a ti ostatní

Na našich webových stránkách jsou zachyceny příběhy přeživších. Stejně jako v jiných evropských zemích a městech šlo jen o malý zlomek původního židovského obyvatelstva. O drtivé většině pacovských Židů víme jen velice málo nebo vůbec nic. Přesto je však důležité, aby alespoň střípky, které zůstaly zachyceny v paměti jejich současníků a byly předávány dalšími generacemi, zůstaly uchovány pro budoucnost.

Fotografie Oldřicha Grosse

Profesor Hladílek vzpomíná na pana Grosse, který míval obchod na hlavním náměstí. Matka pana Hladílka nakupovala v obchodě u Grossů ještě na začátku okupace. Pan Gross pobízel paní Hladílkovou, aby si vzala zdarma vše, co potřebuje a co se později stalo ve válce vzácností, jako například mýdlo. Zřejmě už tušil, co se stane v blízké budoucnosti, a nabádal paní Hladílkovou, která se zdráhala, protože neměla dost peněz, aby se neostýchala, že mu vše stejně brzy vezmou. Pan Gross nepřišel jen o zboží, ale také o svůj dům a obchod, ve kterém bylo podle pamětníků zřízeno ústředí české fašistické organizace Vlajka. Pan Gross a celá jeho rodina zahynuli v nacistických koncentračních táborech. Z minulosti se dochovala fotografie jednoho z dvou synů rodiny Grossovy v sokolské uniformě.

Paní Anna se narodila v roce 1938. Ve stejném roce se narodila i Jindriška Schecková. Stejně jako její sestry měla po svém otci Vítězslavu Scheckovi zrzavé vlasy. Paní Anna vzpomíná, že děti Scheckovy si hrávaly v Malovcově ulici před budovou, v níž bydlel rabín a bývala židovská škola. Jedna z holčiček měla podle paní Anny vlasy, které zářily, jako by byly z mědi. Rodina Scheckova, oba rodiče a jejich tři holčičky, z nichž nejmladší Helence byly v době transportu dva roky, zahynula v Osvětimi. Jejich fotografie se nezachovaly.

Paní Anna vzpomíná také na transport v roce 1942. Jejího tatínka zaměstnávala obecní správa jako ponocného. V den transportu, který probíhal ve večerních hodinách, aby byl ukryt před zraky veřejnosti, ohlašoval noční hodinu. Díky tomu byl svědkem toho, jak transport probíhal. Přišel domů velice rozrušený z toho, jak děti usilovně plakaly při umisťování na nákladní auta, která je odvážela do Tábora. Manželce se svěřil s podezřením, že „je daleko nepovezou, ale vysadí je někde v lese, kde je pokropí“. Jeho dcera nerozuměla tomu, co znamená „pokropit“, a tak se ho zeptala. Otec si uvědomil, že se před dcerkou podřekl a už o tom před ní nikdy nemluvil.

Fotografie Zdeny Ledererové

Jiná vzpomínka z Pacova se týká Zdenky Ledererové. Jedna z pacovských rodaček vzpomíná na vyprávění své babičky, která byla Zdenčinou přítelkyní. Babička dostala v průběhu okupace zprávu, že ji Zdenka chce vidět, a vypravila se za ní. Našla ji v pokoji, kde bylo přítmí a v něm téměř netečná Zdenka. Babička měla tehdy na Zdenku zlost a nechápala, proč ji pozvala. Až mnohem později si uvědomila, že Zdenka věděla o blížícím se transportu a chtěla se s ní rozloučit. Obavy a smutek jí to však nedovolovaly. Babička to pochopila až mnohem později. Podle vzpomínek sestry Zdenky Ledererové Věry se Zdena velice změnila poté, co jejího otce zatklo gestapo v roce 1940. Gestapo podle vzpomínek Věry Ledererové použilo jako záminku k zatčení Zdenčina otce incident, při němž byla Zdenka spatřena na taneční zábavě, kam už jako Židovka měla vstup zakázán. Do té doby veselá a bezstarostná Zdenka propadla melancholii a depresi. Jejího otce Emila Lederera poslalo gestapo do Dachau a později do Buchenwaldu. Emil Lederer zemřel v roce 1942.

O mnoha jiných nemáme ani zprostředkované vzpomínky. Existují však osobní doklady, dopisy zachycující pocity a nálady autorů a adresátů. Díky nim se můžeme dočíst o obavách a napětí v rodině, o které píše maminka Zdenky a Věry Ledererové Berta Ledererová své sestře Bohumile (Milušce) Lustigové 15. března 1940 (tedy přesně rok po zahájení nacistické okupace v březnu roku 1939). V dopise se však objevují i světlá místa, když Berta Ledererová píše o návštěvě „Handy“ neboli Hany Poláčkové, která „má rozumu a jest to moc hodná a hezká holka, ale že ji moc chtějí dělat hezkou a ona nechce, a to jsme se nasmály“.

Dopis Berty Ledererové z 15. března 1940

Dopis Berty Ledererové z 15. března 1940

Berta Ledererová děkuje sestře Milušce, že nabídla její dceři Věře, aby pečovala o Miluščina malého syna Jiřího, který se narodil v prosinci 1939. Věra na jaře 1940 dokončila studium sociálně zdravotní školy v Praze a stala se zdravotní sestrou. Její matka však vysvětluje, že Věra si po návratu do Pacova musí nejdřív odpočinout a také se naučit francouzsky. Berta Ledererová ještě netuší, že dva týdny po napsání dopisu zatkne jejího manžela gestapo. Věra Ledererova se opravdu naučí francouzsky a v pracovním táboře Christianstadt, kam ji v roce 1944 pošlou z Osvětimi, využije své znalosti k navázaní vztahu s nuceně nasazenými francouzskými válečnými zajatci. Jedna z dozorkyň si toho všimne a ze žárlivosti na Věřiny jazykové schopnosti ji přeřadí na nejtěžší práci při kácení stromů, kde Věra málem zahyne vyčerpáním. Jiří Lustig, jeho maminka Bohumila Lustigová a Berta Ledererová zemřeli v Osvětimi.

Dopis Věry Ledererové ze 6. dubna 1940

Dopis Věry Ledererové ze 6. dubna 1940

Foto malého Jiřího Lustiga

Ze stejné doby, jara 1940, pochází také dopis Věry Ledererové, která, jak již víme, právě dokončila studium v Praze. Se zdravou dávkou sebeironie o sobe píše jako o „hotové a do života řádně připravené sestry“ a také o sestře, které „mohou být svěřeny děti“. Těší se na návrat do Pacova, i když „v Praze bydlí skvěle a v pokoji mají gramofon“. Brzy již nebude moci poslouchat gramofon, protože jako Židovka nebude mít právo vlastnit žádné rozhlasové přístroje ani hudební nástroje. Moc se těší na svého synovce Jiříčka, kterého ještě neviděla a na jehož fotografii netrpělivě čeká. V rodinném albu rodiny Ledererovy se zachovala jedna fotografie malého Jiříčka Lustiga, který zahynul v Osvětimi.

V některých dopisech nacházíme ozvěny života před válkou, kdy život vyplňovaly běžné starosti bez náznaku budoucí tragédie. Marie Weinerová tak v roce 1925 píše paní Poláčkové a doporučuje jí návštěvu Karlových Varů, aby si vyléčila nemocnou nohu, protože „Karlovy Vary jsou jediná pomoc v této nemoci a všechny peníze lékařům vydané jsou vyhozené“. V Karlových Varech je i „paní Dr. Autengruberová“ a také paní Langrová, která “pojede o týden dříve domu – velmi dobře vypadá“. Marie Weinerová se svými dcerami a Hermína Langerová zahynuly v Osvětimi.

Dopis Marie Weinerové z 21. května 1925

Dopis Marie Weinerové z 21. května 1925

A někdy se zachovalo ještě méně jako třeba předválečná dětská kresba ze školního „náčrtníku“ z obecné školy v Kamenici nad Lipou, podepsaná iniciálou V. Lustigová.

Kresba z náčrtníku V. Lustigové

Nemůžeme bohužel sestavit úplné portréty všech, kdo jsou zde zaznamenáni, ale je důležité, aby jejich památka zůstala zachována alespoň v těchto drobných útržcích jejich tragicky ukončených životů.