Synagoga v Pacově

Karel Vošta

Článek původně vyšel ve Vlastivědném sborníku Pelhřimovska č. 24 v roce 2018.

Tematice židovského osídlení a jeho památek je již po řadu let věnována v regionální historii zasloužená pozornost. Dosud nejúplnějším pojednáním o Židech v Pacově je však článek Jana Zoubka z počátku třicátých let minulého století.1 Z něj vychází příspěvek Františka Gabriela.2 Dále jmenujme rodopisnou studii Michaely Králové.3

Zřejmě prvním dokladem přítomnosti Židů v Pacově je neúplný zemský daňový soupis z roku 1570, který zde uvádí jednu osobu, respektive rodinu.4 Tehdy panství patřilo Španovským z Lisova. V polovině 17. století se v městečku náležejícímu Zikmundu Myslíkovi z Hiršova připomíná odhadem 15 až 20 jedinců, včetně židovského učitele.5 Nejpodrobnější z celozemských soupisů Židů pochází z roku 1793, kdy panství spravoval náboženský fond.6 Tehdy zde pobývalo 18 rodin (familiantů), dohromady 124 osob. Mezi převažujícími obchodníky zde žil i vinopalník, draslař, dva učitelé a muž živící se jako synagogální kantor a košerák. Pacovští Židé tehdy bydleli převážně ve vyhrazených domech, číslovaných I–X (špitál měl čp. XII), někteří i mimo ně v nájmu u křesťanů. Židovské domy zde netvořily kompaktní sídelní okrsek, nýbrž několik shluků. Komunita v 19. století ještě více narostla. Roku 1880 zde žilo 207 Židů (7,2 % obyvatel města), poté jejich počet klesal.7 Do koncentračních táborů byla z Pacova deportována necelá stovka osob.8

Synagoga či modlitebna je pro každou židovskou komunitu nezbytná. Slouží jako místo každodenních modliteb, vzdělávání a jako shromaždiště členů obce.9 Pacov náležel již v 18. století mezi početnější maloměstské židovské obce, a tak měl jistě k dispozici modlitebnu se svitkem tóry. Jak vyplývá z níže citovaných pramenů, nacházela se na počátku 19. století pacovská modlitebna na půdě domu Wolfa Mellera. Jednalo se o židovský dům čp. III, ležící v místě, kde dnešní ulice Španovského ústila do náměstí (snad nynější čp. 138 či 172). Modlitebna byla prostorově nedostačující, zchátralá a nevyhovovala tehdy již přísným protipožárním předpisům. A tak se židovská komunita snažila vybudovat důstojnější zděnou synagogu.

Dne 11. července 1809 zakoupila židovská obec od měšťana a zámečníka Matěje Volenského za 1000 zlatých jeho dům čp. 177 s dvorem či zahradou o výměře 40 čtverečních sáhů (asi 144 m2), za účelem výstavby synagogy.10 Náboženská obec se zavázala zajistit veškeré daně a poplatky s vlastnictvím domu spojené. Za více než rok, 15. října 1810, sděluje židovská obec pacovskému magistrátu, že je modlitebna na půdě Mellerova domu krajně nevyhovující, a tak zakoupila nejbližší sousední dům (ve skutečnosti ležel několik desítek metrů jihozápadně od domu čp. III) pro výstavbu zděné synagogy v novém stylu, která bude na okrasu městu. Obec žádá o zapsání domu do pozemkových knih, k čemuž je nutné povolení z vyšších míst. Jelikož křesťanský dům nebyl zakoupen židovským jednotlivcem (to bylo nelegální), nebude přispívat k rozmnožení místního židovstva.

Purkmistr města Pacova píše 7. února 1811 krajskému úřadu v Táboře o žádosti židovské obce. Magistrátu je prý známo, že Židé vybrali dostatek peněz ke zbudování zděné a ohni odolné budovy. Vrchnost zajistí židovské obci stavební materiál za příznivou cenu. Stavba je tedy doporučeníhodná. Krajský úřad si vyžádal stanovisko pacovského hospodářského úřadu, jehož ředitel Goller 28. května proti stavbě nic nenamítá. Budova má být podle plánů kamenná, klenutá a mít cihlovou krytinu. Záležitost je třeba urychlit. O dva dny později ovšem krajský úřad odkazuje v odpovědi Gollerovi na dvorský dekret z 18. listopadu 1800, podle kterého je potřeba za zřízení nové synagogy zaplatit taxu 1000 zlatých a následně každý rok odvádět kamerální poplatek 100 zlatých.11 Proto je nutné prošetřit, zda je náboženská obec dostatečně movitá a k platbám ochotná. Není třeba dodávat, že takové částky by byly takřka likvidační i pro zámožnější židovské komunity. Přitom takzvaný židovský systemální patent z roku 1797, který shrnoval předpisy v duchu josefínské tolerance a byl základem právního postavení Židů do konce feudalismu a v některých ohledech až do roku 1890, povoloval zachování, přestavby i zřizování nových synagog a každoroční platbu 50 zlatých požadoval pouze v případě zřízení domácí soukromé modlitebny.12

12. červencem 1811 je datován protokol z jednání mezi hospodářským úřadem a židovskou obcí. Výsledkem bylo, že se zmíněný dekret týká zřizování nových staveb ve velkých a hlavních městech, zde jde ovšem o náhradu stávající modlitebny, která je zchátralá a hrozí požárem městu, které je tvořeno převážně dřevěnými stavbami. Goller promptně odeslal protokol krajskému úřadu, který ovšem nejednal dostatečně rychle. Až 18. ledna 1812 odesílá žádost nejvyšší instanci zemské správy, českému guberniu. Sděluje v ní, že nižší instance správy proti stavbě nic nenamítají. Nejde o stavbu nového „templu“ a zmíněné poplatky by byly závratné. Ovšem gubernium 20. února překvapivě zakazuje prodej Volenského domu židovské obci (uskutečnil se již roku 1809), protože Židé nesmí vlastnit křesťanské domy. Požadavek zřízení nové synagogy je tímto zamítnut. Židovské obci je doporučeno, ať raději opraví stávající modlitebnu či ji znovu vystaví, nebo ať ji přenese do jiného židovského domu.13

Peripetie úředních jednání stavbu synagogy výrazně zpozdily. Její plány nakreslil pacovský stavitel, tesařský mistr Tomáš Polívka († 1825) již 30. září 1811.14 Dohledané archivní materiály nedovolují rozhodnout, jakým způsobem byla stavba nakonec povolena a kdy proběhla. Volenského dům byl zapsán jako vlastnictví židovské obce na základě jakési smlouvy 6. dubna 1815.15 Soudobá pozemková kniha toto neosvětluje, obsahuje pouze zápisy několika obligací a zástavního práva.16 Předtím žil v domku podle matričních zápisů tkadlec Filip Pakosta.17 Volenský zemřel na pacovském zámku v roce 1817.18 První dohledaným dokladem o existenci pacovské synagogy na současném místě je tak pozdějším pramenem doložený protokol, na základě kterého bylo 5. října 1823 vloženo vlastnické právo některých synagogálních sedadel židovské obci.19 zásadě platilo, že některé židovské obce číslovaná synagogální sedadla pronajímaly, jiné je postupem času rozprodaly, přičemž některá ze sedadel si obec obvykle ponechala. Evidence vlastnického práva pak byla zaznamenávána v takzvaných knihách synagogálních sedadel, které měly veřejnoprávní platnost a které se dnes vyskytují mezi pozemkovými knihami v archivních fondech velkostatků a měst, případně ve fondech židovských náboženských obcí. Pro Pacov první poloviny 19. století takovou knihu nemáme spolehlivě doloženu, respektive se nedochovala.

Plán přízemí synagogy v době jejího užívání k bohoslužebným účelům (autor Jaroslav Klenovský)
Plán přízemí synagogy v době jejího užívání k bohoslužebným účelům (autor Jaroslav Klenovský)

Zda stavbu provedl stavitel Polívka, nevíme. Na jeho plánech spatřujeme jednoduchou klasicistní budovu s valenou klenbou a valbovou střechou. Severní a jižní průčelí měla tři okenní osy. Svatostánek (aron ha-kodeš) se nacházel při východní stěně mezi dvěma okny. Objekt měl tehdy běžné uspořádání. Ženská galerie byla v podobě tribuny či kůru a vstupovalo se na ní po schodišti z předsíně. Uprostřed sálu se nacházela osmiboká bima čili řečniště s čtecím pultem pro předčítání z tóry. Sedadla se tím pádem nacházela po obvodu sálu, případně i kolem bimy.

Minimálně jeden rozdíl oproti plánu známe. Domek čp. 177 byl zřejmě zachován, méně pravděpodobné je, že byl znovu vystavěn. Sloužil jako obecní byt pro synagogální kantory či Religionsweisery (rabíny), synagoga vznikla na přilehlém pozemku. Katastrální plán z roku 1829 zachycuje oba objekty v uspořádání, jaké trvalo do nedávné doby, kdy byl domek zbořen.20 Vstup do synagogy byl původně plánován uprostřed západního průčelí. Zachováním domu čp. 177 musel být portál umístěn do jihozápadního rohu budovy a schodiště na ženskou galerii bylo tím pádem zřízeno v severozápadním rohu.

Mezníkem v historii pacovské synagogy se stalo 29. září 1864, kdy ji těžce poškodil požár. Zůstaly pouze obvodové zdi. Do roka byla modlitebna zřejmě znovu vystavěna v podobě, jakou známe dnes. Autora projektu neznáme. Architektonický styl synagogy je možno označit za střídmý novorománský sloh, tehdy při stavbách synagog často užívaný. Oproti Polívkovu návrhu měla nyní synagoga v jižním a severním průčelí čtyři vysoká, půlobloukem ukončená okna, rámovaná lizénami.21 Všechna nároží jsou zkosena. Podstřešní římsa a oba štíty jsou lemovány obloučkovým motivem. Štítové nástavce byly zakončeny tyčemi s makovicemi. Strop tvoří nepravá klenba s lunetami. V západním štítě je okno ve tvaru kvadrilobu. V jihozápadním rohu je zvýrazněný portál klasicistní formy, nad nímž je stopa po ozdobném prvku, snad erbu vrchnosti. Z východní stěny vystupuje plochý rizalit coby rub svatostánku. Plošná výměra objektu je 188 m2.

Západní průčelí pacovské synagogy s židovským obecním domkem (AŽM Praha, Dokumentace nemovitých památek, bez inv. č.)
Západní průčelí pacovské synagogy s židovským obecním domkem (AŽM Praha, Dokumentace nemovitých památek, bez inv. č.)

Co se týče vnitřního uspořádání, jsme odkázáni na historické fotografie.22 Při východní straně sálu se nacházelo pódium, oddělené od sálu litinovým zdobeným zábradlím, přístupné dvojicí schodišť o třech stupních. Na pódiu stála dvě zdobená svítidla. Bima se nacházela již před svatostánkem. Svatostánek s deskami desatera byl dřevěný, bohatě zdobený. Dvě řady sedadel mužské části modlitebny odpovídaly uspořádání v katolických kostelích. Sál osvětloval velký, mnohoramenný lustr. Další dva lustry byly nad pódiem a zřejmě i na galerii. Sál měl kamennou dlažbu a jeho stěny pokrývala bohatá ornamentální výzdoba. Ženská galerie byla nesena litinovými sloupy. Pod schody na galerii se nacházel záchod, odvětrávaný okénkem v severní stěně.

Dne 19. září 1865 se konalo shromáždění židovské obce, řešící uspořádání synagogálních sedadel.23 Jak bylo výše zmíněno, jejich rozmístění se změnilo. S přihlédnutím k původnímu stavu a novým potřebám byl zhotoven plánek sedadel. Změna vnitřního uspořádání většiny našich synagog v tomto období nesouvisela – jak se někdy uvádí – se šířením reformovaného ritu, ale spíše s praktickou potřebou získat více míst k sezení.24 27. dubna 1876 se konalo další shromáždění členů náboženské obce, přičemž byla založena nová kniha synagogálních sedadel. Byl sestaven soupis jednotlivých vlastníků. Do samotné knihy ovšem bylo intabulováno pouze vlastnické právo židovské obce na několik sedadel podle protokolu z roku 1823.25 Jinak zůstaly její stránky nepopsány. V pacovské synagoze bylo 100 mužských a na galerii 60 ženských sedadel. Pro srovnání v zaniklé novogotické synagoze architekta Maxe Fleischera v Pelhřimově bylo 128 míst a v rustikální, v exteriéru dochované modlitebně v Babčicích západně od Pacova bylo 76 míst.26

V Goldově sborníku se nachází fotografie z roku 1933, zachycující hořící, údajně pacovskou synagogu.27 Tento omyl byl již vyvrácen před delší dobou.28 V témže období byly ale podniknuty určité přípravy k opravě synagogy.29 V roce 1938 je doložena investice 1 151 korun za prkna a hranoly, zasklení 11 okenních tabulek za 48 korun a 300 korun za práci tesaře.30 Synagoga sloužila svému účelu do roku 1941, kdy byl náboženský život Židů v protektorátu znemožněn. Domek čp. 177 sloužil častěji jako obydlí kantora, nikoliv šámese (kostelníka), jak se často uvádí, protože tím byl vždy někdo z usedlých členů obce. Náboženská obec vlastnila později i dům čp. 315 v Malovcově ulici, v němž byla židovská škola a byt rabína. Rozhodně obci nepatřil dům čp. 318 východně od synagogy. Všechny tři objekty byly 17. srpna 1942 přepsány na instituci Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (Vystěhovatelský fond pro Čechy a Moravu). V prostoru synagogy byl údajně uskladněn majetek odsunutých Židů. Zařízení modlitebny bylo zničeno, s výjimkou liturgických předmětů (svitky tóry, textilie a stříbrné předměty), které byly nacisty převezeny do Židovského muzea v Praze. Zde by se měly s výjimkou svitků tóry nacházet dodnes. Po válce nebyl židovský náboženský život v Pacově obnoven, 21. května 1947 byl majetek bývalé židovské obce v Pacově přepsán na židovskou obec v Táboře. Synagoga zůstala prázdná a nevyužitá.

27. února 1950 o objekt projevil zájem Velkodistribuční podnik Jihlava (dále VDP), naléhavě hledající místo k uskladnění zeleniny a lehkého koloniálního zboží.31 Obrátil se proto na radu židovských náboženských obcí v Praze, která jej odkázala na židovskou obec Tábor. Ta ve svém sdělení z 23. března 1950 proti takovému využití nic nenamítala. Vymínila si jen, že k nájemnému se připočítají místní poplatky a drobné údržbové práce a na podlaze se nebudou skladovat vlhké materiály. Nájem měl být sjednán od 1. dubna na neurčito a jeho výši měl stanovit okresní národní výbor (dále ONV). Ten vyměřil za užívání plochy 96 m2 (srovnej údaj o výměře výše) 480 Kčs mimo dávek a poplatků a VDP zaslal smlouvu. 15. května ovšem táborská židovská obec dohodnutý nájemní poměr ruší s odkazem na jakýsi výměr ONV, podle něhož je budova v dezolátním stavu a ona na opravu nemá peníze. VDP protestoval, že provede adaptace a opravy z vlastních prostředků. I ONV naléhal na podpis nájemní smlouvy, jinak rozhodne sám. 5. srpna však VDP ztratil o synagogu zájem, protože si pronajal prostory v pacovském pivovaru.

Dne 23. března 1951 zaslal Městský národní výbor Pacov táborské židovské obci žádost o odprodej synagogy, domku čp. 177 a pozemku s parcel. č. 2 597 pro zřízení čítárny, knihovny a přednáškového sálu.32 Naléhal na brzké vyřízení žádosti s tím, že musí naplánovat a zajistit adaptační práce. Náboženská obec souhlasí s prodejem, ale vymiňuje si, že objekt nebude sloužit k jiným než uvedeným účelům. V domku čp. 177 bydlel v té době nájemník Vincenc Moravec, který měl předkupní právo. Jemu byl domek 20. prosince 1952 odprodán.

Město Pacov se nakonec vlastníkem synagogy nestalo a ta pak sloužila méně šetrným účelům. 23. prosince 1952 se stává jejím vlastníkem československý stát, respektive národní podnik Středočeské lihovary a drožďárny Kolín. 15. září 1953 přešlo vlastnictví na Strojírny potravinářského průmyslu Ústí na Labem. Od 7. srpna 1954 vlastní objekt Velkoobchod s potravinářským zbožím Jihlava, ale od 28. září téhož roku jsou vlastníkem podle výměru z předchozího roku Strojírny potravinářského průmyslu Praha, které jej záhy, 13. listopadu 1954 opět převedly na jihlavský Velkoobchod s potravinářským zbožím.33

Podle ústního sdělení sloužila synagoga jako sklad a dílna či balírna do počátku devadesátých let. Při tom v ní byly provedeny necitlivé stavební úpravy. Objekt byl spojen krátkou přístavbou se sousední budovou čp. 318. Sál byl přestropen. Okna nevhodně zmenšena a v jihovýchodním rohu proražena vrata. Nevhodná je i podlaha v přízemí. Střešní krytina a okapy jsou dnes za hranicí své životnosti a soklová část zdiva vykazuje vysokou zemní vlhkost.34 Domek čp. 177 byl zbořen kolem roku 2000.

Synagoga po roce 1989 několikrát změnila majitele. V nedávné době vzniklo v Pacově občanské sdružení za účelem vykoupení a záchrany synagogy. Objekt si podle zhotoveného posudku zaslouží památkovou ochranu, protože dochované architektonické prvky mohou být v původních formách obnoveny. Určitý problém ale představují podnikatelské aktivity v těsné blízkosti objektu modlitebny. Spolek Tikkun Pacov plánuje využít někdejší synagogu jako kulturní prostor a památník zavražděných židovských občanů. Navázal kontakt s židovskou kongregací ve městě Fair Lawn ve státě New Jersey, která vlastní svitek tóry z pacovské synagogy.

Poznámky

1 Jan ZOUBEK, Dějiny Židů v Pacově, in: Hugo Gold (ed.), Die Juden und Jugendgemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart, Prag-Brünn 1934, s. 472–476.

2 František GABRIEL, Příspěvek k dějinám Židů v Pacově, Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 24, 1987, č. 2, s. 19–25.

3 Michaela KRÁLOVÁ, Důsledky familiantského zákona na život jedné židovské rodiny v jihočeském městě Pacově v letech 1726 až 1850, Vlastivědný sborník Pelhřimovska 14, 2003, s. 81–89.

4 Bohumil BONDY – František DVORSKÝ (edd.), K historii Židů v Čechách, na Moravě a v Slezsku 906 až 1620 1, Praha 1906, s. 518.

5 J. ZOUBEK, Dějiny Židů v Pacově, s. 474; Lenka MATUŠÍKOVÁ, Die Juden im ersten böhmischen Kataster 1653–1655, Judaica Bohemiae 37, 2002, s. 5–91, zde s. 13.

6 Ivana EBELOVÁ a kol. (edd.), Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793. Kouřimský, Bydžovský a Litoměřický kraj, Praha 2003, s. 374–377.

7 Special-Orts-Repertorium von Böhmen. Podrobný seznam míst v Čechách, Wien 1885, s. 410.

8 Výpis z databáze obětí Institutu Terezínské iniciativy z 26. 2. 2008.

9 Ja ́akov Newman-Gavri ́el Sivan, Judaismus od A do Z, Praha 2004, s. 193.

10 Státní oblastní archiv v Třeboni (dále jen SOA v Třeboni), fond Krajský úřad (dále jen KÚ) Tábor, inv. č. 976, sign. Publ. 31, kar. 146 (zde veškeré citované dokumenty z let 1809–1812).

11 Tamtéž, čj. 2 154.

12 Židovský systemální patent (Juden-System für Böhmen) z 3. srpna 1797, § 11.

13 SOA Třeboň, KÚ Tábor, inv. č. 976, sign. Publ. 31, kar. 146, čj. 6 061.

14 Tamtéž, bez čj.

15 Katastrální úřad pro Vysočinu – Katastrální pracoviště Pelhřimov, výpis z pozemkové knihy z 8. června 2017.

16 Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Pelhřimov (dále jen MZA v Brně – SOkA Pelhřimov), fond Archiv města Pacov, inv. č. 25, kniha č. 19, fol. 59.

17 SOA v Třeboni, Sbírka jihočeských farních matrik, římskokatolický farní úřad Pacov, kniha č. 7, matrika narozených 1811–1825, fol. 15v, 32v.

18 Tamtéž, kniha č. 17, matrika zemřelých 1811–1834, fol. 43v.

19 Archiv Židovského muzea v Praze (dále jen AŽM Praha), fond Židovská náboženská obec (dále jen ŽNO) Pacov, inv. č. 14, kniha synagogálních sedadel od roku 1876, passim.

20 Indikační skica stabilního katastru pro Pacov, přístupné online: http://archivnimapy.cuzk.cz/skici/skici/TAB/TAB331018290/TAB331018290_index.html [6. 11. 2017].

21 Jaroslav KLENOVSKÝ, Synagoga Pacov. Studie obnovy a využití, Brno 2015 (nepublikovaný stavebně-historický posudek, ve vlastnictví autora článku), odtud některé formulace tý- kající se architektonických prvků.

22 AŽM Praha, fond Dokumentace nemovitých památek, bez inv. č.

23 Tamtéž, ŽNO Pacov, inv. č. 14, vevázané listy bez foliace.

24 Písemné sdělení Arno Paříka, pracovníka Židovského muzea v Praze, z 9. května 2017.

25 AŽM Praha, ŽNO Pacov, inv. č. 14, passim.

26 Jiří ČERNÝ, Synagóga v Pelhřimově, Vlastivědný sborník Pelhřimovska 5, 1994, s. 23–39, zde s. 25; Státní okresní archiv Tábor, fond Okresní úřad Tábor I, inv. č. 1406, kar. 327.

27 J. ZOUBEK, Dějiny Židů v Pacově, s. 472.

28 AŽM Praha, fond Dokumentace nemovitých památek, inv. č. 108 654.

29 J. ZOUBEK, Dějiny Židů v Pacově, s. 476.

30 AŽM Praha, fond ŽNO Pacov, inv. č. 2, sign. 28 121.

31 MZA Brno – SOkA Pelhřimov, fond Okresní národní výbor Pacov, inv. č. 415, kar. 189.

32 MZA v Brně – SOkA Pelhřimov, fond Městský národní výbor Pacov, inv. č. 243, kar. 88.

33 Katastrální úřad pro Vysočinu – Katastrální pracoviště Pelhřimov, výpis z pozemkové knihy z 8. června 2017.

34 J. KLENOVSKÝ, Synagoga Pacov, nestránkováno.

Z historie židovské obce v Pacově

Článek vyšel v zářijovém čísle měsíčníku Z mého kraje.

Patrně první zmínkou o přítomnosti Židů v Pacově je daňový soupis z roku 1570, který zde uvádí jednu osobu. V polovině 17. století zde již jmenovitě známe 9 židovských mužů a chlapců, ženy uváděny nebyly. K nim se ještě počítal muž, „jenžto děti učí“, což dokládá, že jako každá rostoucí židovská komunita se i ta pacovská snažila zajistit si výuku svého náboženství v osobě učitele či rabína a pro svůj bohoslužebný život pokud možno vydržovat kantora čili chazana, který v modlitebně předzpěvoval náboženské texty. Nezřídka se stávalo, že tyto funkce vykonávala jedna a táž osoba. V 19. století měla již pacovská obec synagogu, jistě i rituální lázeň zvanou mikve a také školu, kde se vyučovalo v němčině.

Pokračování článku zde

Dějiny pacovských Židů

Zpracoval archivář Jan Zoubek, Pacov, 1934

Kdy a odkud přišli první Židé do Pacova jest nesnadno pověděti. Jako při řešení jiných otázek i při této želím nedostatků pramenů a zpráv, které by osvětlily nám dosud uzavřené a v tmu nepoznání zahalené starší doby. Neboť je jisté, že Židé sídlili v Pacově již dříve, než po prvé o nich se vyskytují přímé zprávy.

Pokračování článku zde