Z historie židovské komunity v Babčicích

Postupné zrovnoprávnění židovského obyvatelstva v rakouské monarchii mezi lety 1848–1867 vyvolalo velký migrační proud Židů z venkova do měst. Následkem toho slábly a zanikaly mnohé venkovské židovské komunity, které za sebou často měly několikasetletou historii. Zatímco v roce 1872 bylo v Čechách ještě 315 židovských náboženských obcí a spolků, po vydání říšského zákona o vnějších poměrech israelitské náboženské společnosti (1890) a následném nařízení ministerstva kultu a vyučování (1893) jich bylo nadále uznáno pouze 197 a jejich počet i v následujících letech klesal.1 Nástupnickým subjektům zaniklých náboženských obcí (ŽNO) připadla starost o nemovitosti (synagogy, obecní domy, hřbitovy) v sídlech, kde už mnohdy žádní Židé nezůstali.

Z nemnoha nalezených pramenů se dovídáme o případech, kdy se ŽNO snažily neužívané objekty modliteben prodávat s podmínkou, že nebudou užívány ve velkém rozporu s jejich původním účelem. Na jihu Čech to máme doloženo v případě ŽNO ve Volyni, která prodala za 6000 korun bývalou synagogu ve Vlachově Březí, s podmínkou, „aby místo nevhodnou budovou nebylo znesvěceno“.2 Táž obec prodala dříve i synagogu v Hošticích u Volyně se servitutem, aby na místě budovy po jejím případném zbourání nebylo zřízeno nic jiného než zahrádka, a to mělo být jako věcné břemeno vloženo do pozemkové knihy. Pokud toto byla běžná praxe – což se zdá být pravděpodobné –, museli bychom ji ověřit v pozemkových knihách, přístupných pouze formou placeného úředního výpisu. Větší břímě pro nástupnické obce představovaly hřbitovy, které dle kultovních předpisů měly mít náležitou péči. Volyňská ŽNO ze zmíněné částky za synagogu ve Vlachově Březí polovinu uložila a z jejích úroků měly být hrazeny opravy tamního hřbitova. Podobně po roce 1933 nabízela táborská ŽNO obecnímu úřadu ve Stádlci tamější budovu synagogy a školy za výhodnou cenu, s tím, aby se obec zavázala opravovat zeď stádleckého židovského hřbitova.3 Koupě se však neuskutečnila.

Tento příspěvek pojednává o zániku ŽNO v Babčicích 20 km severovýchodně od Tábora. Její historii a památkám již byla věnována pozornost badatelů.4 Obec sdružovala od druhé poloviny 18. století rozptýlené věřící z rozsáhlé oblasti mezi Mladou Vožicí, Chýnovem, Pacovem a Lukavcem, přičemž definitivní centralizace náboženského života do Babčic proběhla možná až po roce 1820. V této nevelké, kdysi ryze svobodnické vsi, rozšířené parcelací svobodných dvorů, zdá se nikdy nežily více než čtyři židovské rodiny. Hřbitov byl severně od vsi zřízen kolem roku 1842. Původní modlitebna zanikla při úmyslně založeném katastrofálním požáru vsi 2. listopadu 1854.5 Díky vypsané sbírce byla v monarchii vybrána dostatečná částka na stavbu nové synagogy a školy, která proběhla na přelomu padesátých a šedesátých let. ŽNO však dlouho nevzkvétala, protože i této oblasti se přirozeně dotkla proměna židovského osídlení. A tak ve zmíněné vyhlášce nebyly Babčice uznány za úředně schválenou židovskou obec. To byl šok pro věřící, kteří se 2. července 1893 obrátili na okresní hejtmanství v Táboře s emotivně podbarvenou peticí, jíž prokazovali, že ŽNO má předpoklady k dalšímu trvání. Uváděli dokonce, že jejich „chrámu“ se co do hodnoty a krásy jen málokterý vyrovná a že babčická náboženská komunita je jednou z nejstarších v Čechách a trvá již přes 300 let!6 Obojí byla tendenční tvrzení.

Babčice, někdejší synagoga a židovská škola od severu (foto Karel Vošta, 2020)
Babčice, někdejší synagoga a židovská škola od severu (foto Karel Vošta, 2020)

ŽNO Babčice nakonec rekonstituována nebyla a změnila se na modlitební spolek v rámci ŽNO Mladá Vožice, který postupem let samovolně zanikl. Pozoruhodné ovšem je, že zároveň s obcí nezanikla soukromá židovská škola. Ta disponovala právem veřejnosti, tj. jí vydaná vysvědčení měla úřední platnost. Svou roli měla zřejmě vzdálenost od Mladé Vožice (15 km), kam by musely děti za eventuální výukou docházet, a také fakt, že babčické škole přispívala vídeňská Israelitische Allianz, což byla organizace podporující německojazyčné židovské školství v monarchii (dílem i mimo ní), podobně jako Alliance israélite universelle, jež zase zřizovala frankofonní židovské školy na Balkáně a Blízkém východě.7 Židovská obec v nedalekém Radeníně dostávala od Allianz nevelkou částku 200 korun ročně.8 Škola v Babčicích získávala přirozeně prostředky formou školného a snad i od vožické ŽNO. Narážíme však na značnou pramennou nedostatečnost.

Židé v Čechách se na přelomu 19. a 20. století v zásadě vědomě hlásili buď k Čechům, nebo přijali německou kulturu a jazyk. Němčina byla z počátku i dominujícím jazykem sionistického hnutí u nás, coby národně- a kulturně-obrodného směru v židovstvu. Pak tu byli lidé, pro něž bylo podstatné jejich židovství, hovořili oběma zemskými jazyky, ale svou orientaci nepotřebovali nějak institucionalizovat. Asimilanti i sionisté je ve svém tisku označovali jako indiferentní. Organizované českožidovské hnutí (1876) spatřovalo v německých židovských školách a německy orientovaných souvěrcích nepřítele číslo jedna.9 Představovali pro něj překážku v jazykové a kulturní asimilaci k českému národu. Naopak pozitivně na tento typ škol nahlíželi oponenti asimilantů – sionisté (od konce 19. století), pro něž byly prostředkem k udržení židovské identity a zároveň poskytovaly vzdělání ve „světovém“ německém jazyce.10

Od roku 1880 se v monarchii uváděl při sčítání lidu takzvaný obcovací jazyk (Umgangssprache). Podíl osob s udávaným českým obcovacím jazykem se mezi Židy v Čechách na počátku 20. století pohyboval v rozmezí 51–55 %.11 Ovšem dnes pohlížíme na tuto problematiku kritičtěji.12 Židé byli pod drobnohledem svého okolí, českožidovských aktivistů a pod tlakem občasných antisemitských projevů nuceni ke změně své dosavadní loajality. Sčítací operáty se vypisovaly na obecních úřadech a kolonka jazyka byla ostře sledována. Lidé užívající v domácnosti zejména němčinu tak často uváděli obcovací jazyk český. Velmi tvrdě se k tématu vyjádřil sionistický publicista Hugo Herrmann (1887–1940), když označil tento postoj Židů u nás jako marranismus: Jako se na konci středověku skrývali v ohrožení nuceně pokřtění Židé na Pyrenejském poloostrově (tzv. marranos) se svým židovstvím, tak prý skrývali čeští Židé v soukromí domácností své němectví (a čeští asimilanti byli podle něj udavači střežící národní směřování svých souvěrců).13 Zde se teprve dostáváme k vlastnímu „příběhu“ poslední židovské rodiny v Babčicích a (pravděpodobně) posledního učitele zdejší židovské školy.

Babčice, bývalá usedlost rodiny Kohnových, dnes stodola bez čp. (foto Karel Vošta, 2020)
Babčice, bývalá usedlost rodiny Kohnových, dnes stodola bez čp. (foto Karel Vošta, 2020)

V prvním desetiletí 20. století se v Babčicích setkáváme s rodinou rolníka Philippa Kohna na usedlosti čp. 16 a učitelem židovské školy Moritzem Steinerem, žijícím v objektu školy čp. 14. Kohn byl již třetí generací rodu usazeného ve vsi. Narodil se 22. prosince 1857 jako syn Salomona a Karoliny Kohnových.14 Jeho dědem byl Moše alias Salomon Kohn starší (zemřel 1861), po několik desetiletí Religionsweiser (rabín bez plné ordinace) židovské obce. Philipp se roku 1874 v pouhých 17 letech vydal na palubě lodi Lloyd Hermann do Spojených států. V imigračním středisku Ellis Island byl zapsán jako book-keeper (účetní či knihvazač).15 V roce 1888 je zpět v Čechách s americkým občanstvím a příslušností do Milwaukee ve Wisconsinu. Tehdy se v Jičíně oženil s Annou Abelesovou z Činěvsi u Nymburka.16 Z manželství se narodilo pět dětí. Rodina žila nejprve v Rybníčku u Jičína a po smrti otce Salomona Kohna (zemřel 1893) se Philipp s rodinou stěhuje do Babčic.

Židovská obecná škola v Babčicích je doložena jen skromnými prameny. Na počátku 20. století se připomíná v kronikách okolních obecných škol v Hartvíkově a Bradáčově, a dá se předpokládat, že do ní chodil již jen malý počet žáků. Učitelé byli zároveň synagogálními kantory a vykonávali i další rituální funkce. Moritz Steiner je v Babčicích připomínán matričními záznamy v letech 1901–1904.17 Pro rok 1900 bohužel chybí sčítací operát, který by nám o něm snad prozradil více. Pohnutkou k sepsání příspěvku pojednávajícím o zániku venkovské židovské komunity byl krátký článek, zaslaný 21. října 1902 jedenáctiletou školačkou Elsou Kohnovou z Babčic do redakce sionistického časopisu pro mládež Jung Juda (vycházel v Praze od roku 1900).18 Reaguje v něm na podobně krátký článek tachovského školáka z předchozího čísla časopisu.19 Ten pojednával o rodinné návštěvě v obci předků Dlouhém Újezdě (Langendörflas), přičemž konstatuje velmi tristní stav tamní bývalé synagogy, využité jako skladiště. Elsa soudí, že svatostánky a bimy (čtecí podia) nepoužívaných synagog by měly být umístěny na nějakém důstojném místě. Připomíná výrok svého učitele náboženství (Moritze Steinera), kterým v tomto případě aplikuje halachickou poučku „ma’alin be-kodeš ve-lo moridin“ – ve smyslu svaté smí být jen vyvýšeno, nikoliv sníženo.

Babčice, židovský hřbitov, náhrobky rodiny Kohnovy s hebrejsko-německými nápisy (foto Iva Steinová)
Babčice, židovský hřbitov, náhrobky rodiny Kohnovy s hebrejsko-německými nápisy (foto Iva Steinová)

Je doloženo, že Philipp Kohn byl předplatitelem časopisu Jung Juda a dcery Elsa s Berthou jeho nadšenými čtenářkami. Moritz Steiner měl i skromné literární ambice. Roku 1904 v časopisu uveřejnil dvě drobné povídky: „Der Diamant und der Bleistift“ je zajímavě pojatým dialogem diamantu v prstenu a tužky na nočním stolku, zatímco „Josef und Rahel“ představuje mírně sentimentální zamyšlení nad tématem židovské hrdosti.20 Jsme sice už na poli hypotéz, když připustíme, že jej k této povídce inspirovala rodina Kohnových, ovšem hypotéza je to zřejmě oprávněná. Vysmívaným osmiletým chlapcem by pak byl Otto Kohn, jeho o tři roky starší národně uvědomělou sestrou Elsa, poučujícím otcem zmiňujícím výrok lorda Disraeliho Philipp Kohn a dojatou žehnající babičkou Karolina Kohnová (zemřela 1905).

Shrneme-li výše popsané, vidíme skutečnost, jak někteří dvojjazyční Židé na přelomu století na venkově nacházejí východisko v sionismu a zájmu o vlastní kulturu. A to i přesto, že jde o rodinu od nepaměti žijící v českém prostředí a po čtyři generace v jedné vsi, kde se jako křesťanští sousedé věnuje po staletí Židům zapovězenému zemědělství a kde spolu s nemnoha souvěrci v okolí udržuje zanikající instituci modlitebního spolku a školy. Východiskem byl sionismus jako volba srdcem a rozumem, když v jazykově německém prostředí již léta bujel rasově pojatý antisemitismus, zatímco z české strany přišel nedlouho předtím šok v podobě nebývalého vzedmutí vulgárního antisemitismu za takzvané hilsneriády.

Židovská škola v Babčicích zaniká velmi brzy nato. Uvádí se rok 1906, podle jiného údaje existovala ještě ve školním roce 1907/1908.21 Další osud Moritze Steinera se nepodařilo zjistit. Nevíme, zda je totožný se stejnojmenným podporovatelem časopisu Jung Juda z Radostovic z let 1905–1906. (Vsi toho jména jsou na Táborsku dvě; v případě, že jde o tu blíže Chýnova, což je pravděpodobné, byl domácím učitelem v rodině statkáře Eduarda Blocha.) Zrovna tak není jasné, je-li totožný s učitelem Mořicem Steinerem z Prahy, který v letech 1911–1918 dojížděl vyučovat židovské děti do Hořelic západně od hlavního města.22

Rodina rolníka Philippa Kohna žila v Babčicích do druhého desetiletí 20. století. Roku 1910 udává celá domácnost jako obcovací jazyk češtinu a Elsini mladší sourozenci Bertha, Otto a Paula byli tehdy za vzděláním v Praze.23 22. září 1916 umírá ve věku 74 let dlouholetý pomocník na Kohnově hospodářství, svobodný Salomon Teller a je pochován v dnes neoznačeném hrobě na místním židovském hřbitově.24 Tam odpočívají i příslušníci rodu Kohnů, jejichž potomci záhy z Babčic mizí. Nebyli identifikováni v databázi obětí nacistické genocidy. Je proto možné, že se rodina přestěhovala do Spojených států. Objekt synagogy a školy v Babčicích byl roku 1918 odprodán velkostatkáři Karlu Dlouhému ze sousední Vodice a přeměněn na stodolu a byt čeledi.25 Exteriér byl narušen, z inventáře se nedochovalo nic, stejně tak z většiny vnitřních konstrukcí. Nesplnilo se přání Elsy Kohnové, aby bylo se „svatým“ zacházeno s úctou. K bydlení slouží budova čp. 14 vlastněná zemědělským družstvem z části dodnes. Týž velkostatkář zakoupil i sousední usedlost Kohnových čp. 16; dnes je z ní rovněž pouhá stodola.26

Karel Vošta

Poznámky

1 Wlaschek, Rudolf Mathias: Juden in Böhmen. Beiträge zur Geschichte des europäischen Judentums im 19. und 20. Jahrhundert. München 1990, s. 21; zákon o vnějších poměrech israelitské náboženské společnosti č. 57/1890 ř. z.; nařízení ministra kultu a vyučování č. 1021 z 10. března 1893.

2 Vávrů, Jan: Dějiny Židů ve Volyni a v okolí. In: Gold, Hugo (ed.): Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart, Prag-Brünn 1934, s. 701–704, zde s. 703–704.

3 Státní okresní archiv Tábor (dále SOkA), Místní národní výbor Stádlec, obecní kronika 1924–1964, s. 107–108.

4 Souhrnné informace podává Fiedler, Jiří: Encyklopedie židovských sídlišť, heslo Babčice [CD-ROM]; Steinová, Iva: Náhrobky a osudy. Zalman Schick, pohřbený v Osikovci. Věstník židovských obcí, 2001, č. 10, s. 16; Vošta, Karel: Židovský hřbitov Babčice. Historie, popis a nástin dokumentace. 2011, dostupné online: https://app.box.com/s/zhw6u08sr2fffxi7o9hx; Týž: Židovské školy na Mladovožicku v 2. polovině 19. století, Výběr: Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, roč. 49, 2012, č. 2, s. 101–108; Týž: Z historie židovské obce Babčice. Maskil, roč. 16, 2017 (5777), č. 5, s. 10–11. Nedávno byly dvakrát odborně zdokumentovány náhrobky hřbitova. První pokus o dokumentaci pochází již z roku 1931; elaborát je uložen v archivu Židovského muzea v Praze.

5 Tagesbote, 13. 11. 1854, s. 2; SOkA Tábor, Okresní úřad (dále OÚ) Mladá Vožice, inv. č. 30, kart. 19.

6 SOkA Tábor, OÚ Tábor I, inv. č. 1406, kart. 327.

7 Israelitische Allianz zu Wien. Israelitische Gemeinde-Zeitung. Centralorgan für die Gesamtinteressen des Judenthums, 10. 6. 1901, s. 132.

8 SOkA Tábor, OÚ Tábor I, inv. č. 1407, sign. 5/4, kart. 330.

9 K tomu např. Frankl, Michal: „Emancipace od židů“. Český antisemitismus na konci 19. století. Praha-Litomyšl 2007, s. 46–52; Kieval, Hillel J.: Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870–1918. Praha-Litomyšl 2011, s. 66-78.

10 Ein Epilog für die jüdischen Schulen. Selbstwehr, 7. 2. 1913, s. 2–3.

11 Pěkný, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001, s. 515–516.

12 „Domnívám se také, že příliš často akcentovaná asimilace českých Židů, dokazovaná spornými jazykovými cenzy a orientací na české školy, zkresluje celkové postavení českých Židů v majoritní společnosti.“ Strobach, Vít: „Rudá asimilace“ českých Židů. Nahlédnutí přes práh opomíjeného. In: Coufalová, Iveta (ed.): Identita versus integrita. Spolužití Čechů, Němců a Židů (nejen) v oblasti Šumavy a Českého lesa (příspěvky z mezinárodní konference 25.–26. dubna 2007 v Hartmanicích u Sušice). Plzeň 2007, s. 50–59, zde s. 53.

13 Iggers Abeles, Wilma (ed.): Die Juden in Böhmen und Mähren. Ein historisches Lesebuch. München 1986, s. 214–216.

14 Národní archiv (dále NA), Matriky židovských náboženských obcí (HBMa), ŽNO Babčice, kn. č. 2, pag. 101–102.

15 Dohledáno v databázi imigračních záznamů: https://heritage.statueofliberty.org/passenger-details/czoxMzoiOTAxMjI2OTE1ODExMSI7/czo5OiJwYXNzZW5nZXIiOw==.

16 NA, HBMa, ŽNO Jičín, kn. č. 684, pag. 105–106.

17 NA, HBMa, ŽNO Mladá Vožice, kn. č. 1278, passim (zpočátku omylem uváděn vožickým matrikářem jako Steindler).

18 Sehr geehrter Herr Redakteur. Jung Juda. Zeitschrift für unsere Jugend, 5. 11. 1902, s. 59.

19 Aus unserem Leserkreise. Jung Juda, 10. 10. 1902, bez č. s.

20 Josef und Rahel. Eine Skizze aus dem jüdischen Familienleben. Jung Juda, 29. 4. 1904, s. 261–262; Der Diamant und der Bleistift. Jung Juda, 22. 7. 1904, s. 360–363 (znovu otištěno v témže časopisu 21. 6. 1929).

21 SOkA Tábor, Archiv obce Domamyšl, obecní kronika 1925–1939, inv. č. 3, kniha č. 3, s. 4; tamtéž, Archiv školy Hartvíkov, kronika školy 1877–1914, inv. č. 116, kniha č. 116, s. 60.

22 Polák-Rokycana, Jaroslav: Dějiny Židů v Unhošti, Hořelicích a Hostouni. In: Gold, Hugo (ed.): Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart, Prag-Brünn 1934, s. 685–686.

23 SOkA Tábor, OÚ Tábor I, sčítací operát Babčice, inv. č. 4858, přístupné z: https://digi.ceskearchivy.cz/632613/28/1266/2714/48/0.

24 NA, HBMa, ŽNO Mladá Vožice, kn. č. 1280, fol. 82. Nejednalo se o stejnojmenného učitele v Babčicích z doby kolem roku 1870, který pocházel rovněž z Radenína.

25 SOkA Tábor, Archiv obce Domamyšl, obecní kronika 1925–1939, inv. č. 3, kniha č. 3, s. 4.

26 Podle ústního podání zaslali po roce 1960 potomci rodáků z USA finanční částku na opravu babčického židovského hřbitova. Mohli mezi nimi být i Kohnovi. Podle archivních pramenů zjistil Jiří Fiedler pouze menší investici okresního národního výboru v Táboře do opravy hřbitova kolem roku 1970.

Nová kniha o zachráněných českých tórách se zmínkou o Pacovu

„Světlo zpoza stínů: Odkaz českých svitků Tóry a obnova židovstva v Čechách“ od Sheily Pallay a Julia Müllera

Kniha zachycuje třináctidenní putování Českou republikou, kterou podnikli genealog Julius Müller a americká fotografka Sheila Pallay. Během své cesty dokumentovali současné a zejména bývalé synagogy, židovské hřbitovy a pomníky židovským obětem druhé světové války. Kniha tak poskytuje živý vizuální obraz židovské kultury v Čechách a na Moravě a vytváří pouto mezi čtenářem a předválečnými židovskými obcemi. 

V roce 1942 byly židovské obce na území Protektorátu Čechy a Morava vyzvány, aby zaslaly movitý majetek do Židovského muzea v Praze. Díky tomu přetrvalo nacistickou okupaci 212 822 liturgických předmětů včetně 1 800 svitků tóry. Svitky, mnohdy vinou nevhodného skladování silně poškozené, byly v roce 1964 nabídnuty tehdejší československou vládou k prodeji do zahraničí. 1 564 z nich bylo zakoupeno britským filantropem a dostalo se tak do Westminsterské synagogy v Londýně. 

Westminsterská synagoga založila nadaci Memorial Scrolls Trust (MST), která převzala tóry do své péče. Během následujících třiceti let je pak postupně opravovalo dvanáct „soferim“ (opisovačů). Rekonstruované tóry jsou trvale zapůjčovány židovským obcím v Severní a Jižní Americe, Evropě, Izraeli a Jihoafrické republice.

Mezi tórami se nachází sedm exemplářů pocházejících z Pacova. Tyto tóry byly trvale zapůjčeny židovským obcím ve Spojených státech a Velké Británii.

Jeffrey Ohrenstein, předseda nadace Memorial Scrolls Trust, který v minulosti navštívil také Pacov, v úvodu knihy napsal, že jeho nadace usiluje o to, aby se židovské obce, kterým jsou tory zapůjčeny, snažily o jejich smysluplné využití pro zachování památky a paměti na jejich původní majitele.

Rabbi Joseph Meszler z Temple Sinai v Sharon ve státě Massachusetts píše o zapůjčené tóře z Přeštic, která je přibližně 200 až 250 let stará. Další svědectví pochází  od rabína Normana Patze z Temple Sholom ve West Essex Cedar Grove, stát New Jersey, a obsahuje dojemné líčení historie tóry z Dvora Králové, která byla zapůjčena jeho náboženské obci. V knize je zachyceno mnoho dalších osobních vypovědí zejména ze Spojených států, kde se nachází většina předválečných českých a moravských tór.

Diskuse s autory knihy Sheilou Pallay a Juliem Müllerem (v angličtině) je k dispozici zde:

Odkaz na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=SzZQy3jD5Gk

Kniha je k nahlédnutí na následující adrese: http://toledot.org/SZS3.pdf

Pacovská synagoga – ohlédnutí za uplynulým rokem

Všechny, kdo sledují historii snahy o záchranu pacovské synagogy, bude jistě zajímat, jak se situace vyvíjí. V první řadě bychom chtěli poděkovat všem kdo drobnou nebo i velkorysejší částkou na opravu synagogy přispěli. Třebaže se snažíme získávat prostředky prostřednictvím grantových zadosti, musíme tyto prostředky dofinancovávat z vlastních zdrojů a musíme také pokryt výdaje, na které granty nepamatují. Všem tedy vřelé díky!

Chceme také poděkovat za pokračující podporu města Pacov, které si velmi vážíme. Věříme, že společným úsilím přivedeme projekt záchrany této významné pacovské památky ke zdárnému konci.

Loňský rok byl pro nás stejně jako pro všechny ostatní  výjimečným. Jednak samozřejmě, ve smyslu negativním, protože jsme museli odložit plánované kulturní akce, zejména výstavu „Restlicht/Zbytek světla“ českoněmeckého sochaře Vernera Mally, jehož žena Michaela Králová má rodinné kořeny v Pacově. Nekonal se ani srpnový den Otevřených dveří židovských památek. Doufáme, že budeme moci obě akce uskutečnit v tomto roce.

Minuly rok však pro nás byl také přelomovým v pozitivním smyslu a to hned z několika důvodů. Na jeho počátku synagoga získala památkovou ochranu od Ministerstva kultury České republiky. Ti z vás, kdo se k synagoze půjdou podívat, si mohou všimnout, že je nyní označena cedulkou, která na tuto skutečnost poukazuje. V průběhu roku se nám také podařilo dokončit stavební povolení na připravovanou rekonstrukci. V závěru roku jsme se dozvěděli, že naše zadost o finanční podporu u Českoněmeckého fondu budoucnosti byla úspěšná. To nám umožní zahájit v tomto roce velice naléhavou rekonstrukci střechy synagogy. Na výsledek další naší grantově zadosti, kterou jsme podali u Norských fondu, ještě čekáme.

Po jednání se Židovskou obci v Praze se nám v závěru loňského roku podařilo odkoupit budovu bývalé židovské školy a rabínského domu. Plánujeme její postupnou obnovu a využití jako kulturního a vzdělávacího prostoru. Jsme nesmírně rádi, že také tomuto významnému prvku židovské historie a kultury se nyní dostane náležité pozornosti. Dnes poslední žijící pamětnice z předválečné židovské komunity v Pacově Nelly Guttmanová, na jejíž návštěvu Pacova v roce 2017 si možná někteří vzpomínáte, mela obrovskou radost a kladla nám na srdce, abychom nezapomněli obnovit původní macesovou pec. Nelly samozřejmě její přání, pokud to bude jen trochu možné, splníme. Nelly v domě v Malovcově ulici vyrůstala a z něho také v roce 1942 odcházela s transportem do Terezina a odtud do Osvětimi. Přežila jako jediná z celé rodiny a letos se dožívá skvělých 95 let.

Pokud to letos v létě situace umožní, zpřístupníme bývalý rabínský dům a synagogu veřejnosti v rámci Dne židovských památek. Připravujeme v této souvislosti spolupráci s kolegy ze Židovského památníku Černovice. Bude tedy možné navštívit obě místa a dozvědět se o zajímavých aktivitách v nedalekých Černovicích.

Těšíme se, že se v letošním roce budeme moci s vámi znovu setkat, a že na jeho konci se střecha pacovské synagogy začervená nově položenou střechou.

Pavel Tychtl, předseda, a ostatní členky a členové spolku

Připomínka listopadového transportu z Pacova

Protože nám současná kovid 19 krize neumožnuje uspořádat fyzickou připomínku transportu našich židovských spoluobčanů z Pacova do ghetta Terezín v listopadu 1942, zveřejnujeme při této příležitosti báseň od pacovského rodáka a pamětníka profesora Miloslava Hladílka.

Pacovská synagoga

Miloslav Hladílek

Židovská synagoga, stále chátrající

dávno už se v ní nikdo nemodlí,

také svátek Pesach se neslaví

nikdo už nepředčítá Píseň písní

jen málokdo o ní něco ví.

Všichni s potupnou žlutou hvězdou

s nápisem Jude, museli odejít,

směli si s sebou vzít jen malý raneček,

všechno, co vůbec měli

museli opustit,

bylo jich devětadevadesát

nikdo se nepřišel rozloučit.

Terezín – vzali jim ​jména, dali jen čísla

na seznamu smrti přesně vedeném,

Osvětim, černé uniformy

symbol lebka se zkříženými hnáty,

komíny stále chrlící černý dým

nenasytné pece a ostnaté dráty. 

Poslední křížová cesta do stanice smrti,

hromadné vraždění v plynových komorách

Bůh se nedíval, Peklo se stydělo,

nelidské zvěrstvo důsledně vykonali

krutí a bezcitní kati.

Jako by ani nebyli,

nemají hrob, není vzpomínek,

není nikdo, kdo by položil kamínek

na židovském hřbitově za městem.

Synagoga, svědectví tragické doby

víry, naděje a bolesti, ale i viny

zbabělosti a nenávisti plné zloby

memento mori.

Vilém Zirkl

Zajímavou etapu historie Židů u nás představuje takzvané českožidovské hnutí. Jeho stoupenci usilovali o jazykovou a kulturní asimilaci Židů k obrozenému českému národu a jejich činnost proto měla zpočátku charakter takřka národně-obrozenecký. První platformou, ve které se asimilanti sdružovali byl Spolek českých akademiků židů (SČAŽ), založený na jaře 1876 v Praze. Ten měl členy jednak zakládající (což byli platící příznivci, někdy i významné české osobnosti, ale i celé židovské obce), jednak čestné, přispívající a činné; poslední byli studenti a čerství absolventi vysokých škol židovského vyznání. Z řad činných členů byl volen řídící orgán spolku – výbor. Účelem spolku bylo pěstovat vzájemnost a podporovat nezámožné činné členy při studiích. SČAŽ pořádal přednášky a plesy, zakládal knihovny a zajišťoval obědy a kondice pro své členy. Od roku 1881 vydával časopis Kalendář českožidovský.

Množství stoupenců hnutí pocházelo z východních a jižních Čech a byli to absolventi českojazyčných gymnázií, pokračující ve studiu v Praze. V Táboře fungovalo od roku 1862 první (reálné) gymnázium s výhradně českým vyučovacím jazykem. Prošla jím řada osobností, jež se pak staly členy SČAŽ a i později vynikly v českožidovském hnutí.

Vilém Zirkl
Vilém Zirkl

Velmi aktivním vlastencem a členem spolku a zároveň významnou osobností mezi pacovskými Židy byl Vilém Zirkl (hebrejským jménem Jehuda Arje ben Meir), narozený 7. ledna 1857 v Jistebnici rodičům Markovi a Kateřině Zirklovým, jako jedno z jejich devíti dětí. Od dětství trpěl těžkou srdeční chorobou a byl krátkozraký, ale povahou byl prý optimista až vtipálek, karikující středoškolské profesory. Na táborském gymnáziu se věnoval spíše četbě české literatury než učení, a tak byl nucen z obavy z maturity z matematiky odejít ze školy a střední vzdělání dokončit v Praze. Zirklovou největší vášní se ale stalo ochotnické divadlo. Při právnickém studiu si v Praze udělal řadu známostí s předními osobnostmi českého divadla a spřízněných oborů (znal Stroupežnického, Kolára, Šamberka, Slukova a další). My už to dnes moc nechápeme, ale ona nebyla média jako televize a internet, a mladí lidé se bavili tím, že hráli ochotnické divadlo. A české ochotnické divadlo bylo fenomén. Do periodik Tábor a Český jih psal četné články a kritiky z Prahy, Vídně a z cest. Sám měl dramatické nadání a hrál v představeních ochotníků v Táboře a okolí. Znal se dobře se spolurodákem, pozdějším starostou SČAŽ a významným divadelníkem Vojtou Steinem-Táborským (1860–1940), autorem cenných publikací o amatérském venkovském divadle. 

V letech 1879–1881 byl Zirkl jednatelem SČAŽ. Studií práv ale ze zdravotních důvodů zanechal. Žil pak převážně u příbuzných v Pacově, kde nějaký čas pracoval u italské firmy, která tam stavěla transverzální železnici (1885-1888). Místo mu zajistil příznivec, pacovský lékárník a purkmistr František Novák. Příbuznými Zirkla v Pacově byly rodiny Robitschků a Mellerů, nějaký čas zde žil i jeho bratr. Vilém se aktivně účastnil společenského života maloměsta a měl zde řadu přátel bez rozdílu vyznání. Po roce 1883 se stal jednatelem a pak režisérem a kronikářem místní Jednoty divadelních ochotníků, což byl první kulturní spolek ve městě, založený roku 1859. Jeho příchod byl pro soubor přínosem, jelikož zásadně obměnil repertoár, který se pak skládal z děl předních českých dramatiků. Jednota pořádala i přednášky, koncerty a slavnosti a propůjčovala své jeviště i hostujícím kočovným divadelním společnostem, což bylo později předmětem sporů. V roce 1890, kdy měla jednota čtyřicítku členů, však Zirkl na protest proti poměrům ve spolku, odešel. Důvodem bylo snad i jeho zaměstnání mimo město (podle jiné informace žil po dostavění železnice jen z podpory příbuzných) a asi i nemoc. Dodejme ale, že jinak byl podíl Židů v pacovské divadelní jednotě v letech 1859–1918 pranepatrný.

Náhrobek Viléma Zirkla
Náhrobek Viléma Zirkla

Již dříve Zirkl převzal v rodném táborském kraji po odchodu Josefa Penížka do Vídně roli českožidovského aktivisty, nabádajícího souvěrce k „více českému chování“. Psal i pro Kalendář českožidovský a Zábavní listy. Překládal z polštiny a němčiny. Zemřel 12. října 1894 v Pacově, kde byl i pochován. V tisku vyšlo několik nekrologů. Kromě ochotníků mu vděčila i pacovská Čtenářská beseda, jejíž bohatou knihovnu vybavil řadou publikací. Odebíral některé mnohadílné ediční projekty. Na jeho náhrobek byla vyhlášena sbírka. Byl pořízen roku 1896 a je na něm věnování od rodiny, přátel ze SČAŽ, Čtenářské besedy a Spolku divadelních ochotníků v Pacově (tj. jednoty) a starých přátel. Náhrobek před několika lety spadl, ale byl znovu vztyčen. Pochází – stejně jako náhrobek Zirklova kolegy, starosty SČAŽ MUDr. Edvarda Beneše (1866–1892) v Radeníně – z arcivévodského lomu na Konopišti. Stejný je materiál i použitý druh písma. Na obou náhrobcích je i stručný hebrejský text: židovství bylo pro první generace asimilantů ještě samozřejmé a inspirativní, neusilovaly jako někteří jejich následovníci za několik desetiletí o asimilaci usque ad finem, tedy až do samého rozplynutí se v českém národě.

Karel Vošta

Literatura:

SCHOENBAUM, Moric: Památce Viléma Zirkla. In: Pakosta, Ferdinand (ed.): Památník vydaný na paměť padesátiletého jubilea Jednoty divadelních ochotníků v Pacově 1859–1909, Tábor 1909, s. 78–82.

KREJČOVÁ, Helena: Výbory Spolku českých akademiků židů a akademického spolku Kapper. In: Paginae historiae 7, 1999, s. 46–84.

MOHLOVÁ, Markéta: České ochotnické divadlo v Pacově v letech 1859–1918. Bakalářská práce na FF UPAL. Olomouc 2008.

DAVID, Josef: Kulturní a spolkový život v Pacově 1859–1914 (1918). Bakalářská práce na FF JČU. České Budějovice 2009.

VOŠTA, Karel: Svědectví náhrobků. Několik židovských osudů z jihu Čech, Maskil, roč. 15, 2016 (5776), č. 9, s. 12–13.

Z historie chýnovských Židů

Přinášíme zajímavý článek z historie chýnovských Židů od Karla Vošty, který byl nedávno publikován v Chýnovském občasníku. Někteří z chýnovských Židů jako například pan Artur Jokl, o kterém je v příspěvku zmínka, pocházeli z Pacova. Děkujeme panu Voštovi za laskavé svolení k uveřejnění článku.

V Chýnově stojí odnepaměti kostel Nejsvětější Trojice, který s výjimkou přibližně let 1420-1620 náležel katolické církvi a slouží jejímu farnímu společenství dodnes. Století existence si záhy připomene náboženská obec Církve československé husitské, která má teprve několik desetiletí důstojnou modlitebnu nazvanou Tvrz víry. Na předměstí se schází sbor (stanice) evangelikálně orientované Církve bratrské. Aby byla sakrální mapa města úplná, musíme se zmínit o zdejších Židech, z nichž první se zde usadili roku 1689. Kdo dnes ví, že v Chýnově byla i židovská modlitebna?

Chýnovští Židé náleželi k náboženské obci v Radeníně. Vznik a existence chýnovského modlitebního spolku je spojena s osobností obchodníka s textilem Josefa Beneše. Pocházel z rodiny rabína v Kardašově Řečici, měl kvalifikaci učitele náboženství a do Chýnova se přiženil roku 1876. O tři roky později zakoupil usedlost čp. 49 na náměstí (dnes Musilovi a lékárna). Dům vypadal zcela jinak než dnes: byl přízemní a protáhlý dozadu, kde úzký dvorek uzavírala kolnička, za níž městiště pokračovalo ke stodole, jíž Beneš odprodal sousedovi Věženskému. Jakmile vzrostl počet židovských rodin ve městě na deset, zařídil v roce 1889 Josef Beneš ve svém nevelkém domě modlitebnu, a to bez svolení radenínské židovské obce a státních úřadů. Náboženská obec si to nenechala líbit a podala v dubnu stížnost okresnímu hejtmanství, že se od ní Chýnovští chtějí odtrhnout, Beneš působí nejen jako kantor, ale prý i jako mohel (provádějící obřízky novorozenců) a matrikář. Následovala série úředních jednání. Zajímavá je oficiální žádost chýnovských Židů o povolení modlitebního spolku z 27. července 1889. Prohlašují, že se chtějí scházet k sobotním bohoslužbám (šabat) a k slavení svátků (těch je v židovském kalendáři řada). Důvodem je, že vzdálenost do radenínské synagogy je příliš velká a zejména ženám a dětem je zatěžko jí každou sobotu vážit. Proto se rozhodli zřídit si modlitebnici, vybavit jí potřebným inventářem (především svitkem Tóry) a udržovat jí v důstojném stavu. I nadále chtějí zůstat členy radenínské náboženské obce a odvádět jí příspěvky. Zejména argumentují dětmi, že neúčast na bohoslužbách povede k zanedbávání jejich náboženského citu a zkáze na duších. Nešlo jen o bohoslužby: záměrem bylo též posílat děti do veřejné školy v Chýnově, namísto do židovské školy v Radeníně. Beneš se měl zřejmě zdarma ujmout výuky těchto dětí v náboženství.

Okresní hejtmanství 21. srpna 1889 vzalo žádost na vědomí na základě ústavy z roku 1867, s tím, že nebudou dotčeny funkce radenínské náboženské obce. Beneš působil jako kantor spolku, tedy ten, kdo vede bohoslužbu a předzpěvuje modlitby. Sémě zášti bylo zaseto a latentní konflikt mezi Chýnovem a Radenínem trval. V chýnovské modlitebnici se konaly i obřady obřízek. Přinejmenším část dětí ale chodila nadále do Radenína do školy.

Dům Artura Jokla, sídlo židovské modlitebny v Chýnově.
Dům Artura Jokla, sídlo židovské modlitebny v Chýnově.

V čele radenínské náboženské obce stál léta Adolf Vesecký z Chýnova. Jakmile v jejím představenstvu získali roku 1907 opět převahu Radenínští, zahájil nový předseda Ferdinand Lederer tažení proti další existenci chýnovského modlitebního spolku. Ve své stížnosti okresnímu hejtmanství mimo jiné argumentuje opět náboženským citem. Ten se prý „bagatelisuje“ rozdělením obce, protože i někteří obyvatelé vsí chodí raději do chýnovské modlitebny, zatímco z jiných vsí do synagogy. Chýnovští neodvádějí obci mimo náboženské daně přirážky a další poplatky, přestože jsou v obci největšími boháči. Ve slyšení před chýnovským městským úřadem zdejší Židé uvedli, že jsou pouze svolní platit milodary do pokladny náboženské obce. Představenstvo 26. července 1907 nadále trvalo na zrušení spolku, protože jeho trvání je vázáno na jeho souhlas, ale okresní hejtman překvapivě rozhodl jinak. Na základě stanov obce si odvodil, že jednou daný souhlas k existenci modlitebny platí nadále.

Josef Beneš zemřel 31. srpna 1910 ve věku 61 let. Od té doby uplynulo právě 110 let. Další osud modlitebny není zcela jasný. Zřejmě existovala dál. Dům si brzy najal a později odkoupil Artur Jokl z Pacova z nábožensky založené rodiny. Je možné, že bohoslužby vedl on, nebo kterýkoliv místní souvěrec znalý funkce kantora. K 20. září 1922 je nejasný záznam v pokladní knize náboženské obce o stěhování kostela k Veseckým za částku 23 korun (synagogám se někdy dobově říkalo i kostel). Modlitebna tak byla možná přesunuta do domu čp. 18 na náměstí. Roku 1926 si stěžuje radenínský rodák a spisovatel Oskar Lederer, že chýnovští Židé jsou hlavními viníky zániku náboženského života v Radeníně, protože jim bylo zatěžko chodit tam hodinu cesty, a tak si zřídili vlastní modlitebnu. Zdá se, že se Chýnovští tehdy ještě scházeli. Nevíme, zda modlitebna existovala až do války. Roku 1930 žilo ve městě jen 24 Židů a k bohoslužbě bylo potřeba deseti dospělých mužů (starších 13 let), čehož při pokročilé náboženské vlažnosti mohlo být asi těžko dosaženo.

RESTLICHT/Zbytek světla bude!

Pamětní plastika Restlicht

V květnu letošního roku měla být v Pacově vystavena putovní pamětní plastika
RESTLICHT/ Zbytek světla od českoněmeckého sochaře Wernera Mally. Podobně jako v mnoha jiných případech však naše plány zkřížila korona krize.

Museli jsme tedy výstavu odložit na příští rok, ale i nadále s ní počítáme. Jako malou náplast přinášíme stručný text o konceptu této originální plastiky a několik fotografií z míst, kde již byla dříve instalována. Mimochodem patřil k nim i moravský Mikulov.

Těšíme se, ze v příštím roce znovu v květnu budeme moci plastiku instalovat v Pacově a zároveň uspořádat řadu doprovodných kulturních akcí, o kterých vás budeme průběžně informovat.

„Baldachýn, jako svatební baldachýn neboli chuppah (hebrejsky „střecha nad hlavou“), střecha, jako střecha stánku suka, kterou prosvítají třpytivé hvězdy – to jsou posvátné, přenosné příbytky, které tento památník připomíná. I u tohoto pavilonu prosvítá ocelovou střechou na čtyřech pilířích třpytivá obloha, avšak namísto listí nebo látky baldachýnu proniká záře oblohy malými otvory. Otvory tvoří číslice osudových letopočtů 1938 až 1945, které byly vysekány do ocelového plechu. A ne jen tak ledajakým způsobem: imitují totiž tetování! Jednotlivé dírky perforace propouštějí ostré světlo dopadající na návštěvníky, zdržující se pod ochranou stínu. Vpichy jehlou jako nositelé světla a tím vzniklé »tetování« návštěvníka světlem dodávají tomuto místu výjimečnou atmosféru.“

(Výňatek z textu RESTLICHT (Zbytek světla) od Joanne Wieland-Burston)

Werner Mally 1955 narozen v Karlových Varech, CZ
1980 – 84 Studium sochařství na Akademii výtvarných umění v Mnichově u Sira Eduarda Paolozzi
1984 – 85 Studium sochařství na Akademii výtvarných umění ve Vídni u Bruna Gironcoli

Pracuje a žije v Mnichově.

www.wernermally.de

Milí přátelé a přítelkyně Tikkunu Pacov,

Před necelými třemi roky byl oficiálně založen spolek Tikkun Pacov. Předcházelo tomu dvouleté období neformální občanské iniciativy, jejímž cílem byla záchrana pacovské synagogy. Za tu poměrně krátkou dobu se odehrála rada významných událostí. Spolku se podařilo nashromáždit dostatečné množství prostředků a budovu synagogy zakoupit od jejího předešlého vlastníka, který ji využíval jako sklad. Poté následoval podrobný archeologicky a stavební průzkum. Od počátku letošního roku je také synagoga díky spolku Tikkun Pacov nemovitou kulturní památkou.

Nic z toho by se neodehrálo bez úsilí a nasazeni prvních tří členek rady spolku – Daniely Orlando, Zuzany Krulichové a Leony Stejskalové. Za jejich odvahu pustit se do záchrany pacovské synagogy -dobrodružství s otevřeným koncem jim patří velký dík.

Od letošního srpna dochází ve vedení spolku ke změně. Stávám se novým předsedou a Karen Koblitz, která žije v Kalifornii, ale jejíž prapředci pocházejí z Pacovska se stává místopředsedkyní spolku. Eva Sobotka, odbornice na vzdělávání o lidských právech a historii holokaustu pote třetí členkou rady spolku.

Co teď tedy bude následovat? Naše snahy se budou soustřeďovat na bezprostřední renovaci synagogy. Vše bude samozřejmě záležet na finančních prostředcích. V této souvislosti jsou zejména důležité  dvě grantové zadosti, které jsme připravili. Zadost pro Norské fondy a Česko-německý fond budoucnosti. Chtěl bych podekovat Michalu Arendovi, předsedovi Židovského památníku Černovice za jeho pomoc s přípravou zadosti pro Česko-německý fond budoucnosti. Pokud uspějeme, což bychom se měli dozvědět koncem letošního roku, začali bychom v příštím roce s rekonstrukcí.

Pokud jde o důvody, které mne přivedly k memu zajmu o pacovskou synagogu. Jsou celkem prosté. Moji předkové pocházejí po několik generaci z kraje mezi Táborem a Pacovem. Byli to sedláci, kteří neušli zákrutům moderní české historie. Rada z nich přišla o svá pole a můj pradědeček byl ze svého statku násilně vystěhován jako kulak. Vždy mne zajímala místní historie včetně historie místních Židů, kteří často byli našimi sousedy. Moji příbuzní vzpomínali na prázdná místa v lavicích svých židovských spolužáků poté, co jim bylo zakázáno za nacistické okupace školy navštěvovat.

Vždy jsem byl přesvědčen o tom, že máme morální povinnost zachovat vzpomínku na naše židovské sousedy, abychom je nenechali zemřít dvakrát. Poprvé násilnou smrti a podruhé v naší paměti. Proto jsem se začal zajímat o pacovskou synagogu jako jeden z důležitých symbolu židovské přítomnosti a společného kulturního dědictví.

Chtěl bych věřit, že najdeme podporu dalších lidi a s jejich podporou přivedeme náš záměr do zdárného cíle. Zahojíme tak staré rány a ukážeme, že jsme společenstvím lidi, kteří mají zájem o druhé a srdce na správné straně.

Těším se na spolupráci se vsemi členkami a cleny Tikkunu Pacov a se vsemi, kdo budou ochotni se účastnit našeho úsilí významnou pacovskou ​památku.

Abychom nezapomněli.

Pavel TYCHTL