Náš tatínek prof. PhDr. Hugo Jokl se narodil 25. 4. 1891 v Pacově, Žižkově ulici čp. 207. Jeho otec Filip (narozený 18. listopadu 1855, zemřel v Pacově 6. ledna 1929) chodil po venkově a vykupoval hadry, kosti, kůže. Jeho maminka měla tři chlapce a zabývala se starostmi o domácnost a děti. Nejstarší Artur se vyučil obchodním příručím a později se usadil v Chýnově, prostřední hoch Richard si také zřídil obchod s textilem a měl ho v Pacově, na Žižkově ulici, tam, kde je v současné době lékárna. Bratři Artur a Richard se oženili se sestrami Hermannovými ze Senožat, Artur s Bertou a Richard s Olgou.
Maminka, moje babička, Alžběta Joklová rozená Pachnerová (narozená v Pacově 22. listopadu 1856, zemřela v terezínském ghettu v roce 1943), si přála, aby se její syn stal rabínem. Tatínek proto už ve dvanácti letech šel studovat na gymnázium do Prahy. Maturoval v roce 1912 na gymnáziu v Truhlářské ulici. Chodil do třídy s Karlem Poláčkem a jejich přátelství trvalo celý Poláčkův život.
Poté tatínek odešel do Vídně, kde byl rabínský seminář. Po jeho absolvování šel studovat na filozofickou fakultu vídeňské univerzity, kterou absolvoval v roce 1922 a na základě diplomové práce získal titul PhDr. Šel učit na českou školu Komenského, na nejvyšší stupeň. Učil češtinu, němčinu, latinu, zeměpis a dějepis. Jako profesor byl velice oblíbený. Přesvědčila jsem se o tom osobně, když jsem se po válce sešla v Bohdanči s lékařem, kterého tatínek učil ve Vídni. Vzpomínal na něj s velikou láskou.
S naší maminkou se seznámil ve vídeňském klubu českých turistů a v roce 1929 se vzali. V roce 1932 se narodil bratr, v roce 1933 já. Oba rodiče učili na české škole. Tatínek ve 30. letech přeložil a upravil pro výuku v češtině učebnice dějepisu pro 1. stupeň základní školy a podílel se i na jubilejní ročence Slovanské besedy ve Vídni. Vychovávala nás Češka, slečna Olga. Měli jsme šťastné dětství až do anšlusu v březnu 1938. Tatínek hned druhý den vzal ruksak se svačinou, maminka kabelku s doklady a odjeli jsme do Čech (tatínek chtěl chránit svoji maminku, které už tehdy bylo přes osmdesát let). Našli jsme azyl v Pacově, tatínek učil v Táboře na gymnáziu, maminka na obecné škole.
Na jaře roku 1939 jsme se přemístili do Tábora. V roce 1940 jsme museli opustit školu. Tatínek dával ještě rok hodiny. Snažil se udržovat kontakt se svými sourozenci a jejich rodinami. Z této doby se dochovaly dopisy od jeho matky z Terezína a od synovce Vladimíra z Pacova, některé psané v esperantu. V roce 1941 jsme dostali žluté hvězdy. Začala opravdová diskriminace. Maminka-árijka ještě učila, ale v únoru 1942 už i ona byla propuštěna. Byli jsme bez příjmu peněz, s minimálními potravinovými lístky. Vystěhovali nás do jedné místnosti o rozloze 56 m2 bez sociálního zařízení. Tatínek byl v říjnu 1944 povolán do pracovního tábora v Hagiboru a v lednu odvezen transportem do Terezína.
Vrátil se koncem května 1945 a od září zase nastoupil do školy. Učil dobře, učil rád a učil i po odchodu do penze. Jezdil do Soběslavi předávat žákům své vědomosti, pak i do Sezimova Ústí. Při výuce přednášel bez přípravy, bez učebnice, z hlavy. Byl moudrý, noblesní pán. My děti i jeho žáci na něj vzpomínáme s úctou a láskou. Zemřel 19. ledna 1960 ve věku 68 let, je pohřben v rodinném hrobě na pacovském židovském hřbitově tak, jak si to přál.
Věra Chudáčková
Richard Jokl se narodil v roce 1889. V roce 1928 se mu narodil v pořadí třetí syn Vladimír. Předchozí dva synové zemřeli v útlém věku a jsou pochováni na židovském hřbitově v Pacově. Celá rodina byla v listopadu roku 1942 poslána transportem do Terezína a později do Osvětimi-Birkenau, kde všichni její členové zahynuli. Syn Vladimír se učil esperanto od svého strýce Huga, který žil v době okupace v Táboře. Dochované dopisy od Vladimíra vypovídají o tom, že šlo o velice inteligentního a citlivého chlapce.
Artur Jokl se narodil v roce 1882. Za okupace byl zatčen, protože byl viděn s novinami na stole v době, kdy Židé nesměli číst „árijský tisk“ – pouze oficiální věstník židovské obce. Za tento „přečin“ byl uvězněn v koncentračním táboře Mauthausen, kde zahynul. Jeho rodina byla poslána transportem z Chýnova do Terezína v roce 1942 a později do Osvětimi. Obě děti, Zdena a Jiří, však odcestovaly poslední lodí do Palestiny a jejich děti Dana a Nora nyní žijí v Americe.
✡