O životě vlastence, představitele českožidovského hnutí a režiséra/kronikáře pacovské Jednoty divadelních ochotníků Viléma Zirkla

Zajímavou etapu historie Židů u nás představuje takzvané českožidovské hnutí. Jeho stoupenci usilovali o jazykovou a kulturní asimilaci Židů k obrozenému českému národu a jejich činnost proto měla zpočátku charakter takřka národně-obrozenecký. První platformou, ve které se asimilanti sdružovali byl Spolek českých akademiků židů (SČAŽ), založený na jaře 1876 v Praze. Ten měl členy jednak zakládající (což byli platící příznivci, někdy i významné české osobnosti, ale i celé židovské obce), jednak čestné, přispívající a činné; poslední byli studenti a čerství absolventi vysokých škol židovského vyznání. Z řad činných členů byl volen řídící orgán spolku – výbor. Účelem spolku bylo pěstovat vzájemnost a podporovat nezámožné činné členy při studiích. SČAŽ pořádal přednášky a plesy, zakládal knihovny a zajišťoval obědy a kondice pro své členy. Od roku 1881 vydával časopis Kalendář českožidovský.

Množství stoupenců hnutí pocházelo z východních a jižních Čech a byli to absolventi českojazyčných gymnázií, pokračující ve studiu v Praze. V Táboře fungovalo od roku 1862 první (reálné) gymnázium s výhradně českým vyučovacím jazykem. Prošla jím řada osobností, jež se pak staly členy SČAŽ a i později vynikly v českožidovském hnutí.

Velmi aktivním vlastencem a členem spolku a zároveň významnou osobností mezi pacovskými Židy byl Vilém Zirkl (hebrejským jménem Jehuda Arje ben Meir), narozený 7. ledna 1857 v Jistebnici rodičům Markovi a Kateřině Zirklovým, jako jedno z jejich devíti dětí. Od dětství trpěl těžkou srdeční chorobou a byl krátkozraký, ale povahou byl prý optimista až vtipálek, karikující středoškolské profesory. Na táborském gymnáziu se věnoval spíše četbě české literatury než učení, a tak byl nucen z obavy z maturity z matematiky odejít ze školy a střední vzdělání dokončit v Praze. Zirklovou největší vášní se ale stalo ochotnické divadlo. Při právnickém studiu si v Praze udělal řadu známostí s předními osobnostmi českého divadla a spřízněných oborů (znal Stroupežnického, Kolára, Šamberka, Slukova a další). My už to dnes moc nechápeme, ale ona nebyla média jako televize a internet, a mladí lidé se bavili tím, že hráli ochotnické divadlo. A české ochotnické divadlo bylo fenomén. Do periodik Tábor a Český jih psal četné články a kritiky z Prahy, Vídně a z cest. Sám měl dramatické nadání a hrál v představeních ochotníků v Táboře a okolí. Znal se dobře se spolurodákem, pozdějším starostou SČAŽ a významným divadelníkem Vojtou Steinem-Táborským (1860–1940), autorem cenných publikací o amatérském venkovském divadle. 

V letech 1879–1881 byl Zirkl jednatelem SČAŽ. Studií práv ale ze zdravotních důvodů zanechal. Žil pak převážně u příbuzných v Pacově, kde nějaký čas pracoval u italské firmy, která tam stavěla transverzální železnici (1885-1888). Místo mu zajistil příznivec, pacovský lékárník a purkmistr František Novák. Příbuznými Zirkla v Pacově byly rodiny Robitschků a Mellerů, nějaký čas zde žil i jeho bratr. Vilém se aktivně účastnil společenského života maloměsta a měl zde řadu přátel bez rozdílu vyznání. Po roce 1883 se stal jednatelem a pak režisérem a kronikářem místní Jednoty divadelních ochotníků, což byl první kulturní spolek ve městě, založený roku 1859. Jeho příchod byl pro soubor přínosem, jelikož zásadně obměnil repertoár, který se pak skládal z děl předních českých dramatiků. Jednota pořádala i přednášky, koncerty a slavnosti a propůjčovala své jeviště i hostujícím kočovným divadelním společnostem, což bylo později předmětem sporů. V roce 1890, kdy měla jednota čtyřicítku členů, však Zirkl na protest proti poměrům ve spolku, odešel. Důvodem bylo snad i jeho zaměstnání mimo město (podle jiné informace žil po dostavění železnice jen z podpory příbuzných) a asi i nemoc. Dodejme ale, že jinak byl podíl Židů v pacovské divadelní jednotě v letech 1859–1918 pranepatrný.

Již dříve Zirkl převzal v rodném táborském kraji po odchodu Josefa Penížka do Vídně roli českožidovského aktivisty, nabádajícího souvěrce k „více českému chování“. Psal i pro Kalendář českožidovský a Zábavní listy. Překládal z polštiny a němčiny. Zemřel 12. října 1894 v Pacově, kde byl i pochován. V tisku vyšlo několik nekrologů. Kromě ochotníků mu vděčila i pacovská Čtenářská beseda, jejíž bohatou knihovnu vybavil řadou publikací. Odebíral některé mnohadílné ediční projekty. Na jeho náhrobek byla vyhlášena sbírka. Byl pořízen roku 1896 a je na něm věnování od rodiny, přátel ze SČAŽ, Čtenářské besedy a Spolku divadelních ochotníků v Pacově (tj. jednoty) a starých přátel. Náhrobek před několika lety spadl, ale byl znovu vztyčen. Pochází – stejně jako náhrobek Zirklova kolegy, starosty SČAŽ MUDr. Edvarda Beneše (1866–1892) v Radeníně – z arcivévodského lomu na Konopišti. Stejný je materiál i použitý druh písma. Na obou náhrobcích je i stručný hebrejský text: židovství bylo pro první generace asimilantů ještě samozřejmé a inspirativní, neusilovaly jako někteří jejich následovníci za několik desetiletí o asimilaci usque ad finem, tedy až do samého rozplynutí se v českém národě.

Karel Vošta

Literatura:

SCHOENBAUM, Moric: Památce Viléma Zirkla. In: Pakosta, Ferdinand (ed.): Památník vydaný na paměť padesátiletého jubilea Jednoty divadelních ochotníků v Pacově 1859–1909, Tábor 1909, s. 78–82.

KREJČOVÁ, Helena: Výbory Spolku českých akademiků židů a akademického spolku Kapper. In: Paginae historiae 7, 1999, s. 46–84.

MOHLOVÁ, Markéta: České ochotnické divadlo v Pacově v letech 1859–1918. Bakalářská práce na FF UPAL. Olomouc 2008.

DAVID, Josef: Kulturní a spolkový život v Pacově 1859–1914 (1918). Bakalářská práce na FF JČU. České Budějovice 2009.

VOŠTA, Karel: Svědectví náhrobků. Několik židovských osudů z jihu Čech, Maskil, roč. 15, 2016 (5776), č. 9, s. 12–13.