Protože nám současná kovid 19 krize neumožnuje uspořádat fyzickou připomínku transportu našich židovských spoluobčanů z Pacova do ghetta Terezín v listopadu 1942, zveřejnujeme při této příležitosti báseň od pacovského rodáka a pamětníka profesora Miloslava Hladílka.

Pacovská synagoga

Miloslav Hladílek

Židovská synagoga, stále chátrající

dávno už se v ní nikdo nemodlí,

také svátek Pesach se neslaví

nikdo už nepředčítá Píseň písní

jen málokdo o ní něco ví.

Všichni s potupnou žlutou hvězdou

s nápisem Jude, museli odejít,

směli si s sebou vzít jen malý raneček,

všechno, co vůbec měli

museli opustit,

bylo jich devětadevadesát

nikdo se nepřišel rozloučit.

Terezín – vzali jim ​jména, dali jen čísla

na seznamu smrti přesně vedeném,

Osvětim, černé uniformy

symbol lebka se zkříženými hnáty,

komíny stále chrlící černý dým

nenasytné pece a ostnaté dráty. 

Poslední křížová cesta do stanice smrti,

hromadné vraždění v plynových komorách

Bůh se nedíval, Peklo se stydělo,

nelidské zvěrstvo důsledně vykonali

krutí a bezcitní kati.

Jako by ani nebyli,

nemají hrob, není vzpomínek,

není nikdo, kdo by položil kamínek

na židovském hřbitově za městem.

Synagoga, svědectví tragické doby

víry, naděje a bolesti, ale i viny

zbabělosti a nenávisti plné zloby

memento mori.