původně v českých zemích.
V Onšově a Košeticích na Pelhřimovsku se po roce 1800 usadil Moises Blann (1780–1853), obchodník a rabín. Dva z jeho synů založili dvě rodové větve, které se dále dělily do několika odnoží. Starší Markus Blann (1807–1865), řečený Pinchas Zelke, studoval na mikulovské ješivě (židovské náboženské akademii) a dožil jako rabín v Babčicích 9 km západně od Pacova. Mladší bratr Josef jinak Jirmijahu (*1822) se stal řezníkem. Mezi rodovými písemnostmi se dochoval dokument, jímž jej 12. července 1852 řeznický cech v Křivsoudově prohlásil mistrem. Mezi hebrejskými písemnostmi jsou i dokumenty psané hebrejským písmem. Z nich plyne, že měl i kvalifikaci rituálního řezníka neboli šocheta (košeráka).
Josef se oženil s Karolinou Pfefferovou z Košetic. Z manželství se narodili čtyři synové, kteří založili rodové odnože, a tři dcery. A právě s jedním ze synů, Moritzem (1853–1911), přicházejí staří rodiče do Pacova a usazují se v domě čp. 194, který stával na rohu Žižkovy ulice a ulice Ferdinanda Čermáka (na místě dnešního supermarketu). Moritz Blann byl obchodníkem. Oženil se s Reginou Subertovou z Polné. V rodinné pozůstalosti se dochovala náboženská kniha Seder našim mišnaiot, do níž Moritz vepisoval rodovou genealogii. Do „Familien Tafel“ zapsal německy a hebrejsky jména všech svých dětí, které se z většího narodily v Pacově. Podobně i křesťané zapisovali do rodinných Biblí pamětní zápisy. Moritz byl nejen písmákem, ale soukromě studoval i Talmud. Blannové byli tradiční židovská rodina.
V Pacově přišly na svět děti Karl jinak Elijahu (*1891), dále Friedrich jinak Jicchak (*1893), později se píšící Bedřich či Frýda, a dcery Olga jinak Lea (*1894), Hedvika jinak Jocheved (*1895) a Irma-Irene jinak Gitl (*1897).
Na přelomu let 1897–1898 se po odvolání jazykových nařízení vlády premiéra Kazimíra Badeniho, prohlašujících češtinu druhým úředním jazykem, stali Židé v Čechách a na Moravě terčem násilností. I v Pacově nebyl klid. K násilnostem zde však došlo – zdá se – z prozaičtějšího a méně politického důvodu: Na začátku ledna 1898 dostalo 80 dělníků, najatých na sekání ledu na panských rybnících, místo slíbených 30 krejcarů jen 25 krejcarů. V počtu asi čtyřiceti se pak ozbrojeni sekerami dožadovali kořalky a útočili na židovské obchody na náměstí. Téhož roku se Blannovi stěhují z Pacova do Panských Dubenek u Telče, respektive do nedaleké osady Doubrava. Zde se narodili Valerie jinak Rachel (*1899), Ida jinak Bela (*1900) a Josef jinak Jirmijahu (*1903). Z celkem osmi potomků zemřely Valerie, Olga a Irma záhy po narození. 13. května 1908 zemřel nejstarší Karl na gymnaziálních studiích v Praze a byl tam i pochován.
V Pacově však zůstali Moritzovi staří rodiče Josef a Karolina. Ještě 14. března 1900 píše otec z Pacova synu Sigmundovi dopis hebrejskou kurzívou (německy). 19. května 1900 Josef Blann umírá a o dva dny později je pochován nikoliv v Pacově, nýbrž na židovském hřbitově v Košeticích. Zřejmě byl vášnivým kuřákem, protože zemřel na rozedmu plic. Tezi o pevném zakotvení rodu Blannů v tradici podporuje dochovaný Josefův konzervativní žulový náhrobek (nyní bez soklu), který nese dominantní hebrejský text, česká část textu má jen doplňující funkci. V českém nápisu je uvedeno, že Josef byl z Košetic, ačkoliv tam již dlouhá léta nežil; stejně tak má uvedeno Josefův bratr Markus, pochovaný v Babčicích. Vazba rodu na Košetice byla zřejmě silná. Vdova Karolina Blannová zemřela 29. května 1911 u dcery Marie Presserové v Praze a pochována byla na Novém židovském hřbitově ve Strašnicích.
Roku 1908 se Blannovi přistěhovali do jihočeské Soběslavi, kde zakoupili menší textilní dílnu, založenou roku 1876. Jednalo se o mechanickou tkalcovnu žíněných a hedvábných látek a niťařství. Společně se do Soběslavi přistěhoval i nejmladší z bratří Sigmund (*1866) s manželkou Emmou Grünfeldovou. Moritz Blann zemřel již roku 1911 a pochován byl v Přehořově. Rodiny Reginy Blannové a Sigmunda Blanna žily ve společném domě čp. 138. Sigmund tehdy provozoval velkoobchod s šicími potřebami. Roku 1921 se obě rodiny při sčítání lidu přihlásily k židovské národnosti. Tkalcovna v Soběslavi se skladem v Praze 2 přetrvala hospodářskou krizi. Bedřich s Josefem a sestrou Idou provozovali i obchod s šicími potřebami.
Rodina byla bilingvní. Její někteří členové měli ještě židovsko-německé školy, ale kupříkladu korespondence mezi bratry Bedřichem a Josefem, když byl starší z nich odveden k vojsku, byla v češtině. V mládí student gymnázia a vedoucí tkalcovny Bedřich Blann zůstal svobodný. Sestra Hedvika se roku 1925 v Soběslavi provdala za Sigmunda Lampla z Teplic. Svědkem na svatbě byl rabín Rudolf Blan z Benešova, což dokládá, že obě větve rodu zůstávaly v kontaktu. Ida se provdala za Viléma Elbogena, s nímž měla syna Pavla (*1937). Žili v Praze-Vršovicích a Ida pracovala jako učitelka v židovské mateřské škole. Nejmladší ze sourozenců, Josef, se v lednu 1929 oženil s křesťankou Miladou Šestákovou (*1901), učitelkou z Plzně, která kvůli sňatku konvertovala k judaismu. S ní měl dceru Noemi (*1929) a syna Luďka (*1931).
Josef Blann, absolvent obchodní akademie v Praze 1, byl sionisticky smýšlející a zároveň inklinoval k levici. Dochovaly se jeho fotografie z mezinárodního tábora socialistických skautů na Svákově u Soběslavi. Měl i cennou sbírku známek, o kterou byl za války okraden.
Nacistická genocida tvrdě zasáhla i tuto odnož rodu. Roku 1942 ještě před deportacemi chtěl německý komisař likvidovat Blannovu tkalcovnu. Bedřich se postavil nucenému rozprodeji inventáře. Za to byl zatčen táborským gestapem a záhy poslán do Osvětimi, kde zahynul. I následkem otřesu z uvěznění syna zemřela 1. června 1942 nemocná matka Regina Blannová a byla pochována v dnes neoznačeném hrobě na židovském hřbitově soběslavské náboženské obce v Přehořově. Hedvika Lamplová se synem Jiřím (*1927) byla deportována táborským transportem Cb 16. listopadu 1942 do Terezína a transportem Cq 20. ledna 1943 do Osvětimi, kde oba zahynuli. Elbogenovi byli 16. října 1941 deportováni z Prahy do lodžského ghetta, kde jejich stopy mizí.
I na rodinu Josefa Blanna, ač se jednalo o smíšené manželství, se vztahovaly Norimberské zákony. Byla vystěhována z domu do jediné místnosti v domě vedle soběslavské polikliniky. Blannovi nesměli nakupovat některé zboží a navštěvovat veřejná prostranství. Děti Noemi a Luděk nemohly chodit do školy. Josef pak pracoval většinou jako dělník na železnici. Roku 1943 byl povolán do pracovního tábora v moravských Oslavanech při dole Kukla. Pracoval též na železnici na Táborsku. Noemi byla téhož roku jako čtrnáctiletá uvězněna v Terezíně. Zde se setkala se svými vzdálenými sestřenicemi Mirjam, Hanou a Leou Blanovými z Benešova. V březnu 1945 byl do terezínského ghetta převezen i Josef Blann. S dcerou se dožili osvobození ghetta a vrátili se domů.
Po roce 1948 byl Josef Blann představeným obnovené židovské obce Tábor, než byla prohlášena za synagogální sbor plzeňské ŽO. Zároveň byl v letech 1957–1968 vedoucím domova důchodců v Choustníku na Táborsku. Byl členem KSČ. Dožíval v Jáchymově a roku 1976 zemřel v pražské nemocnici. Pochován byl do hrobu svého předčasně zemřelého bratra Karla v Praze. Noemi byla dvakrát vdaná a zemřela v únoru 2017. Luděk Blann zemřel roku 2014. Měl pouze dceru, takže rod Blannů v ČR po meči vymřel. Tři současní nositelé příjmení jsou potomci rodu po přeslici. Potomky měl i vzdělaný rabín Karl Yedidya Blan (1906 Jihlava – 2001 Tel Aviv) ze starší, Markusovy větve rodu.
Na osudech rodu Blannů se projevily některé typické znaky židovského obyvatelstva u nás. Blannovi však zůstali navzdory době pevně zakotveni v náboženské tradici. Na souboru dochovaných písemností několika větví rodu vidíme, oč zůstala ochuzena rodová paměť českých a moravských Židů, kteří si tradičně zakládali na znalosti rodokmenů svých předků. V důsledku systematického vyvraždění Židů vzaly za své i písemné památky a předměty hmotné kultury. Ve sbírkách Židovského muzea v Praze a jeho archivu se nachází pouze torzo celkového fondu, připomínajícího staletou přítomnost Židů v českých zemích.
Karel Vošta
