Přežil jako jediný z celé rodiny

Jaroslav Lustig

Jaroslav Lustig se narodil 13. 1. 1911 v Lukavci. Byl ženatý s Milenou Bohumilou Lustigovou rozenou Poláčkovou, dcerou Emanuela Poláčka a Marie rozené Tellerové (* 13. 1. 1910, Pacov), s níž měl syna Jiřího (* 3. 12. 1939, Pelhřimov). Žili v Pacově v domě č. p. 437.

Od osmnácti let, tj. od roku 1929 zaměstnán u firmy Bratří Ledererové v Pacově. Nejdřív pracoval jako příručí a obchodní cestující, později jako vedoucí obchodu. Na základě protižidovských zákonů byl propuštěn ze zaměstnání koncem října 1940, kdy firma už byla v nucené správě, a rodina se v lednu 1941 odstěhovala do Kamenice nad Lipou. Podle jeho vzpomínek tam byla založena skupina lesních dělníků při kamenickém velkostatku, kam byl zařazen na práci.

Všichni Židé z tehdejšího „oberlandrátu“ Německý Brod byli 9. listopadu 1942 posláni transportem do Tábora, kde byli shromážděni v bývalé škole Hany Benešové na Parkánech. Odtud byli 12. 11. 1942 deportováni transportem Bz 606 do Terezína a po příjezdu do Bohušovic u Litoměřic šli pěšky do ghetta v Terezíně.

V Terezíně byli ubytováni odděleně muži a ženy, u kterých směly zůstat děti mladší dvanácti let. Starší děti byly ubytovány v dětských domovech (Kinderheim) a směly se stýkat s rodiči jen jednou týdně. Jaroslav Lustig přišel do Terezína s manželkou, tříletým synem, rodiči, sestrou, švagrem a celým širším příbuzenstvem. Rodiče a sestra se švagrem byli 20. ledna posláni transportem z Terezína pravděpodobně do Majdanku v okupovaném Polsku, kde zahynuli.

Jaroslav Lustig měl to „štěstí“, že byl v Terezíně vybrán na dost nebezpečnou práci do dezinfekční stanice (Entwesung) a byl tedy po nějakou dobu chráněn před transportem z Terezína. S příchodem velkého množství vězňů do Terezína z jiných koncentračních táborů však hrozilo nebezpečí skvrnitého tyfu, neboť vězni byli silně zavšiveni: „Začínali jsme ve třech, dva muži a jedna starší zdravotní sestra, s jednou sedací vanou jsme chodili po blocích a kasárnách, koupat a dezinfikovat veškeré vězně. Po krátkém čase byla dezinfekce rozšířena, byly zřízeny komory, kde se zaplynovávalo cyklonem B2 veškeré zavšivené šatstvo. Byly zřízeny sprchy a konečně i vanové lázně, neboť vězňů neustále přibývalo a byly obavy z rozšíření skvrnitého tyfu.

Domovský list Jaroslava Lustiga

Lidé, kteří byli zapojeni do práce, dostávali odměnu v takzvaných ghetto penězích. Za tyto peníze bylo možné zakoupit ve zvlášť zřízených obchodech pro vězně buď staré obnošené šaty nebo některé potraviny, které byly vězňům při příchodu do Terezína odebrány. Stravování v ghettu bylo nedostatečné. Strava byla vařena hromadně a dlouhé fronty zvláště starých lidí čekaly na skromný příděl bezcenné potravy. Do Terezína byly přiváženy stále další a další transporty nejen z Protektorátu Čechy a Morava, ale i z ostatních zemí okupované Evropy. Počet vězňů dostoupil takové výše, že nebylo již možné ubytování ani v tak hrozných podmínkách jako dosud. V krátké době bylo proto přikročeno k dalším transportům do Osvětimi. Všichni jsme věděli, co znamená dostat se do transportu – to byla pro tu dobu jistá smrt.

Jaroslav Lustig s rodinou byl zařazen do transportu na východ v dubnu 1944. Jeho přímému nadřízenému se podařilo ho z tohoto transportu „vyreklamovat“, naneštěstí však byli zařazeni do transportu Eb 1278, který byl vypraven z Terezína 18. 5. 1944. Po příchodu do Osvětimi-Březinky museli nechat zavazadla ve vagonech a zůstalo jim jen to, co měli u sebe. Neprošli selekcí jako ostatní transporty, ale byli zařazeni do takzvaného rodinného tábora BIIb, kde byli muži a ženy s dětmi odděleni a ubytováni ve zvláštních barácích. Každému bylo také na levé předloktí vytetováno vězeňské číslo. Jaroslav Lustig dostal číslo A–1682.

Dřívějšími vězni jsme byli ihned upozorněni na dýmající komíny a bylo nám sděleno, že tento osud čeká i na nás, neboť to byla krematoria. Jednotlivé tábory byly odděleny ostnatými dráty, takže jsme viděli, co se v okolních táborech děje. Vedle našeho tábora byl zřízen tábor pro maďarské Židovky, které snášely i to nejhorší zacházení velmi statečně a stály nahé celé hodiny na apelplacu bez jídla i pití a bez spánku. V Osvětimi jsem pracoval opět v dezinfekci, neboť i vedoucí celé dezinfekce z Terezína přišel s naším transportem do Osvětimi. Spolu s dalším vězněm jsem měl prohlížet a odvšivovat blok číslo 5 z našeho tábora BIIb, ve kterém bylo ubytováno přibližně 500 vězňů.

Začátkem července došlo v rodinném táboře k selekci, při níž byli mladší muži a ženy vybíráni na otrockou práci. Starší lidé a matky s dětmi zahynuli v plynových komorách před 13. červencem 1944. Byla mezi nimi i manželka Jaroslava Lustiga Bohumila a syn Jiří, kterému v té době bylo necelých pět let.

Svatební fotografie Jaroslava Lustiga s první manželkou Bohumilou. Vedle nevěsty stojí Zdeňka Ledererová, její otec Emil Lederer a (zřejmě) Ludvík Poláček.

Svatební fotografie Jaroslava Lustiga s první manželkou Bohumilou. Nalevo od ženicha je jeho otec Alois Lustig a matka Kamila Lustigová. Vedle nevěsty stojí Zdeňka Ledererová, její otec Emil Lederer a (zřejmě) Ludvík Poláček. Před Emilem Ledererem sedí jeho manželka Berta Ledererová a před Ludvíkem Poláčkem jeho manželka Marta Poláčková.

Před barákem, ve kterém dr. Mengele prováděl odvody, se vězňové museli svléct do naha, klusem vběhnout do baráku a dr. Mengele vlastně jen ukázáním prstu rozhodoval o životě a smrti toho kterého vězně. Bylo mi tehdy 33 let a dostal jsem se proto na stranu života. Poté jsme byli ostříháni, oholeni po celém těle, vykoupáni, dostali jsme štrafované vězeňské šaty a čekali jsme, co se bude dít dál. Poté nás naložili do dobytčích vagonů a jeli jsme velmi dlouho, unavení a hladoví, až jsme se konečně dostali do Schwarzheide, což byla pobočka koncentračního tábora Sachsenhausen.

Tábor Schwarzheide sídlil nedaleko tajné továrny na výrobu benzinu z hnědého uhlí přezdívané BRABAG (Braunkohl-Benzin-Aktion-Gesellschaft), která byla vybombardována nálety spojenců a vězni ji měli obnovit. Mezi vězni převezenými z Osvětimi do Schwarzheide byl i Hanuš Bader z Pacova. Ve Schwarzheide byla utvořena jednotlivá komanda, a to v počtu kolem dvaceti mužů, které na práci doprovázel vždy jeden příslušník SS a dva další dozorci. Jaroslav Lustig byl zařazen do takzvaného Baukomanda, které provádělo nejtěžší práce. Celé dny museli ručně zvedat cihly do výše několika poschodí, skládali vagony písku a cementu a museli snášet kruté zacházení při práci v krutých mrazech. Po skončení války přežily z tisíce mužů jen tři sta.

Když se přiblížila fronta, tábor byl zlikvidován a zbývající vězni se 19. dubna 1945 vydali jen s malým přídělem potravin na pochod smrti. Jaroslav Lustig byl už tou dobou zesláblý a zrovna ležel v táborové nemocnici. Všichni nemocní byli však přesto vyhnáni ven a naloženi do připraveného starého autobusu. Ve  Schwarzheide byla zřízena plynová komora, ale kvůli blížící se frontě nebyl naštěstí dostatek času na její uvedení do provozu. Vězni byli proto převezeni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Stalo se tak v pátek 20. dubna 1945, přičemž v pondělí měla proběhnout likvidace nemocných vězňů.

Druhý den byl však vypraven pochod smrti, při kterém zhruba 25 000 vězňů opustilo tábor a jednotlivé skupiny zahájily pochod smrti. Cílem byl koncentrační tábor Neuengamme v Hamburku, který však nebyl dosažen, jelikož vězni byli na přelomu dubna a května postupně osvobozeni americkou a sovětskou armádou.

Jaroslav Lustig na ozdravném pobytu po válce v Jugoslávii

Sovětská a polská armáda osvobodily Sachsenhausen 22. a 23. dubna. V táboře nalezly cca 3000 vězňů neschopných pochodu, které už příslušníci SS nestihli zlikvidovat. Zhruba tři stovky později zemřely na následky dlouhodobého trýznění. Jedním z osvobozených byl i Jaroslav Lustig, který v té době vážil 36 kilogramů a byl na konci sil.

Do Československa se vrátil 25. července 1945, kdy zjistil, že přežil jako jediný z celé rodiny. Dlouhou dobu se pak léčil v plicním sanatoriu v Bukově u Ústí nad Labem. V listopadu 1945 nastoupil do práce u znovuobnovené firmy Bratří Ledererové v Pacově. Nakonec se znovu oženil a založil rodinu. Žil v Pacově, kde zemřel 9. března 1987.