Aktivně se účastnil společenského života Pacova a měl zde řadu přátel

O životě vlastence, představitele českožidovského hnutí a režiséra/kronikáře pacovské Jednoty divadelních ochotníků Viléma Zirkla

Zajímavou etapu historie Židů u nás představuje takzvané českožidovské hnutí. Jeho stoupenci usilovali o jazykovou a kulturní asimilaci Židů k obrozenému českému národu a jejich činnost proto měla zpočátku charakter takřka národně-obrozenecký. První platformou, ve které se asimilanti sdružovali byl Spolek českých akademiků židů (SČAŽ), založený na jaře 1876 v Praze. Ten měl členy jednak zakládající (což byli platící příznivci, někdy i významné české osobnosti, ale i celé židovské obce), jednak čestné, přispívající a činné; poslední byli studenti a čerství absolventi vysokých škol židovského vyznání. Z řad činných členů byl volen řídící orgán spolku – výbor. Účelem spolku bylo pěstovat vzájemnost a podporovat nezámožné činné členy při studiích. SČAŽ pořádal přednášky a plesy, zakládal knihovny a zajišťoval obědy a kondice pro své členy. Od roku 1881 vydával časopis Kalendář českožidovský.

Množství stoupenců hnutí pocházelo z východních a jižních Čech a byli to absolventi českojazyčných gymnázií, pokračující ve studiu v Praze. V Táboře fungovalo od roku 1862 první (reálné) gymnázium s výhradně českým vyučovacím jazykem. Prošla jím řada osobností, jež se pak staly členy SČAŽ a i později vynikly v českožidovském hnutí.

Vilém Zirkl
Vilém Zirkl

Velmi aktivním vlastencem a členem spolku a zároveň významnou osobností mezi pacovskými Židy byl Vilém Zirkl (hebrejským jménem Jehuda Arje ben Meir), narozený 7. ledna 1857 v Jistebnici rodičům Markovi a Kateřině Zirklovým, jako jedno z jejich devíti dětí. Od dětství trpěl těžkou srdeční chorobou a byl krátkozraký, ale povahou byl prý optimista až vtipálek, karikující středoškolské profesory. Na táborském gymnáziu se věnoval spíše četbě české literatury než učení, a tak byl nucen z obavy z maturity z matematiky odejít ze školy a střední vzdělání dokončit v Praze. Zirklovou největší vášní se ale stalo ochotnické divadlo. Při právnickém studiu si v Praze udělal řadu známostí s předními osobnostmi českého divadla a spřízněných oborů (znal Stroupežnického, Kolára, Šamberka, Slukova a další). My už to dnes moc nechápeme, ale ona nebyla média jako televize a internet, a mladí lidé se bavili tím, že hráli ochotnické divadlo. A české ochotnické divadlo bylo fenomén. Do periodik Tábor a Český jih psal četné články a kritiky z Prahy, Vídně a z cest. Sám měl dramatické nadání a hrál v představeních ochotníků v Táboře a okolí. Znal se dobře se spolurodákem, pozdějším starostou SČAŽ a významným divadelníkem Vojtou Steinem-Táborským (1860–1940), autorem cenných publikací o amatérském venkovském divadle. 

V letech 1879–1881 byl Zirkl jednatelem SČAŽ. Studií práv ale ze zdravotních důvodů zanechal. Žil pak převážně u příbuzných v Pacově, kde nějaký čas pracoval u italské firmy, která tam stavěla transverzální železnici (1885-1888). Místo mu zajistil příznivec, pacovský lékárník a purkmistr František Novák. Příbuznými Zirkla v Pacově byly rodiny Robitschků a Mellerů, nějaký čas zde žil i jeho bratr. Vilém se aktivně účastnil společenského života maloměsta a měl zde řadu přátel bez rozdílu vyznání. Po roce 1883 se stal jednatelem a pak režisérem a kronikářem místní Jednoty divadelních ochotníků, což byl první kulturní spolek ve městě, založený roku 1859. Jeho příchod byl pro soubor přínosem, jelikož zásadně obměnil repertoár, který se pak skládal z děl předních českých dramatiků. Jednota pořádala i přednášky, koncerty a slavnosti a propůjčovala své jeviště i hostujícím kočovným divadelním společnostem, což bylo později předmětem sporů. V roce 1890, kdy měla jednota čtyřicítku členů, však Zirkl na protest proti poměrům ve spolku, odešel. Důvodem bylo snad i jeho zaměstnání mimo město (podle jiné informace žil po dostavění železnice jen z podpory příbuzných) a asi i nemoc. Dodejme ale, že jinak byl podíl Židů v pacovské divadelní jednotě v letech 1859–1918 pranepatrný.

Náhrobek Viléma Zirkla
Náhrobek Viléma Zirkla

Již dříve Zirkl převzal v rodném táborském kraji po odchodu Josefa Penížka do Vídně roli českožidovského aktivisty, nabádajícího souvěrce k „více českému chování“. Psal i pro Kalendář českožidovský a Zábavní listy. Překládal z polštiny a němčiny. Zemřel 12. října 1894 v Pacově, kde byl i pochován. V tisku vyšlo několik nekrologů. Kromě ochotníků mu vděčila i pacovská Čtenářská beseda, jejíž bohatou knihovnu vybavil řadou publikací. Odebíral některé mnohadílné ediční projekty. Na jeho náhrobek byla vyhlášena sbírka. Byl pořízen roku 1896 a je na něm věnování od rodiny, přátel ze SČAŽ, Čtenářské besedy a Spolku divadelních ochotníků v Pacově (tj. jednoty) a starých přátel. Náhrobek před několika lety spadl, ale byl znovu vztyčen. Pochází – stejně jako náhrobek Zirklova kolegy, starosty SČAŽ MUDr. Edvarda Beneše (1866–1892) v Radeníně – z arcivévodského lomu na Konopišti. Stejný je materiál i použitý druh písma. Na obou náhrobcích je i stručný hebrejský text: židovství bylo pro první generace asimilantů ještě samozřejmé a inspirativní, neusilovaly jako někteří jejich následovníci za několik desetiletí o asimilaci usque ad finem, tedy až do samého rozplynutí se v českém národě.

Karel Vošta

Literatura:

SCHOENBAUM, Moric: Památce Viléma Zirkla. In: Pakosta, Ferdinand (ed.): Památník vydaný na paměť padesátiletého jubilea Jednoty divadelních ochotníků v Pacově 1859–1909, Tábor 1909, s. 78–82.

KREJČOVÁ, Helena: Výbory Spolku českých akademiků židů a akademického spolku Kapper. In: Paginae historiae 7, 1999, s. 46–84.

MOHLOVÁ, Markéta: České ochotnické divadlo v Pacově v letech 1859–1918. Bakalářská práce na FF UPAL. Olomouc 2008.

DAVID, Josef: Kulturní a spolkový život v Pacově 1859–1914 (1918). Bakalářská práce na FF JČU. České Budějovice 2009.

VOŠTA, Karel: Svědectví náhrobků. Několik židovských osudů z jihu Čech, Maskil, roč. 15, 2016 (5776), č. 9, s. 12–13.

Z historie chýnovských Židů

Přinášíme zajímavý článek z historie chýnovských Židů od Karla Vošty, který byl nedávno publikován v Chýnovském občasníku. Někteří z chýnovských Židů jako například pan Artur Jokl, o kterém je v příspěvku zmínka, pocházeli z Pacova. Děkujeme panu Voštovi za laskavé svolení k uveřejnění článku.

V Chýnově stojí odnepaměti kostel Nejsvětější Trojice, který s výjimkou přibližně let 1420-1620 náležel katolické církvi a slouží jejímu farnímu společenství dodnes. Století existence si záhy připomene náboženská obec Církve československé husitské, která má teprve několik desetiletí důstojnou modlitebnu nazvanou Tvrz víry. Na předměstí se schází sbor (stanice) evangelikálně orientované Církve bratrské. Aby byla sakrální mapa města úplná, musíme se zmínit o zdejších Židech, z nichž první se zde usadili roku 1689. Kdo dnes ví, že v Chýnově byla i židovská modlitebna?

Chýnovští Židé náleželi k náboženské obci v Radeníně. Vznik a existence chýnovského modlitebního spolku je spojena s osobností obchodníka s textilem Josefa Beneše. Pocházel z rodiny rabína v Kardašově Řečici, měl kvalifikaci učitele náboženství a do Chýnova se přiženil roku 1876. O tři roky později zakoupil usedlost čp. 49 na náměstí (dnes Musilovi a lékárna). Dům vypadal zcela jinak než dnes: byl přízemní a protáhlý dozadu, kde úzký dvorek uzavírala kolnička, za níž městiště pokračovalo ke stodole, jíž Beneš odprodal sousedovi Věženskému. Jakmile vzrostl počet židovských rodin ve městě na deset, zařídil v roce 1889 Josef Beneš ve svém nevelkém domě modlitebnu, a to bez svolení radenínské židovské obce a státních úřadů. Náboženská obec si to nenechala líbit a podala v dubnu stížnost okresnímu hejtmanství, že se od ní Chýnovští chtějí odtrhnout, Beneš působí nejen jako kantor, ale prý i jako mohel (provádějící obřízky novorozenců) a matrikář. Následovala série úředních jednání. Zajímavá je oficiální žádost chýnovských Židů o povolení modlitebního spolku z 27. července 1889. Prohlašují, že se chtějí scházet k sobotním bohoslužbám (šabat) a k slavení svátků (těch je v židovském kalendáři řada). Důvodem je, že vzdálenost do radenínské synagogy je příliš velká a zejména ženám a dětem je zatěžko jí každou sobotu vážit. Proto se rozhodli zřídit si modlitebnici, vybavit jí potřebným inventářem (především svitkem Tóry) a udržovat jí v důstojném stavu. I nadále chtějí zůstat členy radenínské náboženské obce a odvádět jí příspěvky. Zejména argumentují dětmi, že neúčast na bohoslužbách povede k zanedbávání jejich náboženského citu a zkáze na duších. Nešlo jen o bohoslužby: záměrem bylo též posílat děti do veřejné školy v Chýnově, namísto do židovské školy v Radeníně. Beneš se měl zřejmě zdarma ujmout výuky těchto dětí v náboženství.

Okresní hejtmanství 21. srpna 1889 vzalo žádost na vědomí na základě ústavy z roku 1867, s tím, že nebudou dotčeny funkce radenínské náboženské obce. Beneš působil jako kantor spolku, tedy ten, kdo vede bohoslužbu a předzpěvuje modlitby. Sémě zášti bylo zaseto a latentní konflikt mezi Chýnovem a Radenínem trval. V chýnovské modlitebnici se konaly i obřady obřízek. Přinejmenším část dětí ale chodila nadále do Radenína do školy.

Dům Artura Jokla, sídlo židovské modlitebny v Chýnově.
Dům Artura Jokla, sídlo židovské modlitebny v Chýnově.

V čele radenínské náboženské obce stál léta Adolf Vesecký z Chýnova. Jakmile v jejím představenstvu získali roku 1907 opět převahu Radenínští, zahájil nový předseda Ferdinand Lederer tažení proti další existenci chýnovského modlitebního spolku. Ve své stížnosti okresnímu hejtmanství mimo jiné argumentuje opět náboženským citem. Ten se prý „bagatelisuje“ rozdělením obce, protože i někteří obyvatelé vsí chodí raději do chýnovské modlitebny, zatímco z jiných vsí do synagogy. Chýnovští neodvádějí obci mimo náboženské daně přirážky a další poplatky, přestože jsou v obci největšími boháči. Ve slyšení před chýnovským městským úřadem zdejší Židé uvedli, že jsou pouze svolní platit milodary do pokladny náboženské obce. Představenstvo 26. července 1907 nadále trvalo na zrušení spolku, protože jeho trvání je vázáno na jeho souhlas, ale okresní hejtman překvapivě rozhodl jinak. Na základě stanov obce si odvodil, že jednou daný souhlas k existenci modlitebny platí nadále.

Josef Beneš zemřel 31. srpna 1910 ve věku 61 let. Od té doby uplynulo právě 110 let. Další osud modlitebny není zcela jasný. Zřejmě existovala dál. Dům si brzy najal a později odkoupil Artur Jokl z Pacova z nábožensky založené rodiny. Je možné, že bohoslužby vedl on, nebo kterýkoliv místní souvěrec znalý funkce kantora. K 20. září 1922 je nejasný záznam v pokladní knize náboženské obce o stěhování kostela k Veseckým za částku 23 korun (synagogám se někdy dobově říkalo i kostel). Modlitebna tak byla možná přesunuta do domu čp. 18 na náměstí. Roku 1926 si stěžuje radenínský rodák a spisovatel Oskar Lederer, že chýnovští Židé jsou hlavními viníky zániku náboženského života v Radeníně, protože jim bylo zatěžko chodit tam hodinu cesty, a tak si zřídili vlastní modlitebnu. Zdá se, že se Chýnovští tehdy ještě scházeli. Nevíme, zda modlitebna existovala až do války. Roku 1930 žilo ve městě jen 24 Židů a k bohoslužbě bylo potřeba deseti dospělých mužů (starších 13 let), čehož při pokročilé náboženské vlažnosti mohlo být asi těžko dosaženo.

RESTLICHT/Zbytek světla bude!

Pamětní plastika Restlicht

V květnu letošního roku měla být v Pacově vystavena putovní pamětní plastika
RESTLICHT/ Zbytek světla od českoněmeckého sochaře Wernera Mally. Podobně jako v mnoha jiných případech však naše plány zkřížila korona krize.

Museli jsme tedy výstavu odložit na příští rok, ale i nadále s ní počítáme. Jako malou náplast přinášíme stručný text o konceptu této originální plastiky a několik fotografií z míst, kde již byla dříve instalována. Mimochodem patřil k nim i moravský Mikulov.

Těšíme se, ze v příštím roce znovu v květnu budeme moci plastiku instalovat v Pacově a zároveň uspořádat řadu doprovodných kulturních akcí, o kterých vás budeme průběžně informovat.

„Baldachýn, jako svatební baldachýn neboli chuppah (hebrejsky „střecha nad hlavou“), střecha, jako střecha stánku suka, kterou prosvítají třpytivé hvězdy – to jsou posvátné, přenosné příbytky, které tento památník připomíná. I u tohoto pavilonu prosvítá ocelovou střechou na čtyřech pilířích třpytivá obloha, avšak namísto listí nebo látky baldachýnu proniká záře oblohy malými otvory. Otvory tvoří číslice osudových letopočtů 1938 až 1945, které byly vysekány do ocelového plechu. A ne jen tak ledajakým způsobem: imitují totiž tetování! Jednotlivé dírky perforace propouštějí ostré světlo dopadající na návštěvníky, zdržující se pod ochranou stínu. Vpichy jehlou jako nositelé světla a tím vzniklé »tetování« návštěvníka světlem dodávají tomuto místu výjimečnou atmosféru.“

(Výňatek z textu RESTLICHT (Zbytek světla) od Joanne Wieland-Burston)

Werner Mally 1955 narozen v Karlových Varech, CZ
1980 – 84 Studium sochařství na Akademii výtvarných umění v Mnichově u Sira Eduarda Paolozzi
1984 – 85 Studium sochařství na Akademii výtvarných umění ve Vídni u Bruna Gironcoli

Pracuje a žije v Mnichově.

www.wernermally.de

Milí přátelé a přítelkyně Tikkunu Pacov,

Před necelými třemi roky byl oficiálně založen spolek Tikkun Pacov. Předcházelo tomu dvouleté období neformální občanské iniciativy, jejímž cílem byla záchrana pacovské synagogy. Za tu poměrně krátkou dobu se odehrála rada významných událostí. Spolku se podařilo nashromáždit dostatečné množství prostředků a budovu synagogy zakoupit od jejího předešlého vlastníka, který ji využíval jako sklad. Poté následoval podrobný archeologicky a stavební průzkum. Od počátku letošního roku je také synagoga díky spolku Tikkun Pacov nemovitou kulturní památkou.

Nic z toho by se neodehrálo bez úsilí a nasazeni prvních tří členek rady spolku – Daniely Orlando, Zuzany Krulichové a Leony Stejskalové. Za jejich odvahu pustit se do záchrany pacovské synagogy -dobrodružství s otevřeným koncem jim patří velký dík.

Od letošního srpna dochází ve vedení spolku ke změně. Stávám se novým předsedou a Karen Koblitz, která žije v Kalifornii, ale jejíž prapředci pocházejí z Pacovska se stává místopředsedkyní spolku. Eva Sobotka, odbornice na vzdělávání o lidských právech a historii holokaustu pote třetí členkou rady spolku.

Co teď tedy bude následovat? Naše snahy se budou soustřeďovat na bezprostřední renovaci synagogy. Vše bude samozřejmě záležet na finančních prostředcích. V této souvislosti jsou zejména důležité  dvě grantové zadosti, které jsme připravili. Zadost pro Norské fondy a Česko-německý fond budoucnosti. Chtěl bych podekovat Michalu Arendovi, předsedovi Židovského památníku Černovice za jeho pomoc s přípravou zadosti pro Česko-německý fond budoucnosti. Pokud uspějeme, což bychom se měli dozvědět koncem letošního roku, začali bychom v příštím roce s rekonstrukcí.

Pokud jde o důvody, které mne přivedly k memu zajmu o pacovskou synagogu. Jsou celkem prosté. Moji předkové pocházejí po několik generaci z kraje mezi Táborem a Pacovem. Byli to sedláci, kteří neušli zákrutům moderní české historie. Rada z nich přišla o svá pole a můj pradědeček byl ze svého statku násilně vystěhován jako kulak. Vždy mne zajímala místní historie včetně historie místních Židů, kteří často byli našimi sousedy. Moji příbuzní vzpomínali na prázdná místa v lavicích svých židovských spolužáků poté, co jim bylo zakázáno za nacistické okupace školy navštěvovat.

Vždy jsem byl přesvědčen o tom, že máme morální povinnost zachovat vzpomínku na naše židovské sousedy, abychom je nenechali zemřít dvakrát. Poprvé násilnou smrti a podruhé v naší paměti. Proto jsem se začal zajímat o pacovskou synagogu jako jeden z důležitých symbolu židovské přítomnosti a společného kulturního dědictví.

Chtěl bych věřit, že najdeme podporu dalších lidi a s jejich podporou přivedeme náš záměr do zdárného cíle. Zahojíme tak staré rány a ukážeme, že jsme společenstvím lidi, kteří mají zájem o druhé a srdce na správné straně.

Těším se na spolupráci se vsemi členkami a cleny Tikkunu Pacov a se vsemi, kdo budou ochotni se účastnit našeho úsilí významnou pacovskou ​památku.

Abychom nezapomněli.

Pavel TYCHTL

Učil dobře, učil rád a učil i po odchodu do penze

Dr. Hugo Jokl po promoci doktorem filozofie na univerzitě ve Vídni roku 1920.
Dr. Hugo Jokl po promoci doktorem filozofie na univerzitě ve Vídni roku 1920.

Náš tatínek prof. PhDr. Hugo Jokl se narodil 25. 4. 1891 v Pacově, Žižkově ulici čp. 207. Jeho otec Filip (narozený 18. listopadu 1855, zemřel v Pacově 6. ledna 1929) chodil po venkově a vykupoval hadry, kosti, kůže. Jeho maminka měla tři chlapce a zabývala se starostmi o domácnost a děti. Nejstarší Artur se vyučil obchodním příručím a později se usadil v Chýnově, prostřední hoch Richard si také zřídil obchod s textilem a měl ho v Pacově, na Žižkově ulici, tam, kde je v současné době lékárna. Bratři Artur a Richard se oženili se sestrami Hermannovými ze Senožat, Artur s Bertou a Richard s Olgou.

Pokračování článku zde

Pacovská synagoga: ohlédnutí za rokem 2019 a plány do roku 2020

Aktualizovaná verze článku původně otištěného v lednovém čísle měsíčníku Z mého kraje.

Budovu pacovské synagogy, nacházející se v centru města za stáčírnou vody Crystalis (dříve býval v těchto místech parčík), zakoupil spolek Tikkun Pacov (tikun znamená hebrejsky „náprava“) od soukromého majitele na samém konci r. 2018 za peníze soukromých dárců a s přispěním města Pacov. Spolek, který sdružuje pacovské i mimopacovské občany, vznikl ze dvou důvodů: jednak proto, aby byla tato významná 200 let stará budova nacházející se v městské památkové rezervaci zachráněna před devastací, a také proto, aby opravená synagoga mohla v budoucnu sloužit jako místo připomínky našich bývalých spoluobčanů, kteří zahynuli během holokaustu, a zároveň jako místo setkávání, vzdělávání a kulturní činnosti.

Pokračování článku zde

Výsledky odborného průzkumu potvrdily špatný stav synagogy

Jedna ze sond podlahy provedených v rámci stavebního průzkumu budovy.

Jedna ze sond podlahy provedených v rámci stavebního průzkumu budovy.

V rámci přípravy architektonického projektu záchrany bývalé pacovské synagogy proběhl 20. listopadu 2019 stavební průzkum budovy uskutečněný brněnskou firmou Průzkumy staveb. Účelem průzkumu bylo zjistit celkový stav zdiva, podlahy i střechy a také složení dodatečně instalovaného železobetonového stropu, jímž byla budova vodorovně předělena v 60. letech. Důkladné zmapování situace bylo nutné a výsledky průzkumu jsou velmi cenné, třebaže to není zrovna veselé čtení.

Pokračování článku zde