životní příběh Josefa Robitschka

Na podzim roku 1945 píše pan Joseph Lucas z Ohia ve Spojených státech dopis Městskému úřadu v Pacově. Prosí v něm o informace o osudu své matky a také o majetku, dvou domech a polnostech, které v Pacově zanechala. Městský úřad v Pacově dopis zaregistruje 10. října pod číslem jednacím 3629/45. Odpověď z Pacova odchází 5. listopadu 1945. Nyní již Národní výbor v něm píše, že: „nemovitý majetek je obýván a nájemné je odváděno Pozemkovému úřadu v Českých Budějovicích.“ Národní výbor dále uvádí: „Pokud se týče žádané zprávy o osudu Vaší matky, byla Vám tato podána panem R. Brockem“. V červnu roku 1945 přichází do Pacova také dopis od Metoděja Morávka s podobnou prosbou. Kdo je pan Lucas? V závěrečné části dopisu přichází vysvětlení. Pan Lucas je ve skutečnosti Josef Robitschek narozený v roce 1901 Pacově, který si změnil jméno podle jména své ženy Libuše Lukášové a pro lepší porozumění v novém domově si ho „poameričtil“.

Pokračování článku zde

V druhé polovině 19. století již nejsou Židům kladeny zákonné překážky v oblasti stěhování a uzavírání sňatků. Tak i do Pacova přicházejí nové židovské rodiny, zatímco potomci starousedlých rodů odcházeli. Kolem roku 1880 dosáhla židovská populace ve městě svého vrcholu – žilo zde 207 Židů. Okolo roku 1890 se v Pacově nakrátko usazuje rodina Blannů. Historie tohoto židovského rodu již byla zpracována autorem této statě za vydatné pomoci potomků Blannů, žijících dodnes v České republice. Nejstarším zjištěným předkem byl Markus Blann, žijící v obci Tét v dnešním Maďarsku. Není ovšem vyloučeno, že kořeny rodu byly původně v českých zemích. 

V Onšově a Košeticích na Pelhřimovsku se po roce 1800 usadil Moises Blann (1780–1853), obchodník a rabín. Dva z jeho synů založili dvě rodové větve, které se dále dělily do několika odnoží. Starší Markus Blann (1807–1865), řečený Pinchas Zelke, studoval na mikulovské ješivě (židovské náboženské akademii) a dožil jako rabín v Babčicích 9 km západně od Pacova. Mladší bratr Josef jinak Jirmijahu (*1822) se stal řezníkem. Mezi rodovými písemnostmi se dochoval dokument, jímž jej 12. července 1852 řeznický cech v Křivsoudově prohlásil mistrem. Mezi hebrejskými písemnostmi jsou i dokumenty psané hebrejským písmem. Z nich plyne, že měl i kvalifikaci rituálního řezníka neboli šocheta (košeráka).

Josef se oženil s Karolinou Pfefferovou z Košetic. Z manželství se narodili čtyři synové, kteří založili rodové odnože, a tři dcery. A právě s jedním ze synů, Moritzem (1853–1911), přicházejí staří rodiče do Pacova a usazují se v domě čp. 194, který stával na rohu Žižkovy ulice a ulice Ferdinanda Čermáka (na místě dnešního supermarketu). Moritz Blann byl obchodníkem. Oženil se s Reginou Subertovou z Polné. V rodinné pozůstalosti se dochovala náboženská kniha Seder našim mišnaiot, do níž Moritz vepisoval rodovou genealogii. Do „Familien Tafel“ zapsal německy a hebrejsky jména všech svých dětí, které se z většího narodily v Pacově. Podobně i křesťané zapisovali do rodinných Biblí pamětní zápisy. Moritz byl nejen písmákem, ale soukromě studoval i Talmud. Blannové byli tradiční židovská rodina.

V Pacově přišly na svět děti Karl jinak Elijahu (*1891), dále Friedrich jinak Jicchak (*1893), později se píšící Bedřich či Frýda, a dcery Olga jinak Lea (*1894), Hedvika jinak Jocheved (*1895) a Irma-Irene jinak Gitl (*1897).

Na přelomu let 1897–1898 se po odvolání jazykových nařízení vlády premiéra Kazimíra Badeniho, prohlašujících češtinu druhým úředním jazykem, stali Židé v Čechách a na Moravě terčem násilností. I v Pacově nebyl klid. K násilnostem zde však došlo – zdá se – z prozaičtějšího a méně politického důvodu: Na začátku ledna 1898 dostalo 80 dělníků, najatých na sekání ledu na panských rybnících, místo slíbených 30 krejcarů jen 25 krejcarů. V počtu asi čtyřiceti se pak ozbrojeni sekerami dožadovali kořalky a útočili na židovské obchody na náměstí. Téhož roku se Blannovi stěhují z Pacova do Panských Dubenek u Telče, respektive do nedaleké osady Doubrava. Zde se narodili Valerie jinak Rachel (*1899), Ida jinak Bela (*1900) a Josef jinak Jirmijahu (*1903). Z celkem osmi potomků zemřely Valerie, Olga a Irma záhy po narození. 13. května 1908 zemřel nejstarší Karl na gymnaziálních studiích v Praze a byl tam i pochován.

V Pacově však zůstali Moritzovi staří rodiče Josef a Karolina. Ještě 14. března 1900 píše otec z Pacova synu Sigmundovi dopis hebrejskou kurzívou (německy). 19. května 1900 Josef Blann umírá a o dva dny později je pochován nikoliv v Pacově, nýbrž na židovském hřbitově v Košeticích. Zřejmě byl vášnivým kuřákem, protože zemřel na rozedmu plic. Tezi o pevném zakotvení rodu Blannů v tradici podporuje dochovaný Josefův konzervativní žulový náhrobek (nyní bez soklu), který nese dominantní hebrejský text, česká část textu má jen doplňující funkci. V českém nápisu je uvedeno, že Josef byl z Košetic, ačkoliv tam již dlouhá léta nežil; stejně tak má uvedeno Josefův bratr Markus, pochovaný v Babčicích. Vazba rodu na Košetice byla zřejmě silná. Vdova Karolina Blannová zemřela 29. května 1911 u dcery Marie Presserové v Praze a pochována byla na Novém židovském hřbitově ve Strašnicích.

Roku 1908 se Blannovi přistěhovali do jihočeské Soběslavi, kde zakoupili menší textilní dílnu, založenou roku 1876. Jednalo se o mechanickou tkalcovnu žíněných a hedvábných látek a niťařství. Společně se do Soběslavi přistěhoval i nejmladší z bratří Sigmund (*1866) s manželkou Emmou Grünfeldovou. Moritz Blann zemřel již roku 1911 a pochován byl v Přehořově. Rodiny Reginy Blannové a Sigmunda Blanna žily ve společném domě čp. 138. Sigmund tehdy provozoval velkoobchod s šicími potřebami. Roku 1921 se obě rodiny při sčítání lidu přihlásily k židovské národnosti. Tkalcovna v Soběslavi se skladem v Praze 2 přetrvala hospodářskou krizi. Bedřich s Josefem a sestrou Idou provozovali i obchod s šicími potřebami.

Rodina byla bilingvní. Její někteří členové měli ještě židovsko-německé školy, ale kupříkladu korespondence mezi bratry Bedřichem a Josefem, když byl starší z nich odveden k vojsku, byla v češtině. V mládí student gymnázia a vedoucí tkalcovny Bedřich Blann zůstal svobodný. Sestra Hedvika se roku 1925 v Soběslavi provdala za Sigmunda Lampla z Teplic. Svědkem na svatbě byl rabín Rudolf Blan z Benešova, což dokládá, že obě větve rodu zůstávaly v kontaktu. Ida se provdala za Viléma Elbogena, s nímž měla syna Pavla (*1937). Žili v Praze-Vršovicích a Ida pracovala jako učitelka v židovské mateřské škole. Nejmladší ze sourozenců, Josef, se v lednu 1929 oženil s křesťankou Miladou Šestákovou (*1901), učitelkou z Plzně, která kvůli sňatku konvertovala k judaismu. S ní měl dceru Noemi (*1929) a syna Luďka (*1931).

Josef Blann, absolvent obchodní akademie v Praze 1, byl sionisticky smýšlející a zároveň inklinoval k levici. Dochovaly se jeho fotografie z mezinárodního tábora socialistických skautů na Svákově u Soběslavi. Měl i cennou sbírku známek, o kterou byl za války okraden.

Nacistická genocida tvrdě zasáhla i tuto odnož rodu. Roku 1942 ještě před deportacemi chtěl německý komisař likvidovat Blannovu tkalcovnu. Bedřich se postavil nucenému rozprodeji inventáře. Za to byl zatčen táborským gestapem a záhy poslán do Osvětimi, kde zahynul. I následkem otřesu z uvěznění syna zemřela 1. června 1942 nemocná matka Regina Blannová a byla pochována v dnes neoznačeném hrobě na židovském hřbitově soběslavské náboženské obce v Přehořově. Hedvika Lamplová se synem Jiřím (*1927) byla deportována táborským transportem Cb 16. listopadu 1942 do Terezína a transportem Cq 20. ledna 1943 do Osvětimi, kde oba zahynuli. Elbogenovi byli 16. října 1941 deportováni z Prahy do lodžského ghetta, kde jejich stopy mizí.

I na rodinu Josefa Blanna, ač se jednalo o smíšené manželství, se vztahovaly Norimberské zákony. Byla vystěhována z domu do jediné místnosti v domě vedle soběslavské polikliniky. Blannovi nesměli nakupovat některé zboží a navštěvovat veřejná prostranství. Děti Noemi a Luděk nemohly chodit do školy. Josef pak pracoval většinou jako dělník na železnici. Roku 1943 byl povolán do pracovního tábora v moravských Oslavanech při dole Kukla. Pracoval též na železnici na Táborsku. Noemi byla téhož roku jako čtrnáctiletá uvězněna v Terezíně. Zde se setkala se svými vzdálenými sestřenicemi Mirjam, Hanou a Leou Blanovými z Benešova. V březnu 1945 byl do terezínského ghetta převezen i Josef Blann. S dcerou se dožili osvobození ghetta a vrátili se domů.

Po roce 1948 byl Josef Blann představeným obnovené židovské obce Tábor, než byla prohlášena za synagogální sbor plzeňské ŽO. Zároveň byl v letech 1957–1968 vedoucím domova důchodců v Choustníku na Táborsku. Byl členem KSČ. Dožíval v Jáchymově a roku 1976 zemřel v pražské nemocnici. Pochován byl do hrobu svého předčasně zemřelého bratra Karla v Praze. Noemi byla dvakrát vdaná a zemřela v únoru 2017. Luděk Blann zemřel roku 2014. Měl pouze dceru, takže rod Blannů v ČR po meči vymřel. Tři současní nositelé příjmení jsou potomci rodu po přeslici. Potomky měl i vzdělaný rabín Karl Yedidya Blan (1906 Jihlava – 2001 Tel Aviv) ze starší, Markusovy větve rodu.

Na osudech rodu Blannů se projevily některé typické znaky židovského obyvatelstva u nás. Blannovi však zůstali navzdory době pevně zakotveni v náboženské tradici. Na souboru dochovaných písemností několika větví rodu vidíme, oč zůstala ochuzena rodová paměť českých a moravských Židů, kteří si tradičně zakládali na znalosti rodokmenů svých předků. V důsledku systematického vyvraždění Židů vzaly za své i písemné památky a předměty hmotné kultury. Ve sbírkách Židovského muzea v Praze a jeho archivu se nachází pouze torzo celkového fondu, připomínajícího staletou přítomnost Židů v českých zemích.

Karel Vošta

O životě vlastence, představitele českožidovského hnutí a režiséra/kronikáře pacovské Jednoty divadelních ochotníků Viléma Zirkla

Zajímavou etapu historie Židů u nás představuje takzvané českožidovské hnutí. Jeho stoupenci usilovali o jazykovou a kulturní asimilaci Židů k obrozenému českému národu a jejich činnost proto měla zpočátku charakter takřka národně-obrozenecký. První platformou, ve které se asimilanti sdružovali byl Spolek českých akademiků židů (SČAŽ), založený na jaře 1876 v Praze. Ten měl členy jednak zakládající (což byli platící příznivci, někdy i významné české osobnosti, ale i celé židovské obce), jednak čestné, přispívající a činné; poslední byli studenti a čerství absolventi vysokých škol židovského vyznání. Z řad činných členů byl volen řídící orgán spolku – výbor. Účelem spolku bylo pěstovat vzájemnost a podporovat nezámožné činné členy při studiích. SČAŽ pořádal přednášky a plesy, zakládal knihovny a zajišťoval obědy a kondice pro své členy. Od roku 1881 vydával časopis Kalendář českožidovský.

Množství stoupenců hnutí pocházelo z východních a jižních Čech a byli to absolventi českojazyčných gymnázií, pokračující ve studiu v Praze. V Táboře fungovalo od roku 1862 první (reálné) gymnázium s výhradně českým vyučovacím jazykem. Prošla jím řada osobností, jež se pak staly členy SČAŽ a i později vynikly v českožidovském hnutí.

Velmi aktivním vlastencem a členem spolku a zároveň významnou osobností mezi pacovskými Židy byl Vilém Zirkl (hebrejským jménem Jehuda Arje ben Meir), narozený 7. ledna 1857 v Jistebnici rodičům Markovi a Kateřině Zirklovým, jako jedno z jejich devíti dětí. Od dětství trpěl těžkou srdeční chorobou a byl krátkozraký, ale povahou byl prý optimista až vtipálek, karikující středoškolské profesory. Na táborském gymnáziu se věnoval spíše četbě české literatury než učení, a tak byl nucen z obavy z maturity z matematiky odejít ze školy a střední vzdělání dokončit v Praze. Zirklovou největší vášní se ale stalo ochotnické divadlo. Při právnickém studiu si v Praze udělal řadu známostí s předními osobnostmi českého divadla a spřízněných oborů (znal Stroupežnického, Kolára, Šamberka, Slukova a další). My už to dnes moc nechápeme, ale ona nebyla média jako televize a internet, a mladí lidé se bavili tím, že hráli ochotnické divadlo. A české ochotnické divadlo bylo fenomén. Do periodik Tábor a Český jih psal četné články a kritiky z Prahy, Vídně a z cest. Sám měl dramatické nadání a hrál v představeních ochotníků v Táboře a okolí. Znal se dobře se spolurodákem, pozdějším starostou SČAŽ a významným divadelníkem Vojtou Steinem-Táborským (1860–1940), autorem cenných publikací o amatérském venkovském divadle. 

V letech 1879–1881 byl Zirkl jednatelem SČAŽ. Studií práv ale ze zdravotních důvodů zanechal. Žil pak převážně u příbuzných v Pacově, kde nějaký čas pracoval u italské firmy, která tam stavěla transverzální železnici (1885-1888). Místo mu zajistil příznivec, pacovský lékárník a purkmistr František Novák. Příbuznými Zirkla v Pacově byly rodiny Robitschků a Mellerů, nějaký čas zde žil i jeho bratr. Vilém se aktivně účastnil společenského života maloměsta a měl zde řadu přátel bez rozdílu vyznání. Po roce 1883 se stal jednatelem a pak režisérem a kronikářem místní Jednoty divadelních ochotníků, což byl první kulturní spolek ve městě, založený roku 1859. Jeho příchod byl pro soubor přínosem, jelikož zásadně obměnil repertoár, který se pak skládal z děl předních českých dramatiků. Jednota pořádala i přednášky, koncerty a slavnosti a propůjčovala své jeviště i hostujícím kočovným divadelním společnostem, což bylo později předmětem sporů. V roce 1890, kdy měla jednota čtyřicítku členů, však Zirkl na protest proti poměrům ve spolku, odešel. Důvodem bylo snad i jeho zaměstnání mimo město (podle jiné informace žil po dostavění železnice jen z podpory příbuzných) a asi i nemoc. Dodejme ale, že jinak byl podíl Židů v pacovské divadelní jednotě v letech 1859–1918 pranepatrný.

Již dříve Zirkl převzal v rodném táborském kraji po odchodu Josefa Penížka do Vídně roli českožidovského aktivisty, nabádajícího souvěrce k „více českému chování“. Psal i pro Kalendář českožidovský a Zábavní listy. Překládal z polštiny a němčiny. Zemřel 12. října 1894 v Pacově, kde byl i pochován. V tisku vyšlo několik nekrologů. Kromě ochotníků mu vděčila i pacovská Čtenářská beseda, jejíž bohatou knihovnu vybavil řadou publikací. Odebíral některé mnohadílné ediční projekty. Na jeho náhrobek byla vyhlášena sbírka. Byl pořízen roku 1896 a je na něm věnování od rodiny, přátel ze SČAŽ, Čtenářské besedy a Spolku divadelních ochotníků v Pacově (tj. jednoty) a starých přátel. Náhrobek před několika lety spadl, ale byl znovu vztyčen. Pochází – stejně jako náhrobek Zirklova kolegy, starosty SČAŽ MUDr. Edvarda Beneše (1866–1892) v Radeníně – z arcivévodského lomu na Konopišti. Stejný je materiál i použitý druh písma. Na obou náhrobcích je i stručný hebrejský text: židovství bylo pro první generace asimilantů ještě samozřejmé a inspirativní, neusilovaly jako někteří jejich následovníci za několik desetiletí o asimilaci usque ad finem, tedy až do samého rozplynutí se v českém národě.

Karel Vošta

Literatura:

SCHOENBAUM, Moric: Památce Viléma Zirkla. In: Pakosta, Ferdinand (ed.): Památník vydaný na paměť padesátiletého jubilea Jednoty divadelních ochotníků v Pacově 1859–1909, Tábor 1909, s. 78–82.

KREJČOVÁ, Helena: Výbory Spolku českých akademiků židů a akademického spolku Kapper. In: Paginae historiae 7, 1999, s. 46–84.

MOHLOVÁ, Markéta: České ochotnické divadlo v Pacově v letech 1859–1918. Bakalářská práce na FF UPAL. Olomouc 2008.

DAVID, Josef: Kulturní a spolkový život v Pacově 1859–1914 (1918). Bakalářská práce na FF JČU. České Budějovice 2009.

VOŠTA, Karel: Svědectví náhrobků. Několik židovských osudů z jihu Čech, Maskil, roč. 15, 2016 (5776), č. 9, s. 12–13.

Reportáž Českého rozhlasu Vysočina o jednom z mála pacovských přeživších holokaustu Hanuši Baderovi, jehož nově vydané paměti představil v Pacově jeho syn Stefan, je nyní k poslechu zde.