Dopis psaný z Ohia

životní příběh Josefa Robitschka
Před druhou světovou válkou: Josef Robitschek s dcerou Hedvikou vpravou dole, manželka Libuše vlevo dole.

Na podzim roku 1945 píše pan Joseph Lucas z Ohia ve Spojených státech dopis Městskému úřadu v Pacově. Prosí v něm o informace o osudu své matky a také o majetku, dvou domech a polnostech, které v Pacově zanechala. Městský úřad v Pacově dopis zaregistruje 10. října pod číslem jednacím 3629/45. Odpověď z Pacova odchází 5. listopadu 1945. Nyní již Národní výbor v něm píše, že: „nemovitý majetek je obýván a nájemné je odváděno Pozemkovému úřadu v Českých Budějovicích.“ Národní výbor dále uvádí: „Pokud se týče žádané zprávy o osudu Vaší matky, byla Vám tato podána panem R. Brockem“. V červnu roku 1945 přichází do Pacova také dopis od Metoděja Morávka s podobnou prosbou. Kdo je pan Lucas? V závěrečné části dopisu přichází vysvětlení. Pan Lucas je ve skutečnosti Josef Robitschek narozený v roce 1901 Pacově, který si změnil jméno podle jména své ženy Libuše Lukášové a pro lepší porozumění v novém domově si ho „poameričtil“.

Pokračování článku zde

Rodina Blannů mezi Košeticemi, Pacovem a Soběslaví

V druhé polovině 19. století již nejsou Židům kladeny zákonné překážky v oblasti stěhování a uzavírání sňatků. Tak i do Pacova přicházejí nové židovské rodiny, zatímco potomci starousedlých rodů odcházeli. Kolem roku 1880 dosáhla židovská populace ve městě svého vrcholu – žilo zde 207 Židů. Okolo roku 1890 se v Pacově nakrátko usazuje rodina Blannů. Historie tohoto židovského rodu již byla zpracována autorem této statě za vydatné pomoci potomků Blannů, žijících dodnes v České republice. Nejstarším zjištěným předkem byl Markus Blann, žijící v obci Tét v dnešním Maďarsku. Není ovšem vyloučeno, že kořeny rodu byly původně v českých zemích. 

V Onšově a Košeticích na Pelhřimovsku se po roce 1800 usadil Moises Blann (1780–1853), obchodník a rabín. Dva z jeho synů založili dvě rodové větve, které se dále dělily do několika odnoží. Starší Markus Blann (1807–1865), řečený Pinchas Zelke, studoval na mikulovské ješivě (židovské náboženské akademii) a dožil jako rabín v Babčicích 9 km západně od Pacova. Mladší bratr Josef jinak Jirmijahu (*1822) se stal řezníkem. Mezi rodovými písemnostmi se dochoval dokument, jímž jej 12. července 1852 řeznický cech v Křivsoudově prohlásil mistrem. Mezi hebrejskými písemnostmi jsou i dokumenty psané hebrejským písmem. Z nich plyne, že měl i kvalifikaci rituálního řezníka neboli šocheta (košeráka).

Moritz Blann (1853–1911) a Regina Blannová, rozená Subertová (1860–1942)
Rodinná tabulka dětí Moritze Blanna v náboženské knize (1904)

Josef se oženil s Karolinou Pfefferovou z Košetic. Z manželství se narodili čtyři synové, kteří založili rodové odnože, a tři dcery. A právě s jedním ze synů, Moritzem (1853–1911), přicházejí staří rodiče do Pacova a usazují se v domě čp. 194, který stával na rohu Žižkovy ulice a ulice Ferdinanda Čermáka (na místě dnešního supermarketu). Moritz Blann byl obchodníkem. Oženil se s Reginou Subertovou z Polné. V rodinné pozůstalosti se dochovala náboženská kniha Seder našim mišnaiot, do níž Moritz vepisoval rodovou genealogii. Do „Familien Tafel“ zapsal německy a hebrejsky jména všech svých dětí, které se z většího narodily v Pacově. Podobně i křesťané zapisovali do rodinných Biblí pamětní zápisy. Moritz byl nejen písmákem, ale soukromě studoval i Talmud. Blannové byli tradiční židovská rodina.

V Pacově přišly na svět děti Karl jinak Elijahu (*1891), dále Friedrich jinak Jicchak (*1893), později se píšící Bedřich či Frýda, a dcery Olga jinak Lea (*1894), Hedvika jinak Jocheved (*1895) a Irma-Irene jinak Gitl (*1897).

Na přelomu let 1897–1898 se po odvolání jazykových nařízení vlády premiéra Kazimíra Badeniho, prohlašujících češtinu druhým úředním jazykem, stali Židé v Čechách a na Moravě terčem násilností. I v Pacově nebyl klid. K násilnostem zde však došlo – zdá se – z prozaičtějšího a méně politického důvodu: Na začátku ledna 1898 dostalo 80 dělníků, najatých na sekání ledu na panských rybnících, místo slíbených 30 krejcarů jen 25 krejcarů. V počtu asi čtyřiceti se pak ozbrojeni sekerami dožadovali kořalky a útočili na židovské obchody na náměstí. Téhož roku se Blannovi stěhují z Pacova do Panských Dubenek u Telče, respektive do nedaleké osady Doubrava. Zde se narodili Valerie jinak Rachel (*1899), Ida jinak Bela (*1900) a Josef jinak Jirmijahu (*1903). Z celkem osmi potomků zemřely Valerie, Olga a Irma záhy po narození. 13. května 1908 zemřel nejstarší Karl na gymnaziálních studiích v Praze a byl tam i pochován.

Bedřich Blann (1893–1942)

V Pacově však zůstali Moritzovi staří rodiče Josef a Karolina. Ještě 14. března 1900 píše otec z Pacova synu Sigmundovi dopis hebrejskou kurzívou (německy). 19. května 1900 Josef Blann umírá a o dva dny později je pochován nikoliv v Pacově, nýbrž na židovském hřbitově v Košeticích. Zřejmě byl vášnivým kuřákem, protože zemřel na rozedmu plic. Tezi o pevném zakotvení rodu Blannů v tradici podporuje dochovaný Josefův konzervativní žulový náhrobek (nyní bez soklu), který nese dominantní hebrejský text, česká část textu má jen doplňující funkci. V českém nápisu je uvedeno, že Josef byl z Košetic, ačkoliv tam již dlouhá léta nežil; stejně tak má uvedeno Josefův bratr Markus, pochovaný v Babčicích. Vazba rodu na Košetice byla zřejmě silná. Vdova Karolina Blannová zemřela 29. května 1911 u dcery Marie Presserové v Praze a pochována byla na Novém židovském hřbitově ve Strašnicích.

Roku 1908 se Blannovi přistěhovali do jihočeské Soběslavi, kde zakoupili menší textilní dílnu, založenou roku 1876. Jednalo se o mechanickou tkalcovnu žíněných a hedvábných látek a niťařství. Společně se do Soběslavi přistěhoval i nejmladší z bratří Sigmund (*1866) s manželkou Emmou Grünfeldovou. Moritz Blann zemřel již roku 1911 a pochován byl v Přehořově. Rodiny Reginy Blannové a Sigmunda Blanna žily ve společném domě čp. 138. Sigmund tehdy provozoval velkoobchod s šicími potřebami. Roku 1921 se obě rodiny při sčítání lidu přihlásily k židovské národnosti. Tkalcovna v Soběslavi se skladem v Praze 2 přetrvala hospodářskou krizi. Bedřich s Josefem a sestrou Idou provozovali i obchod s šicími potřebami.

Hedvika Blannová, provdaná Lamplová (1895–1943)

Rodina byla bilingvní. Její někteří členové měli ještě židovsko-německé školy, ale kupříkladu korespondence mezi bratry Bedřichem a Josefem, když byl starší z nich odveden k vojsku, byla v češtině. V mládí student gymnázia a vedoucí tkalcovny Bedřich Blann zůstal svobodný. Sestra Hedvika se roku 1925 v Soběslavi provdala za Sigmunda Lampla z Teplic. Svědkem na svatbě byl rabín Rudolf Blan z Benešova, což dokládá, že obě větve rodu zůstávaly v kontaktu. Ida se provdala za Viléma Elbogena, s nímž měla syna Pavla (*1937). Žili v Praze-Vršovicích a Ida pracovala jako učitelka v židovské mateřské škole. Nejmladší ze sourozenců, Josef, se v lednu 1929 oženil s křesťankou Miladou Šestákovou (*1901), učitelkou z Plzně, která kvůli sňatku konvertovala k judaismu. S ní měl dceru Noemi (*1929) a syna Luďka (*1931).

Josef Blann, absolvent obchodní akademie v Praze 1, byl sionisticky smýšlející a zároveň inklinoval k levici. Dochovaly se jeho fotografie z mezinárodního tábora socialistických skautů na Svákově u Soběslavi. Měl i cennou sbírku známek, o kterou byl za války okraden.

Milada Šestáková, provdaná Blannová

Nacistická genocida tvrdě zasáhla i tuto odnož rodu. Roku 1942 ještě před deportacemi chtěl německý komisař likvidovat Blannovu tkalcovnu. Bedřich se postavil nucenému rozprodeji inventáře. Za to byl zatčen táborským gestapem a záhy poslán do Osvětimi, kde zahynul. I následkem otřesu z uvěznění syna zemřela 1. června 1942 nemocná matka Regina Blannová a byla pochována v dnes neoznačeném hrobě na židovském hřbitově soběslavské náboženské obce v Přehořově. Hedvika Lamplová se synem Jiřím (*1927) byla deportována táborským transportem Cb 16. listopadu 1942 do Terezína a transportem Cq 20. ledna 1943 do Osvětimi, kde oba zahynuli. Elbogenovi byli 16. října 1941 deportováni z Prahy do lodžského ghetta, kde jejich stopy mizí.

I na rodinu Josefa Blanna, ač se jednalo o smíšené manželství, se vztahovaly Norimberské zákony. Byla vystěhována z domu do jediné místnosti v domě vedle soběslavské polikliniky. Blannovi nesměli nakupovat některé zboží a navštěvovat veřejná prostranství. Děti Noemi a Luděk nemohly chodit do školy. Josef pak pracoval většinou jako dělník na železnici. Roku 1943 byl povolán do pracovního tábora v moravských Oslavanech při dole Kukla. Pracoval též na železnici na Táborsku. Noemi byla téhož roku jako čtrnáctiletá uvězněna v Terezíně. Zde se setkala se svými vzdálenými sestřenicemi Mirjam, Hanou a Leou Blanovými z Benešova. V březnu 1945 byl do terezínského ghetta převezen i Josef Blann. S dcerou se dožili osvobození ghetta a vrátili se domů.

Po roce 1948 byl Josef Blann představeným obnovené židovské obce Tábor, než byla prohlášena za synagogální sbor plzeňské ŽO. Zároveň byl v letech 1957–1968 vedoucím domova důchodců v Choustníku na Táborsku. Byl členem KSČ. Dožíval v Jáchymově a roku 1976 zemřel v pražské nemocnici. Pochován byl do hrobu svého předčasně zemřelého bratra Karla v Praze. Noemi byla dvakrát vdaná a zemřela v únoru 2017. Luděk Blann zemřel roku 2014. Měl pouze dceru, takže rod Blannů v ČR po meči vymřel. Tři současní nositelé příjmení jsou potomci rodu po přeslici. Potomky měl i vzdělaný rabín Karl Yedidya Blan (1906 Jihlava – 2001 Tel Aviv) ze starší, Markusovy větve rodu.

Na osudech rodu Blannů se projevily některé typické znaky židovského obyvatelstva u nás. Blannovi však zůstali navzdory době pevně zakotveni v náboženské tradici. Na souboru dochovaných písemností několika větví rodu vidíme, oč zůstala ochuzena rodová paměť českých a moravských Židů, kteří si tradičně zakládali na znalosti rodokmenů svých předků. V důsledku systematického vyvraždění Židů vzaly za své i písemné památky a předměty hmotné kultury. Ve sbírkách Židovského muzea v Praze a jeho archivu se nachází pouze torzo celkového fondu, připomínajícího staletou přítomnost Židů v českých zemích.

Karel Vošta

Mladší větev rodu Blannů – linie se vztahem k Pacovu

Aktivně se účastnil společenského života Pacova a měl zde řadu přátel

O životě vlastence, představitele českožidovského hnutí a režiséra/kronikáře pacovské Jednoty divadelních ochotníků Viléma Zirkla

Zajímavou etapu historie Židů u nás představuje takzvané českožidovské hnutí. Jeho stoupenci usilovali o jazykovou a kulturní asimilaci Židů k obrozenému českému národu a jejich činnost proto měla zpočátku charakter takřka národně-obrozenecký. První platformou, ve které se asimilanti sdružovali byl Spolek českých akademiků židů (SČAŽ), založený na jaře 1876 v Praze. Ten měl členy jednak zakládající (což byli platící příznivci, někdy i významné české osobnosti, ale i celé židovské obce), jednak čestné, přispívající a činné; poslední byli studenti a čerství absolventi vysokých škol židovského vyznání. Z řad činných členů byl volen řídící orgán spolku – výbor. Účelem spolku bylo pěstovat vzájemnost a podporovat nezámožné činné členy při studiích. SČAŽ pořádal přednášky a plesy, zakládal knihovny a zajišťoval obědy a kondice pro své členy. Od roku 1881 vydával časopis Kalendář českožidovský.

Množství stoupenců hnutí pocházelo z východních a jižních Čech a byli to absolventi českojazyčných gymnázií, pokračující ve studiu v Praze. V Táboře fungovalo od roku 1862 první (reálné) gymnázium s výhradně českým vyučovacím jazykem. Prošla jím řada osobností, jež se pak staly členy SČAŽ a i později vynikly v českožidovském hnutí.

Vilém Zirkl
Vilém Zirkl

Velmi aktivním vlastencem a členem spolku a zároveň významnou osobností mezi pacovskými Židy byl Vilém Zirkl (hebrejským jménem Jehuda Arje ben Meir), narozený 7. ledna 1857 v Jistebnici rodičům Markovi a Kateřině Zirklovým, jako jedno z jejich devíti dětí. Od dětství trpěl těžkou srdeční chorobou a byl krátkozraký, ale povahou byl prý optimista až vtipálek, karikující středoškolské profesory. Na táborském gymnáziu se věnoval spíše četbě české literatury než učení, a tak byl nucen z obavy z maturity z matematiky odejít ze školy a střední vzdělání dokončit v Praze. Zirklovou největší vášní se ale stalo ochotnické divadlo. Při právnickém studiu si v Praze udělal řadu známostí s předními osobnostmi českého divadla a spřízněných oborů (znal Stroupežnického, Kolára, Šamberka, Slukova a další). My už to dnes moc nechápeme, ale ona nebyla média jako televize a internet, a mladí lidé se bavili tím, že hráli ochotnické divadlo. A české ochotnické divadlo bylo fenomén. Do periodik Tábor a Český jih psal četné články a kritiky z Prahy, Vídně a z cest. Sám měl dramatické nadání a hrál v představeních ochotníků v Táboře a okolí. Znal se dobře se spolurodákem, pozdějším starostou SČAŽ a významným divadelníkem Vojtou Steinem-Táborským (1860–1940), autorem cenných publikací o amatérském venkovském divadle. 

V letech 1879–1881 byl Zirkl jednatelem SČAŽ. Studií práv ale ze zdravotních důvodů zanechal. Žil pak převážně u příbuzných v Pacově, kde nějaký čas pracoval u italské firmy, která tam stavěla transverzální železnici (1885-1888). Místo mu zajistil příznivec, pacovský lékárník a purkmistr František Novák. Příbuznými Zirkla v Pacově byly rodiny Robitschků a Mellerů, nějaký čas zde žil i jeho bratr. Vilém se aktivně účastnil společenského života maloměsta a měl zde řadu přátel bez rozdílu vyznání. Po roce 1883 se stal jednatelem a pak režisérem a kronikářem místní Jednoty divadelních ochotníků, což byl první kulturní spolek ve městě, založený roku 1859. Jeho příchod byl pro soubor přínosem, jelikož zásadně obměnil repertoár, který se pak skládal z děl předních českých dramatiků. Jednota pořádala i přednášky, koncerty a slavnosti a propůjčovala své jeviště i hostujícím kočovným divadelním společnostem, což bylo později předmětem sporů. V roce 1890, kdy měla jednota čtyřicítku členů, však Zirkl na protest proti poměrům ve spolku, odešel. Důvodem bylo snad i jeho zaměstnání mimo město (podle jiné informace žil po dostavění železnice jen z podpory příbuzných) a asi i nemoc. Dodejme ale, že jinak byl podíl Židů v pacovské divadelní jednotě v letech 1859–1918 pranepatrný.

Náhrobek Viléma Zirkla
Náhrobek Viléma Zirkla

Již dříve Zirkl převzal v rodném táborském kraji po odchodu Josefa Penížka do Vídně roli českožidovského aktivisty, nabádajícího souvěrce k „více českému chování“. Psal i pro Kalendář českožidovský a Zábavní listy. Překládal z polštiny a němčiny. Zemřel 12. října 1894 v Pacově, kde byl i pochován. V tisku vyšlo několik nekrologů. Kromě ochotníků mu vděčila i pacovská Čtenářská beseda, jejíž bohatou knihovnu vybavil řadou publikací. Odebíral některé mnohadílné ediční projekty. Na jeho náhrobek byla vyhlášena sbírka. Byl pořízen roku 1896 a je na něm věnování od rodiny, přátel ze SČAŽ, Čtenářské besedy a Spolku divadelních ochotníků v Pacově (tj. jednoty) a starých přátel. Náhrobek před několika lety spadl, ale byl znovu vztyčen. Pochází – stejně jako náhrobek Zirklova kolegy, starosty SČAŽ MUDr. Edvarda Beneše (1866–1892) v Radeníně – z arcivévodského lomu na Konopišti. Stejný je materiál i použitý druh písma. Na obou náhrobcích je i stručný hebrejský text: židovství bylo pro první generace asimilantů ještě samozřejmé a inspirativní, neusilovaly jako někteří jejich následovníci za několik desetiletí o asimilaci usque ad finem, tedy až do samého rozplynutí se v českém národě.

Karel Vošta

Literatura:

SCHOENBAUM, Moric: Památce Viléma Zirkla. In: Pakosta, Ferdinand (ed.): Památník vydaný na paměť padesátiletého jubilea Jednoty divadelních ochotníků v Pacově 1859–1909, Tábor 1909, s. 78–82.

KREJČOVÁ, Helena: Výbory Spolku českých akademiků židů a akademického spolku Kapper. In: Paginae historiae 7, 1999, s. 46–84.

MOHLOVÁ, Markéta: České ochotnické divadlo v Pacově v letech 1859–1918. Bakalářská práce na FF UPAL. Olomouc 2008.

DAVID, Josef: Kulturní a spolkový život v Pacově 1859–1914 (1918). Bakalářská práce na FF JČU. České Budějovice 2009.

VOŠTA, Karel: Svědectví náhrobků. Několik židovských osudů z jihu Čech, Maskil, roč. 15, 2016 (5776), č. 9, s. 12–13.

Z historie chýnovských Židů

Přinášíme zajímavý článek z historie chýnovských Židů od Karla Vošty, který byl nedávno publikován v Chýnovském občasníku. Někteří z chýnovských Židů jako například pan Artur Jokl, o kterém je v příspěvku zmínka, pocházeli z Pacova. Děkujeme panu Voštovi za laskavé svolení k uveřejnění článku.

V Chýnově stojí odnepaměti kostel Nejsvětější Trojice, který s výjimkou přibližně let 1420-1620 náležel katolické církvi a slouží jejímu farnímu společenství dodnes. Století existence si záhy připomene náboženská obec Církve československé husitské, která má teprve několik desetiletí důstojnou modlitebnu nazvanou Tvrz víry. Na předměstí se schází sbor (stanice) evangelikálně orientované Církve bratrské. Aby byla sakrální mapa města úplná, musíme se zmínit o zdejších Židech, z nichž první se zde usadili roku 1689. Kdo dnes ví, že v Chýnově byla i židovská modlitebna?

Chýnovští Židé náleželi k náboženské obci v Radeníně. Vznik a existence chýnovského modlitebního spolku je spojena s osobností obchodníka s textilem Josefa Beneše. Pocházel z rodiny rabína v Kardašově Řečici, měl kvalifikaci učitele náboženství a do Chýnova se přiženil roku 1876. O tři roky později zakoupil usedlost čp. 49 na náměstí (dnes Musilovi a lékárna). Dům vypadal zcela jinak než dnes: byl přízemní a protáhlý dozadu, kde úzký dvorek uzavírala kolnička, za níž městiště pokračovalo ke stodole, jíž Beneš odprodal sousedovi Věženskému. Jakmile vzrostl počet židovských rodin ve městě na deset, zařídil v roce 1889 Josef Beneš ve svém nevelkém domě modlitebnu, a to bez svolení radenínské židovské obce a státních úřadů. Náboženská obec si to nenechala líbit a podala v dubnu stížnost okresnímu hejtmanství, že se od ní Chýnovští chtějí odtrhnout, Beneš působí nejen jako kantor, ale prý i jako mohel (provádějící obřízky novorozenců) a matrikář. Následovala série úředních jednání. Zajímavá je oficiální žádost chýnovských Židů o povolení modlitebního spolku z 27. července 1889. Prohlašují, že se chtějí scházet k sobotním bohoslužbám (šabat) a k slavení svátků (těch je v židovském kalendáři řada). Důvodem je, že vzdálenost do radenínské synagogy je příliš velká a zejména ženám a dětem je zatěžko jí každou sobotu vážit. Proto se rozhodli zřídit si modlitebnici, vybavit jí potřebným inventářem (především svitkem Tóry) a udržovat jí v důstojném stavu. I nadále chtějí zůstat členy radenínské náboženské obce a odvádět jí příspěvky. Zejména argumentují dětmi, že neúčast na bohoslužbách povede k zanedbávání jejich náboženského citu a zkáze na duších. Nešlo jen o bohoslužby: záměrem bylo též posílat děti do veřejné školy v Chýnově, namísto do židovské školy v Radeníně. Beneš se měl zřejmě zdarma ujmout výuky těchto dětí v náboženství.

Okresní hejtmanství 21. srpna 1889 vzalo žádost na vědomí na základě ústavy z roku 1867, s tím, že nebudou dotčeny funkce radenínské náboženské obce. Beneš působil jako kantor spolku, tedy ten, kdo vede bohoslužbu a předzpěvuje modlitby. Sémě zášti bylo zaseto a latentní konflikt mezi Chýnovem a Radenínem trval. V chýnovské modlitebnici se konaly i obřady obřízek. Přinejmenším část dětí ale chodila nadále do Radenína do školy.

Dům Artura Jokla, sídlo židovské modlitebny v Chýnově.
Dům Artura Jokla, sídlo židovské modlitebny v Chýnově.

V čele radenínské náboženské obce stál léta Adolf Vesecký z Chýnova. Jakmile v jejím představenstvu získali roku 1907 opět převahu Radenínští, zahájil nový předseda Ferdinand Lederer tažení proti další existenci chýnovského modlitebního spolku. Ve své stížnosti okresnímu hejtmanství mimo jiné argumentuje opět náboženským citem. Ten se prý „bagatelisuje“ rozdělením obce, protože i někteří obyvatelé vsí chodí raději do chýnovské modlitebny, zatímco z jiných vsí do synagogy. Chýnovští neodvádějí obci mimo náboženské daně přirážky a další poplatky, přestože jsou v obci největšími boháči. Ve slyšení před chýnovským městským úřadem zdejší Židé uvedli, že jsou pouze svolní platit milodary do pokladny náboženské obce. Představenstvo 26. července 1907 nadále trvalo na zrušení spolku, protože jeho trvání je vázáno na jeho souhlas, ale okresní hejtman překvapivě rozhodl jinak. Na základě stanov obce si odvodil, že jednou daný souhlas k existenci modlitebny platí nadále.

Josef Beneš zemřel 31. srpna 1910 ve věku 61 let. Od té doby uplynulo právě 110 let. Další osud modlitebny není zcela jasný. Zřejmě existovala dál. Dům si brzy najal a později odkoupil Artur Jokl z Pacova z nábožensky založené rodiny. Je možné, že bohoslužby vedl on, nebo kterýkoliv místní souvěrec znalý funkce kantora. K 20. září 1922 je nejasný záznam v pokladní knize náboženské obce o stěhování kostela k Veseckým za částku 23 korun (synagogám se někdy dobově říkalo i kostel). Modlitebna tak byla možná přesunuta do domu čp. 18 na náměstí. Roku 1926 si stěžuje radenínský rodák a spisovatel Oskar Lederer, že chýnovští Židé jsou hlavními viníky zániku náboženského života v Radeníně, protože jim bylo zatěžko chodit tam hodinu cesty, a tak si zřídili vlastní modlitebnu. Zdá se, že se Chýnovští tehdy ještě scházeli. Nevíme, zda modlitebna existovala až do války. Roku 1930 žilo ve městě jen 24 Židů a k bohoslužbě bylo potřeba deseti dospělých mužů (starších 13 let), čehož při pokročilé náboženské vlažnosti mohlo být asi těžko dosaženo.

Učil dobře, učil rád a učil i po odchodu do penze

Dr. Hugo Jokl po promoci doktorem filozofie na univerzitě ve Vídni roku 1920.
Dr. Hugo Jokl po promoci doktorem filozofie na univerzitě ve Vídni roku 1920.

Náš tatínek prof. PhDr. Hugo Jokl se narodil 25. 4. 1891 v Pacově, Žižkově ulici čp. 207. Jeho otec Filip (narozený 18. listopadu 1855, zemřel v Pacově 6. ledna 1929) chodil po venkově a vykupoval hadry, kosti, kůže. Jeho maminka měla tři chlapce a zabývala se starostmi o domácnost a děti. Nejstarší Artur se vyučil obchodním příručím a později se usadil v Chýnově, prostřední hoch Richard si také zřídil obchod s textilem a měl ho v Pacově, na Žižkově ulici, tam, kde je v současné době lékárna. Bratři Artur a Richard se oženili se sestrami Hermannovými ze Senožat, Artur s Bertou a Richard s Olgou.

Pokračování článku zde

a ti ostatní

Na našich webových stránkách jsou zachyceny příběhy přeživších. Stejně jako v jiných evropských zemích a městech šlo jen o malý zlomek původního židovského obyvatelstva. O drtivé většině pacovských Židů víme jen velice málo nebo vůbec nic. Přesto je však důležité, aby alespoň střípky, které zůstaly zachyceny v paměti jejich současníků a byly předávány dalšími generacemi, zůstaly uchovány pro budoucnost. Pokračování článku zde

Zachránila se útěkem z pochodu smrti

příběh Věry Ledererové, která přežila pobyt v koncentračním táboře a po útěku z Německa se skrývala v Košeticích u Pacova

Věra Ledererová-Kaufmannová s manželem Egonem Kaufmannem v roce 1942.

Věra Ledererová (* 20. 10. 1920 – 1998) byla dcerou obchodníka Emila Lederera, dlouholetého předsedy židovské náboženské obce v Pacově a člena městského zastupitelstva. Emil Lederer byl mezi prvními zatčenými v Pacově po okupaci. Byl zatčen v dubnu 1940 a v roce 1942 zahynul v koncentračním táboře Buchenwald (Bernburg).

Pokračování článku zde

Kdo ví, co to bylo za popel

životní příběh Hanuše Badera

Hanuš Bader ve Švédsku

Hanuš Bader ve Švédsku

Hanuš Bader byl jedním z mála pacovských přeživších holokaustu, kteří byli v listopadu 1942 posláni transportem z Pacova do Terezína a ve většině případů potom pokračovali do Osvětimi. Prošel osvětimským koncentračním táborem, odkud byl později převezen na nucené práce do Schwarzheide. Na konci války byl deportován do Bergen-Belsenu, kde na byl pokraji smrti osvobozen britskou armádou.

Pokračování článku zde