Z historie židovské komunity v Babčicích

Postupné zrovnoprávnění židovského obyvatelstva v rakouské monarchii mezi lety 1848–1867 vyvolalo velký migrační proud Židů z venkova do měst. Následkem toho slábly a zanikaly mnohé venkovské židovské komunity, které za sebou často měly několikasetletou historii. Zatímco v roce 1872 bylo v Čechách ještě 315 židovských náboženských obcí a spolků, po vydání říšského zákona o vnějších poměrech israelitské náboženské společnosti (1890) a následném nařízení ministerstva kultu a vyučování (1893) jich bylo nadále uznáno pouze 197 a jejich počet i v následujících letech klesal.1 Nástupnickým subjektům zaniklých náboženských obcí (ŽNO) připadla starost o nemovitosti (synagogy, obecní domy, hřbitovy) v sídlech, kde už mnohdy žádní Židé nezůstali.

Z nemnoha nalezených pramenů se dovídáme o případech, kdy se ŽNO snažily neužívané objekty modliteben prodávat s podmínkou, že nebudou užívány ve velkém rozporu s jejich původním účelem. Na jihu Čech to máme doloženo v případě ŽNO ve Volyni, která prodala za 6000 korun bývalou synagogu ve Vlachově Březí, s podmínkou, „aby místo nevhodnou budovou nebylo znesvěceno“.2 Táž obec prodala dříve i synagogu v Hošticích u Volyně se servitutem, aby na místě budovy po jejím případném zbourání nebylo zřízeno nic jiného než zahrádka, a to mělo být jako věcné břemeno vloženo do pozemkové knihy. Pokud toto byla běžná praxe – což se zdá být pravděpodobné –, museli bychom ji ověřit v pozemkových knihách, přístupných pouze formou placeného úředního výpisu. Větší břímě pro nástupnické obce představovaly hřbitovy, které dle kultovních předpisů měly mít náležitou péči. Volyňská ŽNO ze zmíněné částky za synagogu ve Vlachově Březí polovinu uložila a z jejích úroků měly být hrazeny opravy tamního hřbitova. Podobně po roce 1933 nabízela táborská ŽNO obecnímu úřadu ve Stádlci tamější budovu synagogy a školy za výhodnou cenu, s tím, aby se obec zavázala opravovat zeď stádleckého židovského hřbitova.3 Koupě se však neuskutečnila.

Tento příspěvek pojednává o zániku ŽNO v Babčicích 20 km severovýchodně od Tábora. Její historii a památkám již byla věnována pozornost badatelů.4 Obec sdružovala od druhé poloviny 18. století rozptýlené věřící z rozsáhlé oblasti mezi Mladou Vožicí, Chýnovem, Pacovem a Lukavcem, přičemž definitivní centralizace náboženského života do Babčic proběhla možná až po roce 1820. V této nevelké, kdysi ryze svobodnické vsi, rozšířené parcelací svobodných dvorů, zdá se nikdy nežily více než čtyři židovské rodiny. Hřbitov byl severně od vsi zřízen kolem roku 1842. Původní modlitebna zanikla při úmyslně založeném katastrofálním požáru vsi 2. listopadu 1854.5 Díky vypsané sbírce byla v monarchii vybrána dostatečná částka na stavbu nové synagogy a školy, která proběhla na přelomu padesátých a šedesátých let. ŽNO však dlouho nevzkvétala, protože i této oblasti se přirozeně dotkla proměna židovského osídlení. A tak ve zmíněné vyhlášce nebyly Babčice uznány za úředně schválenou židovskou obec. To byl šok pro věřící, kteří se 2. července 1893 obrátili na okresní hejtmanství v Táboře s emotivně podbarvenou peticí, jíž prokazovali, že ŽNO má předpoklady k dalšímu trvání. Uváděli dokonce, že jejich „chrámu“ se co do hodnoty a krásy jen málokterý vyrovná a že babčická náboženská komunita je jednou z nejstarších v Čechách a trvá již přes 300 let!6 Obojí byla tendenční tvrzení.

Babčice, někdejší synagoga a židovská škola od severu (foto Karel Vošta, 2020)
Babčice, někdejší synagoga a židovská škola od severu (foto Karel Vošta, 2020)

ŽNO Babčice nakonec rekonstituována nebyla a změnila se na modlitební spolek v rámci ŽNO Mladá Vožice, který postupem let samovolně zanikl. Pozoruhodné ovšem je, že zároveň s obcí nezanikla soukromá židovská škola. Ta disponovala právem veřejnosti, tj. jí vydaná vysvědčení měla úřední platnost. Svou roli měla zřejmě vzdálenost od Mladé Vožice (15 km), kam by musely děti za eventuální výukou docházet, a také fakt, že babčické škole přispívala vídeňská Israelitische Allianz, což byla organizace podporující německojazyčné židovské školství v monarchii (dílem i mimo ní), podobně jako Alliance israélite universelle, jež zase zřizovala frankofonní židovské školy na Balkáně a Blízkém východě.7 Židovská obec v nedalekém Radeníně dostávala od Allianz nevelkou částku 200 korun ročně.8 Škola v Babčicích získávala přirozeně prostředky formou školného a snad i od vožické ŽNO. Narážíme však na značnou pramennou nedostatečnost.

Židé v Čechách se na přelomu 19. a 20. století v zásadě vědomě hlásili buď k Čechům, nebo přijali německou kulturu a jazyk. Němčina byla z počátku i dominujícím jazykem sionistického hnutí u nás, coby národně- a kulturně-obrodného směru v židovstvu. Pak tu byli lidé, pro něž bylo podstatné jejich židovství, hovořili oběma zemskými jazyky, ale svou orientaci nepotřebovali nějak institucionalizovat. Asimilanti i sionisté je ve svém tisku označovali jako indiferentní. Organizované českožidovské hnutí (1876) spatřovalo v německých židovských školách a německy orientovaných souvěrcích nepřítele číslo jedna.9 Představovali pro něj překážku v jazykové a kulturní asimilaci k českému národu. Naopak pozitivně na tento typ škol nahlíželi oponenti asimilantů – sionisté (od konce 19. století), pro něž byly prostředkem k udržení židovské identity a zároveň poskytovaly vzdělání ve „světovém“ německém jazyce.10

Od roku 1880 se v monarchii uváděl při sčítání lidu takzvaný obcovací jazyk (Umgangssprache). Podíl osob s udávaným českým obcovacím jazykem se mezi Židy v Čechách na počátku 20. století pohyboval v rozmezí 51–55 %.11 Ovšem dnes pohlížíme na tuto problematiku kritičtěji.12 Židé byli pod drobnohledem svého okolí, českožidovských aktivistů a pod tlakem občasných antisemitských projevů nuceni ke změně své dosavadní loajality. Sčítací operáty se vypisovaly na obecních úřadech a kolonka jazyka byla ostře sledována. Lidé užívající v domácnosti zejména němčinu tak často uváděli obcovací jazyk český. Velmi tvrdě se k tématu vyjádřil sionistický publicista Hugo Herrmann (1887–1940), když označil tento postoj Židů u nás jako marranismus: Jako se na konci středověku skrývali v ohrožení nuceně pokřtění Židé na Pyrenejském poloostrově (tzv. marranos) se svým židovstvím, tak prý skrývali čeští Židé v soukromí domácností své němectví (a čeští asimilanti byli podle něj udavači střežící národní směřování svých souvěrců).13 Zde se teprve dostáváme k vlastnímu „příběhu“ poslední židovské rodiny v Babčicích a (pravděpodobně) posledního učitele zdejší židovské školy.

Babčice, bývalá usedlost rodiny Kohnových, dnes stodola bez čp. (foto Karel Vošta, 2020)
Babčice, bývalá usedlost rodiny Kohnových, dnes stodola bez čp. (foto Karel Vošta, 2020)

V prvním desetiletí 20. století se v Babčicích setkáváme s rodinou rolníka Philippa Kohna na usedlosti čp. 16 a učitelem židovské školy Moritzem Steinerem, žijícím v objektu školy čp. 14. Kohn byl již třetí generací rodu usazeného ve vsi. Narodil se 22. prosince 1857 jako syn Salomona a Karoliny Kohnových.14 Jeho dědem byl Moše alias Salomon Kohn starší (zemřel 1861), po několik desetiletí Religionsweiser (rabín bez plné ordinace) židovské obce. Philipp se roku 1874 v pouhých 17 letech vydal na palubě lodi Lloyd Hermann do Spojených států. V imigračním středisku Ellis Island byl zapsán jako book-keeper (účetní či knihvazač).15 V roce 1888 je zpět v Čechách s americkým občanstvím a příslušností do Milwaukee ve Wisconsinu. Tehdy se v Jičíně oženil s Annou Abelesovou z Činěvsi u Nymburka.16 Z manželství se narodilo pět dětí. Rodina žila nejprve v Rybníčku u Jičína a po smrti otce Salomona Kohna (zemřel 1893) se Philipp s rodinou stěhuje do Babčic.

Židovská obecná škola v Babčicích je doložena jen skromnými prameny. Na počátku 20. století se připomíná v kronikách okolních obecných škol v Hartvíkově a Bradáčově, a dá se předpokládat, že do ní chodil již jen malý počet žáků. Učitelé byli zároveň synagogálními kantory a vykonávali i další rituální funkce. Moritz Steiner je v Babčicích připomínán matričními záznamy v letech 1901–1904.17 Pro rok 1900 bohužel chybí sčítací operát, který by nám o něm snad prozradil více. Pohnutkou k sepsání příspěvku pojednávajícím o zániku venkovské židovské komunity byl krátký článek, zaslaný 21. října 1902 jedenáctiletou školačkou Elsou Kohnovou z Babčic do redakce sionistického časopisu pro mládež Jung Juda (vycházel v Praze od roku 1900).18 Reaguje v něm na podobně krátký článek tachovského školáka z předchozího čísla časopisu.19 Ten pojednával o rodinné návštěvě v obci předků Dlouhém Újezdě (Langendörflas), přičemž konstatuje velmi tristní stav tamní bývalé synagogy, využité jako skladiště. Elsa soudí, že svatostánky a bimy (čtecí podia) nepoužívaných synagog by měly být umístěny na nějakém důstojném místě. Připomíná výrok svého učitele náboženství (Moritze Steinera), kterým v tomto případě aplikuje halachickou poučku „ma’alin be-kodeš ve-lo moridin“ – ve smyslu svaté smí být jen vyvýšeno, nikoliv sníženo.

Babčice, židovský hřbitov, náhrobky rodiny Kohnovy s hebrejsko-německými nápisy (foto Iva Steinová)
Babčice, židovský hřbitov, náhrobky rodiny Kohnovy s hebrejsko-německými nápisy (foto Iva Steinová)

Je doloženo, že Philipp Kohn byl předplatitelem časopisu Jung Juda a dcery Elsa s Berthou jeho nadšenými čtenářkami. Moritz Steiner měl i skromné literární ambice. Roku 1904 v časopisu uveřejnil dvě drobné povídky: „Der Diamant und der Bleistift“ je zajímavě pojatým dialogem diamantu v prstenu a tužky na nočním stolku, zatímco „Josef und Rahel“ představuje mírně sentimentální zamyšlení nad tématem židovské hrdosti.20 Jsme sice už na poli hypotéz, když připustíme, že jej k této povídce inspirovala rodina Kohnových, ovšem hypotéza je to zřejmě oprávněná. Vysmívaným osmiletým chlapcem by pak byl Otto Kohn, jeho o tři roky starší národně uvědomělou sestrou Elsa, poučujícím otcem zmiňujícím výrok lorda Disraeliho Philipp Kohn a dojatou žehnající babičkou Karolina Kohnová (zemřela 1905).

Shrneme-li výše popsané, vidíme skutečnost, jak někteří dvojjazyční Židé na přelomu století na venkově nacházejí východisko v sionismu a zájmu o vlastní kulturu. A to i přesto, že jde o rodinu od nepaměti žijící v českém prostředí a po čtyři generace v jedné vsi, kde se jako křesťanští sousedé věnuje po staletí Židům zapovězenému zemědělství a kde spolu s nemnoha souvěrci v okolí udržuje zanikající instituci modlitebního spolku a školy. Východiskem byl sionismus jako volba srdcem a rozumem, když v jazykově německém prostředí již léta bujel rasově pojatý antisemitismus, zatímco z české strany přišel nedlouho předtím šok v podobě nebývalého vzedmutí vulgárního antisemitismu za takzvané hilsneriády.

Židovská škola v Babčicích zaniká velmi brzy nato. Uvádí se rok 1906, podle jiného údaje existovala ještě ve školním roce 1907/1908.21 Další osud Moritze Steinera se nepodařilo zjistit. Nevíme, zda je totožný se stejnojmenným podporovatelem časopisu Jung Juda z Radostovic z let 1905–1906. (Vsi toho jména jsou na Táborsku dvě; v případě, že jde o tu blíže Chýnova, což je pravděpodobné, byl domácím učitelem v rodině statkáře Eduarda Blocha.) Zrovna tak není jasné, je-li totožný s učitelem Mořicem Steinerem z Prahy, který v letech 1911–1918 dojížděl vyučovat židovské děti do Hořelic západně od hlavního města.22

Rodina rolníka Philippa Kohna žila v Babčicích do druhého desetiletí 20. století. Roku 1910 udává celá domácnost jako obcovací jazyk češtinu a Elsini mladší sourozenci Bertha, Otto a Paula byli tehdy za vzděláním v Praze.23 22. září 1916 umírá ve věku 74 let dlouholetý pomocník na Kohnově hospodářství, svobodný Salomon Teller a je pochován v dnes neoznačeném hrobě na místním židovském hřbitově.24 Tam odpočívají i příslušníci rodu Kohnů, jejichž potomci záhy z Babčic mizí. Nebyli identifikováni v databázi obětí nacistické genocidy. Je proto možné, že se rodina přestěhovala do Spojených států. Objekt synagogy a školy v Babčicích byl roku 1918 odprodán velkostatkáři Karlu Dlouhému ze sousední Vodice a přeměněn na stodolu a byt čeledi.25 Exteriér byl narušen, z inventáře se nedochovalo nic, stejně tak z většiny vnitřních konstrukcí. Nesplnilo se přání Elsy Kohnové, aby bylo se „svatým“ zacházeno s úctou. K bydlení slouží budova čp. 14 vlastněná zemědělským družstvem z části dodnes. Týž velkostatkář zakoupil i sousední usedlost Kohnových čp. 16; dnes je z ní rovněž pouhá stodola.26

Karel Vošta

Poznámky

1 Wlaschek, Rudolf Mathias: Juden in Böhmen. Beiträge zur Geschichte des europäischen Judentums im 19. und 20. Jahrhundert. München 1990, s. 21; zákon o vnějších poměrech israelitské náboženské společnosti č. 57/1890 ř. z.; nařízení ministra kultu a vyučování č. 1021 z 10. března 1893.

2 Vávrů, Jan: Dějiny Židů ve Volyni a v okolí. In: Gold, Hugo (ed.): Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart, Prag-Brünn 1934, s. 701–704, zde s. 703–704.

3 Státní okresní archiv Tábor (dále SOkA), Místní národní výbor Stádlec, obecní kronika 1924–1964, s. 107–108.

4 Souhrnné informace podává Fiedler, Jiří: Encyklopedie židovských sídlišť, heslo Babčice [CD-ROM]; Steinová, Iva: Náhrobky a osudy. Zalman Schick, pohřbený v Osikovci. Věstník židovských obcí, 2001, č. 10, s. 16; Vošta, Karel: Židovský hřbitov Babčice. Historie, popis a nástin dokumentace. 2011, dostupné online: https://app.box.com/s/zhw6u08sr2fffxi7o9hx; Týž: Židovské školy na Mladovožicku v 2. polovině 19. století, Výběr: Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, roč. 49, 2012, č. 2, s. 101–108; Týž: Z historie židovské obce Babčice. Maskil, roč. 16, 2017 (5777), č. 5, s. 10–11. Nedávno byly dvakrát odborně zdokumentovány náhrobky hřbitova. První pokus o dokumentaci pochází již z roku 1931; elaborát je uložen v archivu Židovského muzea v Praze.

5 Tagesbote, 13. 11. 1854, s. 2; SOkA Tábor, Okresní úřad (dále OÚ) Mladá Vožice, inv. č. 30, kart. 19.

6 SOkA Tábor, OÚ Tábor I, inv. č. 1406, kart. 327.

7 Israelitische Allianz zu Wien. Israelitische Gemeinde-Zeitung. Centralorgan für die Gesamtinteressen des Judenthums, 10. 6. 1901, s. 132.

8 SOkA Tábor, OÚ Tábor I, inv. č. 1407, sign. 5/4, kart. 330.

9 K tomu např. Frankl, Michal: „Emancipace od židů“. Český antisemitismus na konci 19. století. Praha-Litomyšl 2007, s. 46–52; Kieval, Hillel J.: Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870–1918. Praha-Litomyšl 2011, s. 66-78.

10 Ein Epilog für die jüdischen Schulen. Selbstwehr, 7. 2. 1913, s. 2–3.

11 Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 515–516.

12 „Domnívám se také, že příliš často akcentovaná asimilace českých Židů, dokazovaná spornými jazykovými cenzy a orientací na české školy, zkresluje celkové postavení českých Židů v majoritní společnosti.“ Strobach, Vít: „Rudá asimilace“ českých Židů. Nahlédnutí přes práh opomíjeného. In: Coufalová, Iveta (ed.): Identita versus integrita. Spolužití Čechů, Němců a Židů (nejen) v oblasti Šumavy a Českého lesa (příspěvky z mezinárodní konference 25.–26. dubna 2007 v Hartmanicích u Sušice). Plzeň 2007, s. 50–59, zde s. 53.

13 Iggers Abeles, Wilma (ed.): Die Juden in Böhmen und Mähren. Ein historisches Lesebuch. München 1986, s. 214–216.

14 Národní archiv (dále NA), Matriky židovských náboženských obcí (HBMa), ŽNO Babčice, kn. č. 2, pag. 101–102.

15 Dohledáno v databázi imigračních záznamů: https://heritage.statueofliberty.org/passenger-details/czoxMzoiOTAxMjI2OTE1ODExMSI7/czo5OiJwYXNzZW5nZXIiOw==.

16 NA, HBMa, ŽNO Jičín, kn. č. 684, pag. 105–106.

17 NA, HBMa, ŽNO Mladá Vožice, kn. č. 1278, passim (zpočátku omylem uváděn vožickým matrikářem jako Steindler).

18 Sehr geehrter Herr Redakteur. Jung Juda. Zeitschrift für unsere Jugend, 5. 11. 1902, s. 59.

19 Aus unserem Leserkreise. Jung Juda, 10. 10. 1902, bez č. s.

20 Josef und Rahel. Eine Skizze aus dem jüdischen Familienleben. Jung Juda, 29. 4. 1904, s. 261–262; Der Diamant und der Bleistift. Jung Juda, 22. 7. 1904, s. 360–363 (znovu otištěno v témže časopisu 21. 6. 1929).

21 SOkA Tábor, Archiv obce Domamyšl, obecní kronika 1925–1939, inv. č. 3, kniha č. 3, s. 4; tamtéž, Archiv školy Hartvíkov, kronika školy 1877–1914, inv. č. 116, kniha č. 116, s. 60.

22 Polák-Rokycana, Jaroslav: Dějiny Židů v Unhošti, Hořelicích a Hostouni. In: Gold, Hugo (ed.): Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart, Prag-Brünn 1934, s. 685–686.

23 SOkA Tábor, OÚ Tábor I, sčítací operát Babčice, inv. č. 4858, přístupné z: https://digi.ceskearchivy.cz/632613/28/1266/2714/48/0.

24 NA, HBMa, ŽNO Mladá Vožice, kn. č. 1280, fol. 82. Nejednalo se o stejnojmenného učitele v Babčicích z doby kolem roku 1870, který pocházel rovněž z Radenína.

25 SOkA Tábor, Archiv obce Domamyšl, obecní kronika 1925–1939, inv. č. 3, kniha č. 3, s. 4.

26 Podle ústního podání zaslali po roce 1960 potomci rodáků z USA finanční částku na opravu babčického židovského hřbitova. Mohli mezi nimi být i Kohnovi. Podle archivních pramenů zjistil Jiří Fiedler pouze menší investici okresního národního výboru v Táboře do opravy hřbitova kolem roku 1970.