Synagoga v Pacově

Karel Vošta

Článek původně vyšel ve Vlastivědném sborníku Pelhřimovska č. 24 v roce 2018.

Tematice židovského osídlení a jeho památek je již po řadu let věnována v regionální historii zasloužená pozornost. Dosud nejúplnějším pojednáním o Židech v Pacově je však článek Jana Zoubka z počátku třicátých let minulého století.1 Z něj vychází příspěvek Františka Gabriela.2 Dále jmenujme rodopisnou studii Michaely Králové.3

Zřejmě prvním dokladem přítomnosti Židů v Pacově je neúplný zemský daňový soupis z roku 1570, který zde uvádí jednu osobu, respektive rodinu.4 Tehdy panství patřilo Španovským z Lisova. V polovině 17. století se v městečku náležejícímu Zikmundu Myslíkovi z Hiršova připomíná odhadem 15 až 20 jedinců, včetně židovského učitele.5 Nejpodrobnější z celozemských soupisů Židů pochází z roku 1793, kdy panství spravoval náboženský fond.6 Tehdy zde pobývalo 18 rodin (familiantů), dohromady 124 osob. Mezi převažujícími obchodníky zde žil i vinopalník, draslař, dva učitelé a muž živící se jako synagogální kantor a košerák. Pacovští Židé tehdy bydleli převážně ve vyhrazených domech, číslovaných I–X (špitál měl čp. XII), někteří i mimo ně v nájmu u křesťanů. Židovské domy zde netvořily kompaktní sídelní okrsek, nýbrž několik shluků. Komunita v 19. století ještě více narostla. Roku 1880 zde žilo 207 Židů (7,2 % obyvatel města), poté jejich počet klesal.7 Do koncentračních táborů byla z Pacova deportována necelá stovka osob.8

Synagoga či modlitebna je pro každou židovskou komunitu nezbytná. Slouží jako místo každodenních modliteb, vzdělávání a jako shromaždiště členů obce.9 Pacov náležel již v 18. století mezi početnější maloměstské židovské obce, a tak měl jistě k dispozici modlitebnu se svitkem tóry. Jak vyplývá z níže citovaných pramenů, nacházela se na počátku 19. století pacovská modlitebna na půdě domu Wolfa Mellera. Jednalo se o židovský dům čp. III, ležící v místě, kde dnešní ulice Španovského ústila do náměstí (snad nynější čp. 138 či 172). Modlitebna byla prostorově nedostačující, zchátralá a nevyhovovala tehdy již přísným protipožárním předpisům. A tak se židovská komunita snažila vybudovat důstojnější zděnou synagogu.

Dne 11. července 1809 zakoupila židovská obec od měšťana a zámečníka Matěje Volenského za 1000 zlatých jeho dům čp. 177 s dvorem či zahradou o výměře 40 čtverečních sáhů (asi 144 m2), za účelem výstavby synagogy.10 Náboženská obec se zavázala zajistit veškeré daně a poplatky s vlastnictvím domu spojené. Za více než rok, 15. října 1810, sděluje židovská obec pacovskému magistrátu, že je modlitebna na půdě Mellerova domu krajně nevyhovující, a tak zakoupila nejbližší sousední dům (ve skutečnosti ležel několik desítek metrů jihozápadně od domu čp. III) pro výstavbu zděné synagogy v novém stylu, která bude na okrasu městu. Obec žádá o zapsání domu do pozemkových knih, k čemuž je nutné povolení z vyšších míst. Jelikož křesťanský dům nebyl zakoupen židovským jednotlivcem (to bylo nelegální), nebude přispívat k rozmnožení místního židovstva.

Purkmistr města Pacova píše 7. února 1811 krajskému úřadu v Táboře o žádosti židovské obce. Magistrátu je prý známo, že Židé vybrali dostatek peněz ke zbudování zděné a ohni odolné budovy. Vrchnost zajistí židovské obci stavební materiál za příznivou cenu. Stavba je tedy doporučeníhodná. Krajský úřad si vyžádal stanovisko pacovského hospodářského úřadu, jehož ředitel Goller 28. května proti stavbě nic nenamítá. Budova má být podle plánů kamenná, klenutá a mít cihlovou krytinu. Záležitost je třeba urychlit. O dva dny později ovšem krajský úřad odkazuje v odpovědi Gollerovi na dvorský dekret z 18. listopadu 1800, podle kterého je potřeba za zřízení nové synagogy zaplatit taxu 1000 zlatých a následně každý rok odvádět kamerální poplatek 100 zlatých.11 Proto je nutné prošetřit, zda je náboženská obec dostatečně movitá a k platbám ochotná. Není třeba dodávat, že takové částky by byly takřka likvidační i pro zámožnější židovské komunity. Přitom takzvaný židovský systemální patent z roku 1797, který shrnoval předpisy v duchu josefínské tolerance a byl základem právního postavení Židů do konce feudalismu a v některých ohledech až do roku 1890, povoloval zachování, přestavby i zřizování nových synagog a každoroční platbu 50 zlatých požadoval pouze v případě zřízení domácí soukromé modlitebny.12

12. červencem 1811 je datován protokol z jednání mezi hospodářským úřadem a židovskou obcí. Výsledkem bylo, že se zmíněný dekret týká zřizování nových staveb ve velkých a hlavních městech, zde jde ovšem o náhradu stávající modlitebny, která je zchátralá a hrozí požárem městu, které je tvořeno převážně dřevěnými stavbami. Goller promptně odeslal protokol krajskému úřadu, který ovšem nejednal dostatečně rychle. Až 18. ledna 1812 odesílá žádost nejvyšší instanci zemské správy, českému guberniu. Sděluje v ní, že nižší instance správy proti stavbě nic nenamítají. Nejde o stavbu nového „templu“ a zmíněné poplatky by byly závratné. Ovšem gubernium 20. února překvapivě zakazuje prodej Volenského domu židovské obci (uskutečnil se již roku 1809), protože Židé nesmí vlastnit křesťanské domy. Požadavek zřízení nové synagogy je tímto zamítnut. Židovské obci je doporučeno, ať raději opraví stávající modlitebnu či ji znovu vystaví, nebo ať ji přenese do jiného židovského domu.13

Peripetie úředních jednání stavbu synagogy výrazně zpozdily. Její plány nakreslil pacovský stavitel, tesařský mistr Tomáš Polívka († 1825) již 30. září 1811.14 Dohledané archivní materiály nedovolují rozhodnout, jakým způsobem byla stavba nakonec povolena a kdy proběhla. Volenského dům byl zapsán jako vlastnictví židovské obce na základě jakési smlouvy 6. dubna 1815.15 Soudobá pozemková kniha toto neosvětluje, obsahuje pouze zápisy několika obligací a zástavního práva.16 Předtím žil v domku podle matričních zápisů tkadlec Filip Pakosta.17 Volenský zemřel na pacovském zámku v roce 1817.18 První dohledaným dokladem o existenci pacovské synagogy na současném místě je tak pozdějším pramenem doložený protokol, na základě kterého bylo 5. října 1823 vloženo vlastnické právo některých synagogálních sedadel židovské obci.19 zásadě platilo, že některé židovské obce číslovaná synagogální sedadla pronajímaly, jiné je postupem času rozprodaly, přičemž některá ze sedadel si obec obvykle ponechala. Evidence vlastnického práva pak byla zaznamenávána v takzvaných knihách synagogálních sedadel, které měly veřejnoprávní platnost a které se dnes vyskytují mezi pozemkovými knihami v archivních fondech velkostatků a měst, případně ve fondech židovských náboženských obcí. Pro Pacov první poloviny 19. století takovou knihu nemáme spolehlivě doloženu, respektive se nedochovala.

Plán přízemí synagogy v době jejího užívání k bohoslužebným účelům (autor Jaroslav Klenovský)
Plán přízemí synagogy v době jejího užívání k bohoslužebným účelům (autor Jaroslav Klenovský)

Zda stavbu provedl stavitel Polívka, nevíme. Na jeho plánech spatřujeme jednoduchou klasicistní budovu s valenou klenbou a valbovou střechou. Severní a jižní průčelí měla tři okenní osy. Svatostánek (aron ha-kodeš) se nacházel při východní stěně mezi dvěma okny. Objekt měl tehdy běžné uspořádání. Ženská galerie byla v podobě tribuny či kůru a vstupovalo se na ní po schodišti z předsíně. Uprostřed sálu se nacházela osmiboká bima čili řečniště s čtecím pultem pro předčítání z tóry. Sedadla se tím pádem nacházela po obvodu sálu, případně i kolem bimy.

Minimálně jeden rozdíl oproti plánu známe. Domek čp. 177 byl zřejmě zachován, méně pravděpodobné je, že byl znovu vystavěn. Sloužil jako obecní byt pro synagogální kantory či Religionsweisery (rabíny), synagoga vznikla na přilehlém pozemku. Katastrální plán z roku 1829 zachycuje oba objekty v uspořádání, jaké trvalo do nedávné doby, kdy byl domek zbořen.20 Vstup do synagogy byl původně plánován uprostřed západního průčelí. Zachováním domu čp. 177 musel být portál umístěn do jihozápadního rohu budovy a schodiště na ženskou galerii bylo tím pádem zřízeno v severozápadním rohu.

Mezníkem v historii pacovské synagogy se stalo 29. září 1864, kdy ji těžce poškodil požár. Zůstaly pouze obvodové zdi. Do roka byla modlitebna zřejmě znovu vystavěna v podobě, jakou známe dnes. Autora projektu neznáme. Architektonický styl synagogy je možno označit za střídmý novorománský sloh, tehdy při stavbách synagog často užívaný. Oproti Polívkovu návrhu měla nyní synagoga v jižním a severním průčelí čtyři vysoká, půlobloukem ukončená okna, rámovaná lizénami.21 Všechna nároží jsou zkosena. Podstřešní římsa a oba štíty jsou lemovány obloučkovým motivem. Štítové nástavce byly zakončeny tyčemi s makovicemi. Strop tvoří nepravá klenba s lunetami. V západním štítě je okno ve tvaru kvadrilobu. V jihozápadním rohu je zvýrazněný portál klasicistní formy, nad nímž je stopa po ozdobném prvku, snad erbu vrchnosti. Z východní stěny vystupuje plochý rizalit coby rub svatostánku. Plošná výměra objektu je 188 m2.

Západní průčelí pacovské synagogy s židovským obecním domkem (AŽM Praha, Dokumentace nemovitých památek, bez inv. č.)
Západní průčelí pacovské synagogy s židovským obecním domkem (AŽM Praha, Dokumentace nemovitých památek, bez inv. č.)

Co se týče vnitřního uspořádání, jsme odkázáni na historické fotografie.22 Při východní straně sálu se nacházelo pódium, oddělené od sálu litinovým zdobeným zábradlím, přístupné dvojicí schodišť o třech stupních. Na pódiu stála dvě zdobená svítidla. Bima se nacházela již před svatostánkem. Svatostánek s deskami desatera byl dřevěný, bohatě zdobený. Dvě řady sedadel mužské části modlitebny odpovídaly uspořádání v katolických kostelích. Sál osvětloval velký, mnohoramenný lustr. Další dva lustry byly nad pódiem a zřejmě i na galerii. Sál měl kamennou dlažbu a jeho stěny pokrývala bohatá ornamentální výzdoba. Ženská galerie byla nesena litinovými sloupy. Pod schody na galerii se nacházel záchod, odvětrávaný okénkem v severní stěně.

Dne 19. září 1865 se konalo shromáždění židovské obce, řešící uspořádání synagogálních sedadel.23 Jak bylo výše zmíněno, jejich rozmístění se změnilo. S přihlédnutím k původnímu stavu a novým potřebám byl zhotoven plánek sedadel. Změna vnitřního uspořádání většiny našich synagog v tomto období nesouvisela – jak se někdy uvádí – se šířením reformovaného ritu, ale spíše s praktickou potřebou získat více míst k sezení.24 27. dubna 1876 se konalo další shromáždění členů náboženské obce, přičemž byla založena nová kniha synagogálních sedadel. Byl sestaven soupis jednotlivých vlastníků. Do samotné knihy ovšem bylo intabulováno pouze vlastnické právo židovské obce na několik sedadel podle protokolu z roku 1823.25 Jinak zůstaly její stránky nepopsány. V pacovské synagoze bylo 100 mužských a na galerii 60 ženských sedadel. Pro srovnání v zaniklé novogotické synagoze architekta Maxe Fleischera v Pelhřimově bylo 128 míst a v rustikální, v exteriéru dochované modlitebně v Babčicích západně od Pacova bylo 76 míst.26

V Goldově sborníku se nachází fotografie z roku 1933, zachycující hořící, údajně pacovskou synagogu.27 Tento omyl byl již vyvrácen před delší dobou.28 V témže období byly ale podniknuty určité přípravy k opravě synagogy.29 V roce 1938 je doložena investice 1 151 korun za prkna a hranoly, zasklení 11 okenních tabulek za 48 korun a 300 korun za práci tesaře.30 Synagoga sloužila svému účelu do roku 1941, kdy byl náboženský život Židů v protektorátu znemožněn. Domek čp. 177 sloužil častěji jako obydlí kantora, nikoliv šámese (kostelníka), jak se často uvádí, protože tím byl vždy někdo z usedlých členů obce. Náboženská obec vlastnila později i dům čp. 315 v Malovcově ulici, v němž byla židovská škola a byt rabína. Rozhodně obci nepatřil dům čp. 318 východně od synagogy. Všechny tři objekty byly 17. srpna 1942 přepsány na instituci Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (Vystěhovatelský fond pro Čechy a Moravu). V prostoru synagogy byl údajně uskladněn majetek odsunutých Židů. Zařízení modlitebny bylo zničeno, s výjimkou liturgických předmětů (svitky tóry, textilie a stříbrné předměty), které byly nacisty převezeny do Židovského muzea v Praze. Zde by se měly s výjimkou svitků tóry nacházet dodnes. Po válce nebyl židovský náboženský život v Pacově obnoven, 21. května 1947 byl majetek bývalé židovské obce v Pacově přepsán na židovskou obec v Táboře. Synagoga zůstala prázdná a nevyužitá.

27. února 1950 o objekt projevil zájem Velkodistribuční podnik Jihlava (dále VDP), naléhavě hledající místo k uskladnění zeleniny a lehkého koloniálního zboží.31 Obrátil se proto na radu židovských náboženských obcí v Praze, která jej odkázala na židovskou obec Tábor. Ta ve svém sdělení z 23. března 1950 proti takovému využití nic nenamítala. Vymínila si jen, že k nájemnému se připočítají místní poplatky a drobné údržbové práce a na podlaze se nebudou skladovat vlhké materiály. Nájem měl být sjednán od 1. dubna na neurčito a jeho výši měl stanovit okresní národní výbor (dále ONV). Ten vyměřil za užívání plochy 96 m2 (srovnej údaj o výměře výše) 480 Kčs mimo dávek a poplatků a VDP zaslal smlouvu. 15. května ovšem táborská židovská obec dohodnutý nájemní poměr ruší s odkazem na jakýsi výměr ONV, podle něhož je budova v dezolátním stavu a ona na opravu nemá peníze. VDP protestoval, že provede adaptace a opravy z vlastních prostředků. I ONV naléhal na podpis nájemní smlouvy, jinak rozhodne sám. 5. srpna však VDP ztratil o synagogu zájem, protože si pronajal prostory v pacovském pivovaru.

Dne 23. března 1951 zaslal Městský národní výbor Pacov táborské židovské obci žádost o odprodej synagogy, domku čp. 177 a pozemku s parcel. č. 2 597 pro zřízení čítárny, knihovny a přednáškového sálu.32 Naléhal na brzké vyřízení žádosti s tím, že musí naplánovat a zajistit adaptační práce. Náboženská obec souhlasí s prodejem, ale vymiňuje si, že objekt nebude sloužit k jiným než uvedeným účelům. V domku čp. 177 bydlel v té době nájemník Vincenc Moravec, který měl předkupní právo. Jemu byl domek 20. prosince 1952 odprodán.

Město Pacov se nakonec vlastníkem synagogy nestalo a ta pak sloužila méně šetrným účelům. 23. prosince 1952 se stává jejím vlastníkem československý stát, respektive národní podnik Středočeské lihovary a drožďárny Kolín. 15. září 1953 přešlo vlastnictví na Strojírny potravinářského průmyslu Ústí na Labem. Od 7. srpna 1954 vlastní objekt Velkoobchod s potravinářským zbožím Jihlava, ale od 28. září téhož roku jsou vlastníkem podle výměru z předchozího roku Strojírny potravinářského průmyslu Praha, které jej záhy, 13. listopadu 1954 opět převedly na jihlavský Velkoobchod s potravinářským zbožím.33

Podle ústního sdělení sloužila synagoga jako sklad a dílna či balírna do počátku devadesátých let. Při tom v ní byly provedeny necitlivé stavební úpravy. Objekt byl spojen krátkou přístavbou se sousední budovou čp. 318. Sál byl přestropen. Okna nevhodně zmenšena a v jihovýchodním rohu proražena vrata. Nevhodná je i podlaha v přízemí. Střešní krytina a okapy jsou dnes za hranicí své životnosti a soklová část zdiva vykazuje vysokou zemní vlhkost.34 Domek čp. 177 byl zbořen kolem roku 2000.

Synagoga po roce 1989 několikrát změnila majitele. V nedávné době vzniklo v Pacově občanské sdružení za účelem vykoupení a záchrany synagogy. Objekt si podle zhotoveného posudku zaslouží památkovou ochranu, protože dochované architektonické prvky mohou být v původních formách obnoveny. Určitý problém ale představují podnikatelské aktivity v těsné blízkosti objektu modlitebny. Spolek Tikkun Pacov plánuje využít někdejší synagogu jako kulturní prostor a památník zavražděných židovských občanů. Navázal kontakt s židovskou kongregací ve městě Fair Lawn ve státě New Jersey, která vlastní svitek tóry z pacovské synagogy.

Poznámky

1 Jan ZOUBEK, Dějiny Židů v Pacově, in: Hugo Gold (ed.), Die Juden und Jugendgemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart, Prag-Brünn 1934, s. 472–476.

2 František GABRIEL, Příspěvek k dějinám Židů v Pacově, Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 24, 1987, č. 2, s. 19–25.

3 Michaela KRÁLOVÁ, Důsledky familiantského zákona na život jedné židovské rodiny v jihočeském městě Pacově v letech 1726 až 1850, Vlastivědný sborník Pelhřimovska 14, 2003, s. 81–89.

4 Bohumil BONDY – František DVORSKÝ (edd.), K historii Židů v Čechách, na Moravě a v Slezsku 906 až 1620 1, Praha 1906, s. 518.

5 J. ZOUBEK, Dějiny Židů v Pacově, s. 474; Lenka MATUŠÍKOVÁ, Die Juden im ersten böhmischen Kataster 1653–1655, Judaica Bohemiae 37, 2002, s. 5–91, zde s. 13.

6 Ivana EBELOVÁ a kol. (edd.), Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793. Kouřimský, Bydžovský a Litoměřický kraj, Praha 2003, s. 374–377.

7 Special-Orts-Repertorium von Böhmen. Podrobný seznam míst v Čechách, Wien 1885, s. 410.

8 Výpis z databáze obětí Institutu Terezínské iniciativy z 26. 2. 2008.

9 Ja ́akov Newman-Gavri ́el Sivan, Judaismus od A do Z, Praha 2004, s. 193.

10 Státní oblastní archiv v Třeboni (dále jen SOA v Třeboni), fond Krajský úřad (dále jen KÚ) Tábor, inv. č. 976, sign. Publ. 31, kar. 146 (zde veškeré citované dokumenty z let 1809–1812).

11 Tamtéž, čj. 2 154.

12 Židovský systemální patent (Juden-System für Böhmen) z 3. srpna 1797, § 11.

13 SOA Třeboň, KÚ Tábor, inv. č. 976, sign. Publ. 31, kar. 146, čj. 6 061.

14 Tamtéž, bez čj.

15 Katastrální úřad pro Vysočinu – Katastrální pracoviště Pelhřimov, výpis z pozemkové knihy z 8. června 2017.

16 Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Pelhřimov (dále jen MZA v Brně – SOkA Pelhřimov), fond Archiv města Pacov, inv. č. 25, kniha č. 19, fol. 59.

17 SOA v Třeboni, Sbírka jihočeských farních matrik, římskokatolický farní úřad Pacov, kniha č. 7, matrika narozených 1811–1825, fol. 15v, 32v.

18 Tamtéž, kniha č. 17, matrika zemřelých 1811–1834, fol. 43v.

19 Archiv Židovského muzea v Praze (dále jen AŽM Praha), fond Židovská náboženská obec (dále jen ŽNO) Pacov, inv. č. 14, kniha synagogálních sedadel od roku 1876, passim.

20 Indikační skica stabilního katastru pro Pacov, přístupné online: http://archivnimapy.cuzk.cz/skici/skici/TAB/TAB331018290/TAB331018290_index.html [6. 11. 2017].

21 Jaroslav KLENOVSKÝ, Synagoga Pacov. Studie obnovy a využití, Brno 2015 (nepublikovaný stavebně-historický posudek, ve vlastnictví autora článku), odtud některé formulace tý- kající se architektonických prvků.

22 AŽM Praha, fond Dokumentace nemovitých památek, bez inv. č.

23 Tamtéž, ŽNO Pacov, inv. č. 14, vevázané listy bez foliace.

24 Písemné sdělení Arno Paříka, pracovníka Židovského muzea v Praze, z 9. května 2017.

25 AŽM Praha, ŽNO Pacov, inv. č. 14, passim.

26 Jiří ČERNÝ, Synagóga v Pelhřimově, Vlastivědný sborník Pelhřimovska 5, 1994, s. 23–39, zde s. 25; Státní okresní archiv Tábor, fond Okresní úřad Tábor I, inv. č. 1406, kar. 327.

27 J. ZOUBEK, Dějiny Židů v Pacově, s. 472.

28 AŽM Praha, fond Dokumentace nemovitých památek, inv. č. 108 654.

29 J. ZOUBEK, Dějiny Židů v Pacově, s. 476.

30 AŽM Praha, fond ŽNO Pacov, inv. č. 2, sign. 28 121.

31 MZA Brno – SOkA Pelhřimov, fond Okresní národní výbor Pacov, inv. č. 415, kar. 189.

32 MZA v Brně – SOkA Pelhřimov, fond Městský národní výbor Pacov, inv. č. 243, kar. 88.

33 Katastrální úřad pro Vysočinu – Katastrální pracoviště Pelhřimov, výpis z pozemkové knihy z 8. června 2017.

34 J. KLENOVSKÝ, Synagoga Pacov, nestránkováno.

Program na léto

Letošní léto snad bude o něco klidnější než uplynulé měsíce a umožní nám se opět setkávat ve větším počtu a účastnit se kulturních akcí. I my jsme pro vás několik takových akcí na léto připravili.

Na Den židovských památek v neděli 8. srpna 2021 jsme společně s Židovským památníkem Černovice u Tábora zorganizovali celodenní program. V Pacově bude od 13 do 16 h otevřena veřejnosti synagoga i bývalý rabínský dům a židovská škola. Tentýž den od 10 do 12 h také můžete absolvovat prohlídku židovského hřbitova v Radeníně s výkladem Karla Vošty.

V Černovicích bude možné odpoledne absolvovat prohlídku Židovského památníku obětem holokaustu a židovského hřbitova s odborným výkladem tvůrce památníku Michaela Deimla a znalce židovských hřbitovů a pohřebních tradic Tobiáše Smolíka.

V Pacově se potom od 19 h bude konat v zahrádce pacovského komunitního centra koncert skupiny Schimmerle Klezmer Kabaret. Jak uvádí tvůrci Klezmer Kabaretu, půjde o „šraml z židovské svatby, oděsské putyky i budyšínského karavanseraje, svérázně pepřen kiksy a mladickou nerozvážností. Zpěvy tklivé, že leckdo se i zasní, ale hlavně písně skočné, až lítají zuby z dásní!“

Vice informací o kapele je na: https://www.facebook.com/schimmerleklezmer/photos/

V případě nepříznivého počasí koncert proběhne v synagoze.

Kromě výše uvedených částí programu se v sobotu večer 7. srpna v 19 h uskuteční v Pacově vernisáž a slavnostní zahájení instalace „Restlicht“ za přítomnosti autora, umělce česko-židovského původu Wernera Mallyho.

Těšíme se na vás!

Začínáme!

Ti z vás, kdo jste v nedávné době zavítali do okolí pacovské synagogy, jste si možná všimli čilého stavebního ruchu, který zde nyní panuje. Jak jsme již informovali na začátku letošního roku, naplánovali jsme celkovou rekonstrukci krovu a střechy synagogy. Rekonstrukce již byla víc než potřebná. Podle stavebního průzkumu, který jsme dělali před několika lety, byly již krovy napadeny dřevomorkou, do střechy zatékalo a hrozilo její zřícení. Zároveň plánujeme odstranit nepůvodní přístavbu u jižní stěny synagogy, kde byl v minulosti vybudován průmyslový výtah.

Střecha synagogy, pohled od západu
Střecha synagogy, pohled od západu (Foto Marie Orlando)

To, že jsme se do stavby mohli pustit, nám umožnila finanční podpora Česko-německého fondu budoucnosti, Fondu Vysočiny, města Pacov, britské nadace The Friends of Czech Heritage a dary soukromých osob, z nichž nejštědřejší byla od kanadského podnikatele s pacovskými kořeny Juliana J. Hradeckého. Všem jsme za jejich pomoc velice vděčni.

Rekonstrukce se ujala firma Stavneko pana Nekováře, která má s podobnými rekonstrukcemi předchozí zkušenosti. Jsme tedy v dobrých rukou. Pokud vše půjde podle původního plánu a neobjeví se žádné komplikace, měla by tato část rekonstrukce pacovské synagogy být dokončena do konce letošního léta. Na 8. srpen připravujeme otevření synagogy a také bývalého rabínského domu pro veřejnost u příležitosti Dne židovských památek České republiky. Pokud nás v srpnu navštívíte, budete mít možnost se podívat, jak jsme s rekonstrukcí pokročili.

Obě památky budou v neděli 8. 8. otevřené od 13 do 17 hodin.

Detail stropní klenby v synagoze, shora
Detail stropní klenby v synagoze, shora (Foto Marie Orlando)

Jistě vás také zajímá, jak bude rekonstrukce pacovské synagogy pokračovat dále. V současné době máme zpracovanou architektonickou studii a stavební povolení na celkovou obnovu exteriéru synagogy a části interiéru. Jak rychle to proběhne, bude záležet na tom, jak úspěšně se nám podaří zajistit další finanční prostředky. Doufejme, že nebude trvat příliš dlouho, než tato významná pacovská památka získá svou původní podobu a bude otevřena obyvatelům Pacova a všem, kdo mají zájem o kulturu a historii českých Židů.

V této souvislosti bych chtěl zmínit dvě důležitá výročí – listopad 2022, kdy uplyne 80 let od tragické události transportu pacovských Židů do ghetta Terezín a odtud do vyhlazovacích nacistických táborů. K tomuto výročí připravujeme společně s našimi kolegy a přáteli ze Židovského památníku Černovice kulturní program, o kterém vás budeme s předstihem informovat. Druhé datum je radostnější. V roce 2023 uplyne 200 let od dokončení novodobé přestavby synagogy v roce 1823. Přejme si tedy, aby k tomuto výročí byla již synagoga v důstojné podobě, na kterou budeme moci byt hrdí.

Pavel Tychtl

předseda spolku Tikkun Pacov

Střecha synagogy, pohled od východu
Střecha synagogy, pohled od východu (Foto Marie Orlando)

Zánik židovské komunity v Babčicích u Tábora

Postupné zrovnoprávnění židovského obyvatelstva v rakouské monarchii mezi lety 1848–1867 vyvolalo velký migrační proud Židů z venkova do měst. Následkem toho slábly a zanikaly mnohé venkovské židovské komunity, které za sebou často měly několikasetletou historii. Zatímco v roce 1872 bylo v Čechách ještě 315 židovských náboženských obcí a spolků, po vydání říšského zákona o vnějších poměrech israelitské náboženské společnosti (1890) a následném nařízení ministerstva kultu a vyučování (1893) jich bylo nadále uznáno pouze 197 a jejich počet i v následujících letech klesal.1 Nástupnickým subjektům zaniklých náboženských obcí (ŽNO) připadla starost o nemovitosti (synagogy, obecní domy, hřbitovy) v sídlech, kde už mnohdy žádní Židé nezůstali.

Z nemnoha nalezených pramenů se dovídáme o případech, kdy se ŽNO snažily neužívané objekty modliteben prodávat s podmínkou, že nebudou užívány ve velkém rozporu s jejich původním účelem. Na jihu Čech to máme doloženo v případě ŽNO ve Volyni, která prodala za 6000 korun bývalou synagogu ve Vlachově Březí, s podmínkou, „aby místo nevhodnou budovou nebylo znesvěceno“.2 Táž obec prodala dříve i synagogu v Hošticích u Volyně se servitutem, aby na místě budovy po jejím případném zbourání nebylo zřízeno nic jiného než zahrádka, a to mělo být jako věcné břemeno vloženo do pozemkové knihy. Pokud toto byla běžná praxe – což se zdá být pravděpodobné –, museli bychom ji ověřit v pozemkových knihách, přístupných pouze formou placeného úředního výpisu. Větší břímě pro nástupnické obce představovaly hřbitovy, které dle kultovních předpisů měly mít náležitou péči. Volyňská ŽNO ze zmíněné částky za synagogu ve Vlachově Březí polovinu uložila a z jejích úroků měly být hrazeny opravy tamního hřbitova. Podobně po roce 1933 nabízela táborská ŽNO obecnímu úřadu ve Stádlci tamější budovu synagogy a školy za výhodnou cenu, s tím, aby se obec zavázala opravovat zeď stádleckého židovského hřbitova.3 Koupě se však neuskutečnila.

Tento příspěvek pojednává o zániku ŽNO v Babčicích 20 km severovýchodně od Tábora. Její historii a památkám již byla věnována pozornost badatelů.4 Obec sdružovala od druhé poloviny 18. století rozptýlené věřící z rozsáhlé oblasti mezi Mladou Vožicí, Chýnovem, Pacovem a Lukavcem, přičemž definitivní centralizace náboženského života do Babčic proběhla možná až po roce 1820. V této nevelké, kdysi ryze svobodnické vsi, rozšířené parcelací svobodných dvorů, zdá se nikdy nežily více než čtyři židovské rodiny. Hřbitov byl severně od vsi zřízen kolem roku 1842. Původní modlitebna zanikla při úmyslně založeném katastrofálním požáru vsi 2. listopadu 1854.5 Díky vypsané sbírce byla v monarchii vybrána dostatečná částka na stavbu nové synagogy a školy, která proběhla na přelomu padesátých a šedesátých let. ŽNO však dlouho nevzkvétala, protože i této oblasti se přirozeně dotkla proměna židovského osídlení. A tak ve zmíněné vyhlášce nebyly Babčice uznány za úředně schválenou židovskou obec. To byl šok pro věřící, kteří se 2. července 1893 obrátili na okresní hejtmanství v Táboře s emotivně podbarvenou peticí, jíž prokazovali, že ŽNO má předpoklady k dalšímu trvání. Uváděli dokonce, že jejich „chrámu“ se co do hodnoty a krásy jen málokterý vyrovná a že babčická náboženská komunita je jednou z nejstarších v Čechách a trvá již přes 300 let!6 Obojí byla tendenční tvrzení.

Babčice, někdejší synagoga a židovská škola od severu (foto Karel Vošta, 2020)
Babčice, někdejší synagoga a židovská škola od severu (foto Karel Vošta, 2020)

ŽNO Babčice nakonec rekonstituována nebyla a změnila se na modlitební spolek v rámci ŽNO Mladá Vožice, který postupem let samovolně zanikl. Pozoruhodné ovšem je, že zároveň s obcí nezanikla soukromá židovská škola. Ta disponovala právem veřejnosti, tj. jí vydaná vysvědčení měla úřední platnost. Svou roli měla zřejmě vzdálenost od Mladé Vožice (15 km), kam by musely děti za eventuální výukou docházet, a také fakt, že babčické škole přispívala vídeňská Israelitische Allianz, což byla organizace podporující německojazyčné židovské školství v monarchii (dílem i mimo ní), podobně jako Alliance israélite universelle, jež zase zřizovala frankofonní židovské školy na Balkáně a Blízkém východě.7 Židovská obec v nedalekém Radeníně dostávala od Allianz nevelkou částku 200 korun ročně.8 Škola v Babčicích získávala přirozeně prostředky formou školného a snad i od vožické ŽNO. Narážíme však na značnou pramennou nedostatečnost.

Židé v Čechách se na přelomu 19. a 20. století v zásadě vědomě hlásili buď k Čechům, nebo přijali německou kulturu a jazyk. Němčina byla z počátku i dominujícím jazykem sionistického hnutí u nás, coby národně- a kulturně-obrodného směru v židovstvu. Pak tu byli lidé, pro něž bylo podstatné jejich židovství, hovořili oběma zemskými jazyky, ale svou orientaci nepotřebovali nějak institucionalizovat. Asimilanti i sionisté je ve svém tisku označovali jako indiferentní. Organizované českožidovské hnutí (1876) spatřovalo v německých židovských školách a německy orientovaných souvěrcích nepřítele číslo jedna.9 Představovali pro něj překážku v jazykové a kulturní asimilaci k českému národu. Naopak pozitivně na tento typ škol nahlíželi oponenti asimilantů – sionisté (od konce 19. století), pro něž byly prostředkem k udržení židovské identity a zároveň poskytovaly vzdělání ve „světovém“ německém jazyce.10

Od roku 1880 se v monarchii uváděl při sčítání lidu takzvaný obcovací jazyk (Umgangssprache). Podíl osob s udávaným českým obcovacím jazykem se mezi Židy v Čechách na počátku 20. století pohyboval v rozmezí 51–55 %.11 Ovšem dnes pohlížíme na tuto problematiku kritičtěji.12 Židé byli pod drobnohledem svého okolí, českožidovských aktivistů a pod tlakem občasných antisemitských projevů nuceni ke změně své dosavadní loajality. Sčítací operáty se vypisovaly na obecních úřadech a kolonka jazyka byla ostře sledována. Lidé užívající v domácnosti zejména němčinu tak často uváděli obcovací jazyk český. Velmi tvrdě se k tématu vyjádřil sionistický publicista Hugo Herrmann (1887–1940), když označil tento postoj Židů u nás jako marranismus: Jako se na konci středověku skrývali v ohrožení nuceně pokřtění Židé na Pyrenejském poloostrově (tzv. marranos) se svým židovstvím, tak prý skrývali čeští Židé v soukromí domácností své němectví (a čeští asimilanti byli podle něj udavači střežící národní směřování svých souvěrců).13 Zde se teprve dostáváme k vlastnímu „příběhu“ poslední židovské rodiny v Babčicích a (pravděpodobně) posledního učitele zdejší židovské školy.

Babčice, bývalá usedlost rodiny Kohnových, dnes stodola bez čp. (foto Karel Vošta, 2020)
Babčice, bývalá usedlost rodiny Kohnových, dnes stodola bez čp. (foto Karel Vošta, 2020)

V prvním desetiletí 20. století se v Babčicích setkáváme s rodinou rolníka Philippa Kohna na usedlosti čp. 16 a učitelem židovské školy Moritzem Steinerem, žijícím v objektu školy čp. 14. Kohn byl již třetí generací rodu usazeného ve vsi. Narodil se 22. prosince 1857 jako syn Salomona a Karoliny Kohnových.14 Jeho dědem byl Moše alias Salomon Kohn starší (zemřel 1861), po několik desetiletí Religionsweiser (rabín bez plné ordinace) židovské obce. Philipp se roku 1874 v pouhých 17 letech vydal na palubě lodi Lloyd Hermann do Spojených států. V imigračním středisku Ellis Island byl zapsán jako book-keeper (účetní či knihvazač).15 V roce 1888 je zpět v Čechách s americkým občanstvím a příslušností do Milwaukee ve Wisconsinu. Tehdy se v Jičíně oženil s Annou Abelesovou z Činěvsi u Nymburka.16 Z manželství se narodilo pět dětí. Rodina žila nejprve v Rybníčku u Jičína a po smrti otce Salomona Kohna (zemřel 1893) se Philipp s rodinou stěhuje do Babčic.

Židovská obecná škola v Babčicích je doložena jen skromnými prameny. Na počátku 20. století se připomíná v kronikách okolních obecných škol v Hartvíkově a Bradáčově, a dá se předpokládat, že do ní chodil již jen malý počet žáků. Učitelé byli zároveň synagogálními kantory a vykonávali i další rituální funkce. Moritz Steiner je v Babčicích připomínán matričními záznamy v letech 1901–1904.17 Pro rok 1900 bohužel chybí sčítací operát, který by nám o něm snad prozradil více. Pohnutkou k sepsání příspěvku pojednávajícím o zániku venkovské židovské komunity byl krátký článek, zaslaný 21. října 1902 jedenáctiletou školačkou Elsou Kohnovou z Babčic do redakce sionistického časopisu pro mládež Jung Juda (vycházel v Praze od roku 1900).18 Reaguje v něm na podobně krátký článek tachovského školáka z předchozího čísla časopisu.19 Ten pojednával o rodinné návštěvě v obci předků Dlouhém Újezdě (Langendörflas), přičemž konstatuje velmi tristní stav tamní bývalé synagogy, využité jako skladiště. Elsa soudí, že svatostánky a bimy (čtecí podia) nepoužívaných synagog by měly být umístěny na nějakém důstojném místě. Připomíná výrok svého učitele náboženství (Moritze Steinera), kterým v tomto případě aplikuje halachickou poučku „ma’alin be-kodeš ve-lo moridin“ – ve smyslu svaté smí být jen vyvýšeno, nikoliv sníženo.

Babčice, židovský hřbitov, náhrobky rodiny Kohnovy s hebrejsko-německými nápisy (foto Iva Steinová)
Babčice, židovský hřbitov, náhrobky rodiny Kohnovy s hebrejsko-německými nápisy (foto Iva Steinová)

Je doloženo, že Philipp Kohn byl předplatitelem časopisu Jung Juda a dcery Elsa s Berthou jeho nadšenými čtenářkami. Moritz Steiner měl i skromné literární ambice. Roku 1904 v časopisu uveřejnil dvě drobné povídky: „Der Diamant und der Bleistift“ je zajímavě pojatým dialogem diamantu v prstenu a tužky na nočním stolku, zatímco „Josef und Rahel“ představuje mírně sentimentální zamyšlení nad tématem židovské hrdosti.20 Jsme sice už na poli hypotéz, když připustíme, že jej k této povídce inspirovala rodina Kohnových, ovšem hypotéza je to zřejmě oprávněná. Vysmívaným osmiletým chlapcem by pak byl Otto Kohn, jeho o tři roky starší národně uvědomělou sestrou Elsa, poučujícím otcem zmiňujícím výrok lorda Disraeliho Philipp Kohn a dojatou žehnající babičkou Karolina Kohnová (zemřela 1905).

Shrneme-li výše popsané, vidíme skutečnost, jak někteří dvojjazyční Židé na přelomu století na venkově nacházejí východisko v sionismu a zájmu o vlastní kulturu. A to i přesto, že jde o rodinu od nepaměti žijící v českém prostředí a po čtyři generace v jedné vsi, kde se jako křesťanští sousedé věnuje po staletí Židům zapovězenému zemědělství a kde spolu s nemnoha souvěrci v okolí udržuje zanikající instituci modlitebního spolku a školy. Východiskem byl sionismus jako volba srdcem a rozumem, když v jazykově německém prostředí již léta bujel rasově pojatý antisemitismus, zatímco z české strany přišel nedlouho předtím šok v podobě nebývalého vzedmutí vulgárního antisemitismu za takzvané hilsneriády.

Židovská škola v Babčicích zaniká velmi brzy nato. Uvádí se rok 1906, podle jiného údaje existovala ještě ve školním roce 1907/1908.21 Další osud Moritze Steinera se nepodařilo zjistit. Nevíme, zda je totožný se stejnojmenným podporovatelem časopisu Jung Juda z Radostovic z let 1905–1906. (Vsi toho jména jsou na Táborsku dvě; v případě, že jde o tu blíže Chýnova, což je pravděpodobné, byl domácím učitelem v rodině statkáře Eduarda Blocha.) Zrovna tak není jasné, je-li totožný s učitelem Mořicem Steinerem z Prahy, který v letech 1911–1918 dojížděl vyučovat židovské děti do Hořelic západně od hlavního města.22

Rodina rolníka Philippa Kohna žila v Babčicích do druhého desetiletí 20. století. Roku 1910 udává celá domácnost jako obcovací jazyk češtinu a Elsini mladší sourozenci Bertha, Otto a Paula byli tehdy za vzděláním v Praze.23 22. září 1916 umírá ve věku 74 let dlouholetý pomocník na Kohnově hospodářství, svobodný Salomon Teller a je pochován v dnes neoznačeném hrobě na místním židovském hřbitově.24 Tam odpočívají i příslušníci rodu Kohnů, jejichž potomci záhy z Babčic mizí. Nebyli identifikováni v databázi obětí nacistické genocidy. Je proto možné, že se rodina přestěhovala do Spojených států. Objekt synagogy a školy v Babčicích byl roku 1918 odprodán velkostatkáři Karlu Dlouhému ze sousední Vodice a přeměněn na stodolu a byt čeledi.25 Exteriér byl narušen, z inventáře se nedochovalo nic, stejně tak z většiny vnitřních konstrukcí. Nesplnilo se přání Elsy Kohnové, aby bylo se „svatým“ zacházeno s úctou. K bydlení slouží budova čp. 14 vlastněná zemědělským družstvem z části dodnes. Týž velkostatkář zakoupil i sousední usedlost Kohnových čp. 16; dnes je z ní rovněž pouhá stodola.26

Karel Vošta

Poznámky

1 Wlaschek, Rudolf Mathias: Juden in Böhmen. Beiträge zur Geschichte des europäischen Judentums im 19. und 20. Jahrhundert. München 1990, s. 21; zákon o vnějších poměrech israelitské náboženské společnosti č. 57/1890 ř. z.; nařízení ministra kultu a vyučování č. 1021 z 10. března 1893.

2 Vávrů, Jan: Dějiny Židů ve Volyni a v okolí. In: Gold, Hugo (ed.): Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart, Prag-Brünn 1934, s. 701–704, zde s. 703–704.

3 Státní okresní archiv Tábor (dále SOkA), Místní národní výbor Stádlec, obecní kronika 1924–1964, s. 107–108.

4 Souhrnné informace podává Fiedler, Jiří: Encyklopedie židovských sídlišť, heslo Babčice [CD-ROM]; Steinová, Iva: Náhrobky a osudy. Zalman Schick, pohřbený v Osikovci. Věstník židovských obcí, 2001, č. 10, s. 16; Vošta, Karel: Židovský hřbitov Babčice. Historie, popis a nástin dokumentace. 2011, dostupné online: https://app.box.com/s/zhw6u08sr2fffxi7o9hx; Týž: Židovské školy na Mladovožicku v 2. polovině 19. století, Výběr: Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, roč. 49, 2012, č. 2, s. 101–108; Týž: Z historie židovské obce Babčice. Maskil, roč. 16, 2017 (5777), č. 5, s. 10–11. Nedávno byly dvakrát odborně zdokumentovány náhrobky hřbitova. První pokus o dokumentaci pochází již z roku 1931; elaborát je uložen v archivu Židovského muzea v Praze.

5 Tagesbote, 13. 11. 1854, s. 2; SOkA Tábor, Okresní úřad (dále OÚ) Mladá Vožice, inv. č. 30, kart. 19.

6 SOkA Tábor, OÚ Tábor I, inv. č. 1406, kart. 327.

7 Israelitische Allianz zu Wien. Israelitische Gemeinde-Zeitung. Centralorgan für die Gesamtinteressen des Judenthums, 10. 6. 1901, s. 132.

8 SOkA Tábor, OÚ Tábor I, inv. č. 1407, sign. 5/4, kart. 330.

9 K tomu např. Frankl, Michal: „Emancipace od židů“. Český antisemitismus na konci 19. století. Praha-Litomyšl 2007, s. 46–52; Kieval, Hillel J.: Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870–1918. Praha-Litomyšl 2011, s. 66-78.

10 Ein Epilog für die jüdischen Schulen. Selbstwehr, 7. 2. 1913, s. 2–3.

11 Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 515–516.

12 „Domnívám se také, že příliš často akcentovaná asimilace českých Židů, dokazovaná spornými jazykovými cenzy a orientací na české školy, zkresluje celkové postavení českých Židů v majoritní společnosti.“ Strobach, Vít: „Rudá asimilace“ českých Židů. Nahlédnutí přes práh opomíjeného. In: Coufalová, Iveta (ed.): Identita versus integrita. Spolužití Čechů, Němců a Židů (nejen) v oblasti Šumavy a Českého lesa (příspěvky z mezinárodní konference 25.–26. dubna 2007 v Hartmanicích u Sušice). Plzeň 2007, s. 50–59, zde s. 53.

13 Iggers Abeles, Wilma (ed.): Die Juden in Böhmen und Mähren. Ein historisches Lesebuch. München 1986, s. 214–216.

14 Národní archiv (dále NA), Matriky židovských náboženských obcí (HBMa), ŽNO Babčice, kn. č. 2, pag. 101–102.

15 Dohledáno v databázi imigračních záznamů: https://heritage.statueofliberty.org/passenger-details/czoxMzoiOTAxMjI2OTE1ODExMSI7/czo5OiJwYXNzZW5nZXIiOw==.

16 NA, HBMa, ŽNO Jičín, kn. č. 684, pag. 105–106.

17 NA, HBMa, ŽNO Mladá Vožice, kn. č. 1278, passim (zpočátku omylem uváděn vožickým matrikářem jako Steindler).

18 Sehr geehrter Herr Redakteur. Jung Juda. Zeitschrift für unsere Jugend, 5. 11. 1902, s. 59.

19 Aus unserem Leserkreise. Jung Juda, 10. 10. 1902, bez č. s.

20 Josef und Rahel. Eine Skizze aus dem jüdischen Familienleben. Jung Juda, 29. 4. 1904, s. 261–262; Der Diamant und der Bleistift. Jung Juda, 22. 7. 1904, s. 360–363 (znovu otištěno v témže časopisu 21. 6. 1929).

21 SOkA Tábor, Archiv obce Domamyšl, obecní kronika 1925–1939, inv. č. 3, kniha č. 3, s. 4; tamtéž, Archiv školy Hartvíkov, kronika školy 1877–1914, inv. č. 116, kniha č. 116, s. 60.

22 Polák-Rokycana, Jaroslav: Dějiny Židů v Unhošti, Hořelicích a Hostouni. In: Gold, Hugo (ed.): Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart, Prag-Brünn 1934, s. 685–686.

23 SOkA Tábor, OÚ Tábor I, sčítací operát Babčice, inv. č. 4858, přístupné z: https://digi.ceskearchivy.cz/632613/28/1266/2714/48/0.

24 NA, HBMa, ŽNO Mladá Vožice, kn. č. 1280, fol. 82. Nejednalo se o stejnojmenného učitele v Babčicích z doby kolem roku 1870, který pocházel rovněž z Radenína.

25 SOkA Tábor, Archiv obce Domamyšl, obecní kronika 1925–1939, inv. č. 3, kniha č. 3, s. 4.

26 Podle ústního podání zaslali po roce 1960 potomci rodáků z USA finanční částku na opravu babčického židovského hřbitova. Mohli mezi nimi být i Kohnovi. Podle archivních pramenů zjistil Jiří Fiedler pouze menší investici okresního národního výboru v Táboře do opravy hřbitova kolem roku 1970.

Nová kniha o zachráněných českých tórách se zmínkou o Pacovu

„Světlo zpoza stínů: Odkaz českých svitků Tóry a obnova židovstva v Čechách“ od Sheily Pallay a Julia Müllera

Kniha zachycuje třináctidenní putování Českou republikou, kterou podnikli genealog Julius Müller a americká fotografka Sheila Pallay. Během své cesty dokumentovali současné a zejména bývalé synagogy, židovské hřbitovy a pomníky židovským obětem druhé světové války. Kniha tak poskytuje živý vizuální obraz židovské kultury v Čechách a na Moravě a vytváří pouto mezi čtenářem a předválečnými židovskými obcemi. 

V roce 1942 byly židovské obce na území Protektorátu Čechy a Morava vyzvány, aby zaslaly movitý majetek do Židovského muzea v Praze. Díky tomu přetrvalo nacistickou okupaci 212 822 liturgických předmětů včetně 1 800 svitků tóry. Svitky, mnohdy vinou nevhodného skladování silně poškozené, byly v roce 1964 nabídnuty tehdejší československou vládou k prodeji do zahraničí. 1 564 z nich bylo zakoupeno britským filantropem a dostalo se tak do Westminsterské synagogy v Londýně. 

Westminsterská synagoga založila nadaci Memorial Scrolls Trust (MST), která převzala tóry do své péče. Během následujících třiceti let je pak postupně opravovalo dvanáct „soferim“ (opisovačů). Rekonstruované tóry jsou trvale zapůjčovány židovským obcím v Severní a Jižní Americe, Evropě, Izraeli a Jihoafrické republice.

Mezi tórami se nachází sedm exemplářů pocházejících z Pacova. Tyto tóry byly trvale zapůjčeny židovským obcím ve Spojených státech a Velké Británii.

Jeffrey Ohrenstein, předseda nadace Memorial Scrolls Trust, který v minulosti navštívil také Pacov, v úvodu knihy napsal, že jeho nadace usiluje o to, aby se židovské obce, kterým jsou tory zapůjčeny, snažily o jejich smysluplné využití pro zachování památky a paměti na jejich původní majitele.

Rabbi Joseph Meszler z Temple Sinai v Sharon ve státě Massachusetts píše o zapůjčené tóře z Přeštic, která je přibližně 200 až 250 let stará. Další svědectví pochází  od rabína Normana Patze z Temple Sholom ve West Essex Cedar Grove, stát New Jersey, a obsahuje dojemné líčení historie tóry z Dvora Králové, která byla zapůjčena jeho náboženské obci. V knize je zachyceno mnoho dalších osobních vypovědí zejména ze Spojených států, kde se nachází většina předválečných českých a moravských tór.

Diskuse s autory knihy Sheilou Pallay a Juliem Müllerem (v angličtině) je k dispozici zde:

Odkaz na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=SzZQy3jD5Gk

Kniha je k nahlédnutí na následující adrese: http://toledot.org/SZS3.pdf

Pacovská synagoga – ohlédnutí za uplynulým rokem

Všechny, kdo sledují historii snahy o záchranu pacovské synagogy, bude jistě zajímat, jak se situace vyvíjí. V první řadě bychom chtěli poděkovat všem kdo drobnou nebo i velkorysejší částkou na opravu synagogy přispěli. Třebaže se snažíme získávat prostředky prostřednictvím grantových zadosti, musíme tyto prostředky dofinancovávat z vlastních zdrojů a musíme také pokryt výdaje, na které granty nepamatují. Všem tedy vřelé díky!

Chceme také poděkovat za pokračující podporu města Pacov, které si velmi vážíme. Věříme, že společným úsilím přivedeme projekt záchrany této významné pacovské památky ke zdárnému konci.

Loňský rok byl pro nás stejně jako pro všechny ostatní  výjimečným. Jednak samozřejmě, ve smyslu negativním, protože jsme museli odložit plánované kulturní akce, zejména výstavu „Restlicht/Zbytek světla“ českoněmeckého sochaře Vernera Mally, jehož žena Michaela Králová má rodinné kořeny v Pacově. Nekonal se ani srpnový den Otevřených dveří židovských památek. Doufáme, že budeme moci obě akce uskutečnit v tomto roce.

Minuly rok však pro nás byl také přelomovým v pozitivním smyslu a to hned z několika důvodů. Na jeho počátku synagoga získala památkovou ochranu od Ministerstva kultury České republiky. Ti z vás, kdo se k synagoze půjdou podívat, si mohou všimnout, že je nyní označena cedulkou, která na tuto skutečnost poukazuje. V průběhu roku se nám také podařilo dokončit stavební povolení na připravovanou rekonstrukci. V závěru roku jsme se dozvěděli, že naše zadost o finanční podporu u Českoněmeckého fondu budoucnosti byla úspěšná. To nám umožní zahájit v tomto roce velice naléhavou rekonstrukci střechy synagogy. Na výsledek další naší grantově zadosti, kterou jsme podali u Norských fondu, ještě čekáme.

Po jednání se Židovskou obci v Praze se nám v závěru loňského roku podařilo odkoupit budovu bývalé židovské školy a rabínského domu. Plánujeme její postupnou obnovu a využití jako kulturního a vzdělávacího prostoru. Jsme nesmírně rádi, že také tomuto významnému prvku židovské historie a kultury se nyní dostane náležité pozornosti. Dnes poslední žijící pamětnice z předválečné židovské komunity v Pacově Nelly Guttmanová, na jejíž návštěvu Pacova v roce 2017 si možná někteří vzpomínáte, mela obrovskou radost a kladla nám na srdce, abychom nezapomněli obnovit původní macesovou pec. Nelly samozřejmě její přání, pokud to bude jen trochu možné, splníme. Nelly v domě v Malovcově ulici vyrůstala a z něho také v roce 1942 odcházela s transportem do Terezina a odtud do Osvětimi. Přežila jako jediná z celé rodiny a letos se dožívá skvělých 95 let.

Pokud to letos v létě situace umožní, zpřístupníme bývalý rabínský dům a synagogu veřejnosti v rámci Dne židovských památek. Připravujeme v této souvislosti spolupráci s kolegy ze Židovského památníku Černovice. Bude tedy možné navštívit obě místa a dozvědět se o zajímavých aktivitách v nedalekých Černovicích.

Těšíme se, že se v letošním roce budeme moci s vámi znovu setkat, a že na jeho konci se střecha pacovské synagogy začervená nově položenou střechou.

Pavel Tychtl, předseda, a ostatní členky a členové spolku

Připomínka listopadového transportu z Pacova

Protože nám současná kovid 19 krize neumožnuje uspořádat fyzickou připomínku transportu našich židovských spoluobčanů z Pacova do ghetta Terezín v listopadu 1942, zveřejnujeme při této příležitosti báseň od pacovského rodáka a pamětníka profesora Miloslava Hladílka.

Pacovská synagoga

Miloslav Hladílek

Židovská synagoga, stále chátrající

dávno už se v ní nikdo nemodlí,

také svátek Pesach se neslaví

nikdo už nepředčítá Píseň písní

jen málokdo o ní něco ví.

Všichni s potupnou žlutou hvězdou

s nápisem Jude, museli odejít,

směli si s sebou vzít jen malý raneček,

všechno, co vůbec měli

museli opustit,

bylo jich devětadevadesát

nikdo se nepřišel rozloučit.

Terezín – vzali jim ​jména, dali jen čísla

na seznamu smrti přesně vedeném,

Osvětim, černé uniformy

symbol lebka se zkříženými hnáty,

komíny stále chrlící černý dým

nenasytné pece a ostnaté dráty. 

Poslední křížová cesta do stanice smrti,

hromadné vraždění v plynových komorách

Bůh se nedíval, Peklo se stydělo,

nelidské zvěrstvo důsledně vykonali

krutí a bezcitní kati.

Jako by ani nebyli,

nemají hrob, není vzpomínek,

není nikdo, kdo by položil kamínek

na židovském hřbitově za městem.

Synagoga, svědectví tragické doby

víry, naděje a bolesti, ale i viny

zbabělosti a nenávisti plné zloby

memento mori.

Vilém Zirkl

Zajímavou etapu historie Židů u nás představuje takzvané českožidovské hnutí. Jeho stoupenci usilovali o jazykovou a kulturní asimilaci Židů k obrozenému českému národu a jejich činnost proto měla zpočátku charakter takřka národně-obrozenecký. První platformou, ve které se asimilanti sdružovali byl Spolek českých akademiků židů (SČAŽ), založený na jaře 1876 v Praze. Ten měl členy jednak zakládající (což byli platící příznivci, někdy i významné české osobnosti, ale i celé židovské obce), jednak čestné, přispívající a činné; poslední byli studenti a čerství absolventi vysokých škol židovského vyznání. Z řad činných členů byl volen řídící orgán spolku – výbor. Účelem spolku bylo pěstovat vzájemnost a podporovat nezámožné činné členy při studiích. SČAŽ pořádal přednášky a plesy, zakládal knihovny a zajišťoval obědy a kondice pro své členy. Od roku 1881 vydával časopis Kalendář českožidovský.

Množství stoupenců hnutí pocházelo z východních a jižních Čech a byli to absolventi českojazyčných gymnázií, pokračující ve studiu v Praze. V Táboře fungovalo od roku 1862 první (reálné) gymnázium s výhradně českým vyučovacím jazykem. Prošla jím řada osobností, jež se pak staly členy SČAŽ a i později vynikly v českožidovském hnutí.

Vilém Zirkl
Vilém Zirkl

Velmi aktivním vlastencem a členem spolku a zároveň významnou osobností mezi pacovskými Židy byl Vilém Zirkl (hebrejským jménem Jehuda Arje ben Meir), narozený 7. ledna 1857 v Jistebnici rodičům Markovi a Kateřině Zirklovým, jako jedno z jejich devíti dětí. Od dětství trpěl těžkou srdeční chorobou a byl krátkozraký, ale povahou byl prý optimista až vtipálek, karikující středoškolské profesory. Na táborském gymnáziu se věnoval spíše četbě české literatury než učení, a tak byl nucen z obavy z maturity z matematiky odejít ze školy a střední vzdělání dokončit v Praze. Zirklovou největší vášní se ale stalo ochotnické divadlo. Při právnickém studiu si v Praze udělal řadu známostí s předními osobnostmi českého divadla a spřízněných oborů (znal Stroupežnického, Kolára, Šamberka, Slukova a další). My už to dnes moc nechápeme, ale ona nebyla média jako televize a internet, a mladí lidé se bavili tím, že hráli ochotnické divadlo. A české ochotnické divadlo bylo fenomén. Do periodik Tábor a Český jih psal četné články a kritiky z Prahy, Vídně a z cest. Sám měl dramatické nadání a hrál v představeních ochotníků v Táboře a okolí. Znal se dobře se spolurodákem, pozdějším starostou SČAŽ a významným divadelníkem Vojtou Steinem-Táborským (1860–1940), autorem cenných publikací o amatérském venkovském divadle. 

V letech 1879–1881 byl Zirkl jednatelem SČAŽ. Studií práv ale ze zdravotních důvodů zanechal. Žil pak převážně u příbuzných v Pacově, kde nějaký čas pracoval u italské firmy, která tam stavěla transverzální železnici (1885-1888). Místo mu zajistil příznivec, pacovský lékárník a purkmistr František Novák. Příbuznými Zirkla v Pacově byly rodiny Robitschků a Mellerů, nějaký čas zde žil i jeho bratr. Vilém se aktivně účastnil společenského života maloměsta a měl zde řadu přátel bez rozdílu vyznání. Po roce 1883 se stal jednatelem a pak režisérem a kronikářem místní Jednoty divadelních ochotníků, což byl první kulturní spolek ve městě, založený roku 1859. Jeho příchod byl pro soubor přínosem, jelikož zásadně obměnil repertoár, který se pak skládal z děl předních českých dramatiků. Jednota pořádala i přednášky, koncerty a slavnosti a propůjčovala své jeviště i hostujícím kočovným divadelním společnostem, což bylo později předmětem sporů. V roce 1890, kdy měla jednota čtyřicítku členů, však Zirkl na protest proti poměrům ve spolku, odešel. Důvodem bylo snad i jeho zaměstnání mimo město (podle jiné informace žil po dostavění železnice jen z podpory příbuzných) a asi i nemoc. Dodejme ale, že jinak byl podíl Židů v pacovské divadelní jednotě v letech 1859–1918 pranepatrný.

Náhrobek Viléma Zirkla
Náhrobek Viléma Zirkla

Již dříve Zirkl převzal v rodném táborském kraji po odchodu Josefa Penížka do Vídně roli českožidovského aktivisty, nabádajícího souvěrce k „více českému chování“. Psal i pro Kalendář českožidovský a Zábavní listy. Překládal z polštiny a němčiny. Zemřel 12. října 1894 v Pacově, kde byl i pochován. V tisku vyšlo několik nekrologů. Kromě ochotníků mu vděčila i pacovská Čtenářská beseda, jejíž bohatou knihovnu vybavil řadou publikací. Odebíral některé mnohadílné ediční projekty. Na jeho náhrobek byla vyhlášena sbírka. Byl pořízen roku 1896 a je na něm věnování od rodiny, přátel ze SČAŽ, Čtenářské besedy a Spolku divadelních ochotníků v Pacově (tj. jednoty) a starých přátel. Náhrobek před několika lety spadl, ale byl znovu vztyčen. Pochází – stejně jako náhrobek Zirklova kolegy, starosty SČAŽ MUDr. Edvarda Beneše (1866–1892) v Radeníně – z arcivévodského lomu na Konopišti. Stejný je materiál i použitý druh písma. Na obou náhrobcích je i stručný hebrejský text: židovství bylo pro první generace asimilantů ještě samozřejmé a inspirativní, neusilovaly jako někteří jejich následovníci za několik desetiletí o asimilaci usque ad finem, tedy až do samého rozplynutí se v českém národě.

Karel Vošta

Literatura:

SCHOENBAUM, Moric: Památce Viléma Zirkla. In: Pakosta, Ferdinand (ed.): Památník vydaný na paměť padesátiletého jubilea Jednoty divadelních ochotníků v Pacově 1859–1909, Tábor 1909, s. 78–82.

KREJČOVÁ, Helena: Výbory Spolku českých akademiků židů a akademického spolku Kapper. In: Paginae historiae 7, 1999, s. 46–84.

MOHLOVÁ, Markéta: České ochotnické divadlo v Pacově v letech 1859–1918. Bakalářská práce na FF UPAL. Olomouc 2008.

DAVID, Josef: Kulturní a spolkový život v Pacově 1859–1914 (1918). Bakalářská práce na FF JČU. České Budějovice 2009.

VOŠTA, Karel: Svědectví náhrobků. Několik židovských osudů z jihu Čech, Maskil, roč. 15, 2016 (5776), č. 9, s. 12–13.

Z historie chýnovských Židů

Přinášíme zajímavý článek z historie chýnovských Židů od Karla Vošty, který byl nedávno publikován v Chýnovském občasníku. Někteří z chýnovských Židů jako například pan Artur Jokl, o kterém je v příspěvku zmínka, pocházeli z Pacova. Děkujeme panu Voštovi za laskavé svolení k uveřejnění článku.

V Chýnově stojí odnepaměti kostel Nejsvětější Trojice, který s výjimkou přibližně let 1420-1620 náležel katolické církvi a slouží jejímu farnímu společenství dodnes. Století existence si záhy připomene náboženská obec Církve československé husitské, která má teprve několik desetiletí důstojnou modlitebnu nazvanou Tvrz víry. Na předměstí se schází sbor (stanice) evangelikálně orientované Církve bratrské. Aby byla sakrální mapa města úplná, musíme se zmínit o zdejších Židech, z nichž první se zde usadili roku 1689. Kdo dnes ví, že v Chýnově byla i židovská modlitebna?

Chýnovští Židé náleželi k náboženské obci v Radeníně. Vznik a existence chýnovského modlitebního spolku je spojena s osobností obchodníka s textilem Josefa Beneše. Pocházel z rodiny rabína v Kardašově Řečici, měl kvalifikaci učitele náboženství a do Chýnova se přiženil roku 1876. O tři roky později zakoupil usedlost čp. 49 na náměstí (dnes Musilovi a lékárna). Dům vypadal zcela jinak než dnes: byl přízemní a protáhlý dozadu, kde úzký dvorek uzavírala kolnička, za níž městiště pokračovalo ke stodole, jíž Beneš odprodal sousedovi Věženskému. Jakmile vzrostl počet židovských rodin ve městě na deset, zařídil v roce 1889 Josef Beneš ve svém nevelkém domě modlitebnu, a to bez svolení radenínské židovské obce a státních úřadů. Náboženská obec si to nenechala líbit a podala v dubnu stížnost okresnímu hejtmanství, že se od ní Chýnovští chtějí odtrhnout, Beneš působí nejen jako kantor, ale prý i jako mohel (provádějící obřízky novorozenců) a matrikář. Následovala série úředních jednání. Zajímavá je oficiální žádost chýnovských Židů o povolení modlitebního spolku z 27. července 1889. Prohlašují, že se chtějí scházet k sobotním bohoslužbám (šabat) a k slavení svátků (těch je v židovském kalendáři řada). Důvodem je, že vzdálenost do radenínské synagogy je příliš velká a zejména ženám a dětem je zatěžko jí každou sobotu vážit. Proto se rozhodli zřídit si modlitebnici, vybavit jí potřebným inventářem (především svitkem Tóry) a udržovat jí v důstojném stavu. I nadále chtějí zůstat členy radenínské náboženské obce a odvádět jí příspěvky. Zejména argumentují dětmi, že neúčast na bohoslužbách povede k zanedbávání jejich náboženského citu a zkáze na duších. Nešlo jen o bohoslužby: záměrem bylo též posílat děti do veřejné školy v Chýnově, namísto do židovské školy v Radeníně. Beneš se měl zřejmě zdarma ujmout výuky těchto dětí v náboženství.

Okresní hejtmanství 21. srpna 1889 vzalo žádost na vědomí na základě ústavy z roku 1867, s tím, že nebudou dotčeny funkce radenínské náboženské obce. Beneš působil jako kantor spolku, tedy ten, kdo vede bohoslužbu a předzpěvuje modlitby. Sémě zášti bylo zaseto a latentní konflikt mezi Chýnovem a Radenínem trval. V chýnovské modlitebnici se konaly i obřady obřízek. Přinejmenším část dětí ale chodila nadále do Radenína do školy.

Dům Artura Jokla, sídlo židovské modlitebny v Chýnově.
Dům Artura Jokla, sídlo židovské modlitebny v Chýnově.

V čele radenínské náboženské obce stál léta Adolf Vesecký z Chýnova. Jakmile v jejím představenstvu získali roku 1907 opět převahu Radenínští, zahájil nový předseda Ferdinand Lederer tažení proti další existenci chýnovského modlitebního spolku. Ve své stížnosti okresnímu hejtmanství mimo jiné argumentuje opět náboženským citem. Ten se prý „bagatelisuje“ rozdělením obce, protože i někteří obyvatelé vsí chodí raději do chýnovské modlitebny, zatímco z jiných vsí do synagogy. Chýnovští neodvádějí obci mimo náboženské daně přirážky a další poplatky, přestože jsou v obci největšími boháči. Ve slyšení před chýnovským městským úřadem zdejší Židé uvedli, že jsou pouze svolní platit milodary do pokladny náboženské obce. Představenstvo 26. července 1907 nadále trvalo na zrušení spolku, protože jeho trvání je vázáno na jeho souhlas, ale okresní hejtman překvapivě rozhodl jinak. Na základě stanov obce si odvodil, že jednou daný souhlas k existenci modlitebny platí nadále.

Josef Beneš zemřel 31. srpna 1910 ve věku 61 let. Od té doby uplynulo právě 110 let. Další osud modlitebny není zcela jasný. Zřejmě existovala dál. Dům si brzy najal a později odkoupil Artur Jokl z Pacova z nábožensky založené rodiny. Je možné, že bohoslužby vedl on, nebo kterýkoliv místní souvěrec znalý funkce kantora. K 20. září 1922 je nejasný záznam v pokladní knize náboženské obce o stěhování kostela k Veseckým za částku 23 korun (synagogám se někdy dobově říkalo i kostel). Modlitebna tak byla možná přesunuta do domu čp. 18 na náměstí. Roku 1926 si stěžuje radenínský rodák a spisovatel Oskar Lederer, že chýnovští Židé jsou hlavními viníky zániku náboženského života v Radeníně, protože jim bylo zatěžko chodit tam hodinu cesty, a tak si zřídili vlastní modlitebnu. Zdá se, že se Chýnovští tehdy ještě scházeli. Nevíme, zda modlitebna existovala až do války. Roku 1930 žilo ve městě jen 24 Židů a k bohoslužbě bylo potřeba deseti dospělých mužů (starších 13 let), čehož při pokročilé náboženské vlažnosti mohlo být asi těžko dosaženo.